Zemřela nejznámější rumunská disidentka Doina Corneová

Osud Doiny Corneové nelze pochopit bez alespoň základní znalosti rumunských dějin v době vlády Nicolae Ceauşeska. Ten byl rumunským prezidentem od prosince 1967 až do svržení komunistického režimu na konci roku 1989. Corneová řekla: „V roce 1968 jsme všichni Ceauşeska milovali, protože se nepřipojil k invazi do Československa…“ Láska ovšem záhy skončila – a komunistický režim Corneová nemilovala nikdy.

Doina Corneová

Doina Corneová se narodila 30. května 1929 v Brašově v Sedmihradsku, kde chodila do maďarské školy, Sedmihradsko se v roce 1940 stalo součástí Maďarska. Po střední škole vystudovala francouzštinu na univerzitě Babeş-Bolyai v Kluži (to už bylo Sedmihradsko zase rumunské) a nastoupila nejprve jako učitelka francouzštiny v lyceu a poté od roku 1958 přednášela francouzštinu a francouzskou literaturu na univerzitě v Kluži.

Nedokázala se však smířit s rumunským komunistickým režimem: podle jejího názoru potlačoval nejen svobodu, ale i její duchovní svět a destruoval lidské vědomí. Měla o uspořádání společnosti jinou představu: moc by měla být rozdělená, měla by být respektována lidská práva i soukromé vlastnictví.

Ke konci 70. let ji povzbudily stávky horníků v údolí Jiu – největší dělnické stávky za Ceauşeskova režimu – a vznik nezávislých odborů (promptně rozprášených na Ceauşeskův popud) a rozhodla se, že musí sama také něco dělat. Její dcera Ariadna Juhasz-Combesová, která se v roce 1976 nevrátila ze stipendijního pobytu v Grenoblu a žila ve Francii, jí posílala knihy a Corneová přeložila knihu Mircey Eliadea: byl to jeden z prvních rumunských samizdatů a Corneová ho šířila nejen v okruhu svých známých, ale i mezi svými studenty.

Dopisy čtené na Svobodné Evropě

Od roku 1982 psala protestní texty, které pak prostřednictvím její dcery vysílala Svobodná Evropa. První dopis nesl titul Těm, kteří přestali myslet a – jak vysvětlovala orgánům rumunské tajné policie Securitate – nebyl namířen proti režimu, byl to apel na intelektuály, kteří mají takový strach… Sama se snažila strach překonat: „Snažila jsem se žít, jako by strach neexistoval, přestože jsem ho pociťovala. Musíme zůstat svobodní, nemůžeme se stát otroky strachu,“ řekla v jednom rozhovoru.

Záhy na to byla propuštěna z práce, záminkou bylo, že do výuky zařazovala západní filozofy včetně nábožensky smýšlejících. Pravým důvodem však nepochybně byly její dopisy čtené na Svobodné Evropě. Bylo jich do konce 80. let třicet.

Tři dny po stávce dělníků v Brašově, 18. dubna 1987, kdy už se rumunská společnost začínala bouřit proti nesnesitelným podmínkám, v nichž lidé museli žít, Corneová napsala a se svým synem Leontinem Juhaszem rozšířila 160 letáků vyjadřujících solidaritu se stávkujícími. Byla za to až do konce prosince ve vězení. V červenci 1988 napsala otevřený dopis Ceauşeskovi s protestem proti „systematizaci“ rumunských vesnic – obludnému plánu, podle kterého měla zaniknout stará venkovská struktura ve prospěch panelákových sídlišť. V březnu 1988 oznámili představitelé režimu v čele s prezidentem, že se počet rumunských vesnic do roku 2000 musí snížit na polovinu. Nejvíc postiženi byli Maďaři, neboť „systematizace“ začala právě v jejich vesnicích (důvody byly nacionalistické). Corneová ovšem s maďarskou menšinou a jejími představiteli spolupracovala, byť se nestala členkou jejich hnutí: nechtěla být členkou žádné strany ani hnutí. Po zveřejnění dopisu proti „systematizaci“ vesnic uvrhl režim Corneovou do domácího vězení, kde musela setrvat do 21. prosince 1989.

To už byla rumunská revoluce v plném proudu a Corneová se poprvé vzdala rozhodnutí nevstupovat do politických stran ani hnutí, a stala se členkou Fronty národní spásy, jež vystřídala Ceauşeska a jeho vedení. Nakrátko: záhy pochopila, že jsou to také komunisté, jen jiného odstínu, a hned 23. ledna 1990 z ní vystoupila. Byla pak zakládající členkou a čestnou předsedkyní Rumunského demokratického protitotalitního fóra a podílela se na mnoha prodemokratických iniciativách.

LN, 9.5.2018