29.3.2024 | Svátek má Taťána


OSOBNOST: Jan Baťa - zapomenutý král ševců

23.2.2007

Když se řekne zapomenutý český génius, asi se každému vybaví Jára Cimrman. Jenže ten, především díky úsilí týmu cimrmanologů, zapomenutý není - vždyť se přece stal největším Čechem. Zato osobnost, o které chci dneska psát, se v konečných výsledcích této ankety vůbec neobjevila - na rozdíl od Heleny Vondráčkové, Vojtěcha Kotka a dokonce i bájného Rudyho Kovandy. Těžko se tomu divit - na rozdíl od Járy Cimrmana nemá tým význačných vědců, který by jeho činnost soustavně popularizoval a tak doposud zůstává v myslích většiny z nás zapsán spíše negativně - pokud vůbec. Přitom bezesporu patří k největším osobnostem v historii našeho průmyslu. A nejen průmyslu, což rovněž mnozí netuší…

Jan Baťa se narodil 7.3.1898 v Uherském Hradišti jako páté dítě ševce Antonína Bati. Byl pokřtěn jako Jan Karel Baťa, ačkoliv později vstoupil ve známost pod jménem Jan Antonín Baťa, nebo zkráceně J.A.Baťa. Křestní jméno Antonín si však ke svému jménu nechal připsat až roku 1939, když odcházel do emigrace a nechal si připsat jméno svého otce jako výraz kontinuity se starým ševcovským rodem (je zdokumentován jeho rodokmen sedm generací zpět a všichni jeho předkové pracovali jako ševci). Proto raději zůstaňme u jména Jan Baťa.

Jan BaťaPostupně se stal významným spolupracovníkem svého bratra Tomáše, v té době už nejvýznamnějšího zlínského továrníka, jehož jméno mělo tehdy zvuk po celé monarchii. Již v letech 1919-1920 řídil Baťovu továrnu v americkém Lynnu, poté dva roky filiálku v Londýně. Po návratu do Zlína to byl podle některých zdrojů právě on, kdo přišel s nejodvážnějším obchodním trikem, který kdy Baťové provedli. Radikální deflační politika ministra financí Aloise Rašína vedla roku 1922 k hospodářským problémům. Baťa se po dohodě s ministrem Rašínem jako první (a podle některých zdrojů proti vůli ostatních průmyslníků, kteří ho za to chtěli dokonce vyloučit ze svých řad) rozhodl nárazově snížit ceny o 50%. Důsledkem byl nákupní boom, jaký české země nepamatovaly. Právě od tohoto okamžiku se Baťa odrazil ke svým velkým úspěchům. V letech hospodářské krize to byl (tentokrát již zcela prokazatelně) opět Jan Baťa, v té době už blízký spolupracovník bratra Tomáše, kdo dokázal pro firmu Baťa objevit cestu k dalšímu rozvoji. Baťové se tehdy rozhodli bojovat s vysokými cly tím, že začali stavět továrny přímo v cizích zemích. Právě při cestě do jedné z těchto továren (ve švýcarském Möhlingu) zahynul při leteckém neštěstí Tomáš Baťa. Pro veřejnost bylo překvapením, že si „král ševců“ vybral za svého nástupce právě bratra Jana. Já se musím přiznat, že při znalosti faktů o jeho činnosti v předchozích letech mě to nepřekvapuje vůbec.

Následující roky daly Tomáši Baťovi plně zapravdu. Právě tehdy, za šéfování jeho bratra Jana došlo k největšímu rozkvětu Baťových podniků a celého města Zlín - to je záhodno odlišovat, protože Zlín se dynamicky rozvíjel i v odvětvích, které neměly s Baťovými obchodními aktivitami nic společného. Například se stal celkem významným centrem umění a rovněž urbanistický rozvoj města byl do té doby nevídaný. Ačkoliv tyto úspěchy příliš nesouvisely s Baťovými továrnami, je nasnadě, že bez Baťova úspěchu by k takovému rozvoji doposud provinčního Zlína nejspíš nikdy nedošlo. K některým těmto aktivitám přispíval i Jan Baťa osobně. Například nápad na originální řešení problému záplav na tzv. Bahňáku v Otrokovicích mu vynesl čestný doktorát Vysoké školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně. Rovněž jeho návrhy na celkové změny našeho hospodářství jsou velmi pozoruhodné (shrnul je v knize „Budujme stát pro 40 milionů“, vydané v roce 1937- odkaz: http://bsp40m.czechian.net/001.php). V témže roce Baťa podnikl do té doby nevídanou obchodní cestu kolem světa, která přinesla další významný růst firmy Baťa, která tak pod jeho vedením v letech 1932-1939 zaznamenala pozoruhodný rozvoj. Počet Baťových podniků se za těchto sedm tučných let navýšil pětkrát (z 24 na 120), počet prodejen a zaměstnanců narostl za tento relativně krátký časový úsek ještě výrazněji (prodejen bylo na počátku éry Jana Bati 1 045 a na jejím konci 5 810, počet zaměstnanců vzrostl z 16 560 na 105 700). Právě za jeho ředitelování nastal největší rozmach Baťova impéria a lze celkem oprávněně předpokládat, že by pokračoval i nadále, kdyby nebyl přerušen válkou.

