28.8.2016 | Svátek má Augustýn






OSOBNOST: Jak Vincy Schwarz ze Sudet učil Čechy vlastenectví

30.6.2012

Obrázek Vincy (Vinzenze, Vincence) Schwarze je málo známou karikaturou z pera jeho přítele, Františka Bidla. Poválečné generaci byl František Bidlo (3. září 1895 - 9. května 1945) prezentován jako autor protifašistických kreseb a výrazně pokrokový kreslíř, když byla záměrně zdůrazňována pouze jeho grafická tvorba v Rudém právu a v dalších prvorepublikových komunistických časopisech a dokonce i ten fakt, že František Bidlo pracoval v letech 1927-29 v agitačním oddělení KSČ. To všechno je pravda, jenže pouze částečná.

František Bidlo se narodil koncem 19. století do velmi neutěšených rodinných sociálních poměrů a jeho úporná snaha o jejich překonání byla velice těžká. Nejprve se pokusil získat vzdělání, avšak středoškolská studia nedokončil. Za pomoci příbuzných se ve Vídni vyučil kloboučníkem a nějakých pár desítek klobouků také vyrobil a prodal. Ale v tu dobu již věděl, že chce kreslit a že mu to jde. Jenže si ještě musel povinně odskočit do zákopů 1. světové války v Itálii a posléze třiadvacetiletý se vrací do rodné Prahy. Dvacet let pak František Bidlo kreslil karikatury každého, kdo v české literatuře něco znamenal, a ilustroval knihy nejlepších českých spisovatelů té doby. Své schopnosti dal do služeb propagace Osvobozeného divadla, byl také tváří velmi úspěšného nakladatelského družstva Družstevní práce. Velice dobře si například rozuměl s malířem a spisovatelem surrealismu Jindřichem Štýrským. Jejich spolupráce na vydání "Ruských lidových erotických povídek" v roce 1932 byla excelentní a Bidlovy kresby jsou neopakovatelné. I ty, které vlastně poprvé publikovalo nakladatelství Torst v reprintu knihy v roce 2005. Štýrský naopak velice příznivě hodnotil Bidlovu úžasnou karikaturistickou zkratku. Rovněž tak kreslířské Bidlovy výlety do světa erotiky v Erotické revui 1931-1932 (spolu s Toyen, Štýrským i dalšími) jsou nezaměnitelné a kouzelné.

Soudruzi z Rudého práva museli tehdy dost prskat, kam že jim to soudruh Bidlo ujel. A tak Bidlovy knižní ilustrace knih Vachkových, Horových, Nezvalových, Seifertových i Havlíčkových jsou neopakovatelné a stále uchvacující svojí jednoduchostí, přímočarostí a schopností upozornit na krásné a podstatné. V pravidelných vydáních Almanachů Kmene najdeme Bidlovy kresby vedle obrázků Josefa Čapka, Adolfa Hoffmeistera a Ondřeje Sekory. Jednou z posledních Bidlových knižních ilustrací je soubor epigramů Zdeňka Kalisty HNĚVEJ TY SE NA MNE, NEBO NEHNĚVEJ, vydaný v roce 1941. V roce 1936 vydává Družstevní práce knihu BÁSNÍKŮV ROK: 33 básníků píše na okraj dne AD 1935-1936. Knihu velice rád ilustroval František Bidlo, neboť tím, kdo do knihy sesbíral krásné verše českých básníků, byl Bidlův přítel Vincy Schwarz.

V roce 1937 vychází v Družstevní práci další krásná kniha VERŠE NA ZEĎ. Opět jde o to nejlepší, co v české poezii nacházíme. Doslov ke krásně ilustrované knize Františkem Bidlem napsal Karel Nový a knihu sestavil a k vydání připravil opět Vincy Schwarz. Není divu, že František Bidlo v dobách vášnivých zápasů o českou literaturu a poezii nakreslil i karikaturu jednoho z protagonistů těchto bojů, svého přítele Vincy Schwarze.

Kdo to vlastně byl Vincy Schwarz? Jeho jméno bylo téměř hned po válce obestřeno mlčením. Bohužel, ani Františku Bidlovi nebylo dopřáno, aby se po válce setkal s přáteli. Během 2. světové války za nacistické okupace byl zejména kvůli svým předválečným protifašistickým plakátům a karikaturám vězněn v terezínské Malé pevnosti. Zemřel v poslední den 2. světové války, 9. května 1945, na následky svého onemocnění skvrnitým tyfem, kterým se nakazil během věznění v Terezíně.

Jenže v tu dobu byl například jeho přítel Vincy Schwarz tři roky mrtev. Fašisté ho popravili za protinacistickou propagandu v červnu 1942. Vincy Schwarz byl nejen přítel Vladislava Vančury, Františka Bidla, Pavla Eisnera a mnoha českých a německých intelektuálů. Člověku se nechce ani pomyslet, co by se s Vincym stalo po květnu 1945. Vincy byl nadšený propagátor české literatury a jinak byl sudetský Němec jako poleno.