Mimoto byl Jan Baťa koncem 30. let významnou osobností veřejného života (po Benešově abdikaci se o něm dokonce spekulovalo jako o jednom z kandidátů na prezidenta) a vyjadřoval se k mnoha problémům. V historickém roce 1938 pochopitelně četnost jeho veřejných (dnes módně „občanských“) aktivit ještě stoupla. Opakovaně se scházel s premiérem Hodžou i prezidentem Benešem, kterému se dokonce nabídl jako prostředník pro jednání s Josefem Tisem o slovenském problému (právě tato aktivita ale patřila k těm méně úspěšným, protože Beneš i Tiso, oba prohnaní politikové, spíše zneužívali jeho dobré vůle). Jeho vztah s Benešem ovšem utrpěl vážnou ránu konfliktem, ve kterém Baťa Benešovi vytkl přílišnou pasivitu. Byl rozhodným zastáncem obrany státu a sám šel příkladem - se svými zaměstnanci věnoval na obranu státu 30 milionů, vybraných v dobrovolné sbírce. Po Mnichovské konferenci se Jan Baťa stal jedním z jejích nejhlasitějších kritiků. Jeho nejvýraznějším protestem byl anglický rozhlasový projev nazvaný „Obyvatelé západu, nezapomínejte na svůj dluh“, ve kterém mimo jiné řekl: „Na škodu tohoto státu byl obětován mír Evropy - vlastně mír světa. Tento stát za tuto obrovskou službu nebyl nijak odškodněn… Nemá dnes prostředků na výstavbu své země, protože s největším oběťmi věrně plnil spojenecká ujednání a sám financoval velkorysou obranu, kterou vy jste mu pod pohrůžkami rozkázali vydat bez boje… Nezapomínejte na svůj dluh… Věřím, že pochopíte a napravíte částečně ztráty a škody, jež jste způsobili této malinké, zdravé a krásné zemi ve střední Evropě, která byla přibita na kříž, aby Vás vykoupila“. Angličané na tato ostrá slova věru nezapomněli, jak zjistíme vzápětí. Pro Baťu ovšem bylo typické, že nebrečel, ale snažil se hledat řešení. Tak vznikl jeho fejeton „Osidlovat“, ve kterém poprvé navrhl řešit problém přeplněné Evropy osidlováním některých doposud nedotčených oblasti (konkrétně měl tehdy na mysli brazilské vnitrozemí).

V listopadu 1938 byl Baťa zatčen gestapem, když projížděl Německem na obchodní jednání do Švýcarska. Druhého dne byl propuštěn, také díky ostré intervenci čs. vlády (v ní už tehdy seděl Dominik Čipera, donedávna druhý muž Baťových podniků), ale výměnou za to byl přinucen sejít se s Hermannem Göringem. Ačkoliv se snažil schůzce vyhnout, jak se dalo, po několika měsících (už v době protektorátu) k ní přece jen došlo. Právě zde, v konfrontaci s nacistickou elitou, nejspíš dozrálo jeho rozhodnutí odejít do emigrace. Přesto se tato jediná schůzka po válce stala základem dost bizardní konstrukce, podle které začal Baťa pracovat pro nacisty a jeho myšlenka na osidlování Patagonie podle této teorie vznikla v hlavách nacistických pohlavárů jako součást zajišťování německého lebensraumu. To samozřejmě bylo v prvních poválečných letech pro Baťu velmi nebezpečné.

Ale zpět do roku 1939 - v emigraci měl Jan Baťa od začátku problémy, dané zejména tím, že jeho konkurenti, britské a americké obuvnické koncerny, nebyli z jeho aktivit pochopitelně nijak nadšeni a západní vlády záměry svých průmyslníků rády podpořily. Na území USA v té době nebylo důkladněji kontrolované továrny, než Baťovy továrny v Belcampu. Ostrý rozhlasový projev z roku 1938 mu pochopitelně také na popularitě nepřidal. Proto byl Baťa několikrát vyzýván, aby se na vlnách BBC jasně postavil na stranu spojenců. Baťa odmítal vystoupit pod svým jménem, neboť měl obavy o lidi ve Zlíně - nejen pracovníky, ale i své příbuzné. Zlínský podnik dobou protektorátu horko těžko proplouval bez úhony a Baťa ho nechtěl vystavovat perzekucím. Jeho obavy nebyly nijak neobvyklé - vždyť řada hlasatelů československého vysílání BBC si měnila svá jména. Viz Prokop Drtina - Pavel Svatý. Baťa byl ovšem jediný, komu tato snaha o konspiraci byla vytýkána. Přesto o jeho postoji nebylo pochyb - za války žádná soukromá osoba nepřispívala na český odboj tak vysokými finančními částkami, jako Jan Baťa. Přispíval štědře, ačkoliv sám měl velké problémy. Z iniciativy svých britských a amerických obchodních konkurentů byl zapsán na tzv. černou listinu podniků podporujících Němce, což mělo za důsledek bojkot jeho výrobků. Československá exilová vláda navzdory mnoha Baťovým urgencím neučinila v jeho prospěch prakticky nic (že by vyřizování dávných účtů s prezidentem Benešem?) a po válce dokonce sama žádala, aby Baťa nebyl z černé listiny vyškrtáván, protože to byl vítaný důkaz jeho zrádného jednání a tudíž důležitý argument v procesu, který se proti Janu Baťovi chystal.

Baťovy podniky vzhledem ke své velikosti podléhaly znárodnění, ale měly být vyvlastněny za náhradu, která by v případě Baťova impéria byla pochopitelně velmi vysoká. Jedinou možností jak se této náhradě vyhnout bylo odsouzení majitele podniku pro kolaboraci. Celý Baťův proces se odehrál pouze proto, aby bylo možné bezplatně zkonfiskovat jeho majetek. Byl souzen podle dekretu prezidenta republiky č. 17 o Národním soudu. Ten byl určen pro významné představitele protektorátu. Byli podle něj souzeni především protektorátní novináři typu Václava Krychtálka a Emanuela Vojtauera a vedle nich představitelé „společenských organizací“ formátu neblaze proslulé Vlajky. Obsahoval ovšem §4, podle kterého mohl být potrestán každý čs. občan, který v zahraničí rozvracel hnutí směřující k osvobození ČSR, nebo jinak vědomě poškozoval zájmy ČSR. Takto obecná definice mohla zahrnout takřka jakékoliv jednání, přesto byl jediným odsouzeným podle tohoto vágního paragrafu Jan Baťa. Ten se naprosto vymykal z řady ostatních odsouzených podle tohoto dekretu. Byl jediným zástupcem průmyslu, souzeným podle tohoto dekretu a zároveň jediným, kdo byl souzen podle tohoto dekretu, určeného především pro protektorátní elity, za činnost mimo území protektorátu. Už to samo o sobě se mi zdá značně problematické.

Tím ovšem pozoruhodnosti tohoto případu nekončí. Obžaloba byla postavena víceméně výlučně na svědectví Jiřího Udržala, který byl synem prvorepublikového agrárního premiéra, ale především komunistou a od třicátých let působil jako nastrčený komunistický agent v Baťově okolí. Soud byl naprostou fraškou, která začala už tím, že Baťovi nebylo umožněno se soudu zúčastnit, ačkoliv sám i prostřednictvím svého advokáta o účast několikrát žádal, přes podivný výběr soudců (dva renomovaní soudci tento případ odmítli, nakonec ho soudil vojenský soudce) a skandální průběh řízení, ve kterém došlo k popření mnoha práv obhajoby (nebyl připuštěn ani jeden ze svědků obhajoby, dokonce nebyly provedeny všechny důkazy), až po podivné čachry se sborem přísedících, kde byl v poslední den procesu nahrazen jeden z národních socialistů komunistou (čímž byl jednak porušen závazný vládní intimát, podle kterého měly být politické strany v soudu zastoupeny, a jednak tím komunisté získali plnou polovinu přísedících a spolu se soudcem, který byl rovněž komunistou, tak měli v senátu většinu) Takto skandální průběh řízení v roce 1947 ještě nebyl nijak obvyklý, a proto se na protest proti průběhu řízení vzdali případu dva ze tří Baťových obhájců. Byl odsouzen k 15 letům těžkého žaláře a konfiskaci veškerého majetku, což byl hlavní účel jeho stíhání.

Poté se rozběhl další soudní spor, respektive celá série sporů - tentokrát mezi Janem Baťou a jeho synovcem, Tomášem Baťou Jr., ohledně vlastnictví Baťových továren, rozmístěných tehdy už po celém světě. Spor byl založen na tom, že Tomáš Baťa uzavřel roku 1931 ústní trhovou smlouvu o prodeji veškerých svých akcií v Baťových podnicích Janu Baťovi. V 55 letech se prý cítil unaven a kromě toho se obával operace kýly, na kterou se právě chystal. O rok později byl po jeho tragickém skonu objeven v jeho trezoru písemný záznam o této ústní dohodě (tuto neobvyklou formu volil Tomáš Baťa proto, že za první republiky nebyly ústní trhové smlouvy nijak zdaněny). Sám Jan Baťa byl prý existencí této dohody velmi překvapen, nicméně dodatečně tento dokument podepsal a tím se stal majitelem všech akcií svého bratra. Podstatné však je, že ani vdova po Tomáši Baťovi, paní Marie Baťová, ani její syn Tomáš Baťa Jr. (po nabytí zletilosti) proti této transakci ani proti jejímu průběhu nevznesli námitku, uznávali ji a dokonce činili úkony z této dohody vyplývající (jako dědicové Tomáše Bati přijali částku, kterou měl Jan Baťa za tyto akcie Tomáši Baťovi zaplatit). Až po roce 1948, kdy veškeré dokumenty o této transakci byly nedobytné v Gotvaldově (Jan Baťa je uložil u notáře Hugo Förstera, který byl po roce 1948 přinucen je vydat StB) bylo možné tento prodej zpochybnit a požadovat, aby tento majetek byl vydán jim jakožto řádným dědicům Tomáše Bati.

Když uvážíme, že žalobci 15 let uznávali zpochybňovaný nárok žalovaného, mohlo by se zdát, že jejich žaloba nemůže mít velkou šanci na úspěch. Jenže Tomáš Baťa mladší si najal skutečně elitní advokáty - zastupovala ho advokátní kancelář Sullivan & Cromwell, kde byli hlavními členy bratři Dullesové, z nichž John Foster Dulles byl v Eisenhowerově administrativě ministrem zahraničí a Allan Dulles pro změnu šéfem CIA. Navíc se Tomáš Baťa ml. oženil s půvabnou dcerou švýcarského advokáta dr. Wettsteina, který až doposud pracoval pro Jana Baťu a tím pádem získal přístup k mnoha informacím o obchodních aktivitách svého strýce. Proces měl různé peripetie, ovšem po 15 letech ho stárnoucí a vyčerpaný Jan Baťa vzdal. Tak se stal Tomáš Baťa Jr. majitelem Baťova světového impéria.

Jan Baťa poté dožívá v Brazílii, kam se přestěhoval již za války a kde se věnoval dalšímu ze svých odvážných snů - osidlování jihoamerického vnitrozemí. Podařilo se mu zde s minimálními prostředky (od zahájení sporů se svým synovcem neměl přístup k prostředkům z baťovských továren) vybudovat několik měst a za tuto iniciativu byl dokonce roku 1957 nominován na Nobelovu cenu za mír. Své nominace se vzdal a podpořil nominaci svého přítele, brazilského maršála Rondona. V historii Nobelových cen takové jednání určitě není obvyklé.

Když v roce 1965 v Brazílii umíral, jeho poslední slova prý zněla „Pravda vždycky vyplave na povrch jako olej na vodu“. Já dodávám - už by bylo na čase, aby vyplavala.

Prameny:
Arcanjo, Francisco Moacir: Svět porozumí - Marek Belza, 2003
Baťa, Jan Antonín: Za obchodem kolem světa - Marek Belza, 2006
Baťová - de Oliveira Edita, de Oliveira Nelson V.: Dovětek (k publikaci M.Ivanova) - Marek Belza, 2005
Ivanov, Miroslav: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše - Lípa Vizovice, 2000 (2. vydání)
Kuklík Jan: Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“ - Linde Praha, 2002
Zelený, Milan: Cesty k úspěchu - trvalé hodnoty soustavy Baťa - Čintámani, 2005