Vincy (Vinzenz, Vincenc) Schwarz (5. 9. 1902 Šternberk) pocházel z německé nacionalistické rodiny majitele drogerie ve Šternberku. Po studiích v Olomouci a v Těšíně odešel v roce 1925 do Prahy. Odtud pocházeli též oba jeho rodiče a on sám zde nejprve bydlel u své babičky Hoffmanové na Bělského třídě č. 38 (od roku 1881 nesla jméno pražského purkmistra JUDr. Václava Bělského, od roku 1950 až dodnes Dukelských hrdinů). V Praze se poznal se Zdeňkou Flégrovou, s níž se v roce 1933 oženil. Bydlili spolu v Košířích, od roku 1935 na Smíchově v Malátově ulici 611/7. Během let se Vincy zdokonalil v češtině a s českou literaturou se sblížil tak, jako málokdo. Nejen v tomto smyslu se stal opravdovým českým vlastencem. To se projevilo právě v době českého národního ohrožení a v letech dalších.

Jiřina Tůmová vzpomíná, že v roce 1935 přišel do literární agentury Centrum "širokolící mladík, těžce zadrhující češtinu; přinášel německý překlad Vachkova Bidýlka. Byl společnou prací jeho a jeho přítele Julia Madra, s kterým se později zle rozešel pro jeho nacistické smýšlení. Přišel, usedl – a zůstal…. Zprvu neměl o české literatuře valných znalostí a jeho počáteční poměr k ní nedal se srovnati s láskou, kterou jí později věnoval. Ale není divu. Vincek totiž pocházel z německé rodiny. Jeho otec byl kdysi zuřivým přívržencem Schönererovým, kterého za jeho propagačních cest po Moravě ve Šternberku hostil".

Mezi jeho přátele patřil například také Pavel Eisner. Zůstane paradoxem doby, že nejkrásnější a mimořádně fundované knihy o češtině napsal pražský Němec, kulturní publicista a překladatel Pavel Eisner (1889 – 1958). Miloval český jazyk a jeho knihy Chrám i tvrz, Čeština poklepem a poslechem, Bohyně čeká a Sonety kněžně by měl číst každý, kdo chce něco zajímavého vědět o českém jazyce. V roce 1945 vyšel sborníček Chvála Čech Pavlem Eisnerem uspořádaný, v němž je jeho vzpomínka s názvem Dobrý voják Vincy Schwarz. Mnohé sborníky a knihy napsali právě tito dva muži spolu, když Pavel Eisner musel vystupovat pod mnoha pseudonymy.

V terezínské Malé pevnosti, kde se František Bidlo nakazil skvrnitým tyfem, se od roku 1943 prováděly popravy na základě "Sonderbehandlung" - bez soudního řízení. Celkem zde bylo zastřeleno více než 250 vězňů. Ještě 2. května 1945 bylo popraveno 51 vězňů, převážně představitelů mládežnické organizace Předvoj. Odbojová skupina Předvoj patří k těm velmi světlým okamžikům českého protinacistického odboje. Její jádro se začalo formovat ve sdružení evangelického sboru na Smíchově. Vedoucími činiteli byli filozof Karel Hiršl, nadaný matematik Jiří Staněk a evangelický myslitel Václav Dobiáš. Tuto trojici doplňoval vydavatel a spisovatel Vincy Schwarz, který přinášel mnoho podnětů právě z českého kulturního života. V roce 1943 se do činnosti skupiny zapojil také pozdější významný filozof, autor Dialektiky konkrétního (1963) Karel Kosík.

Vincy Schwarz pohltil svými aktivitami každého poctivého umělce, spisovatele či básníka, se kterým se potkal. Kolik jen práce znamenalo jeho přátelství s Ottou Pickem. Otto Pick (1887-1940) pocházel z pražské židovské rodiny, novinář, člen československého PEN klubu, básník, prozaik, dramatik. Propagátor českých básníků a spisovatelů (napsal například publikace Čeští povídkáři, Němečtí povídkáři z Československa), překládal z angličtiny a z francouzštiny. Do němčiny přeložil právě ve spolupráci s Vincy Schwarzem Březinu, Čapky, Františka Langera, Josefa Svatopluka Machara, Fráňu Šrámka, Jana Patrného, Viktora Dyka, Edmonda Konráda, Františka Kubku, Jaroslava Hilberta a Emila Vachka. Jeho básně zase překládali Pavel Eisner, Otokar Fischer, Jindřich Hořejší, František Kubka a Fráňa Šrámek.

Když se Vincy Schwarz v Praze více než aklimatizoval, stal se neúnavným vydavatelem české literatury. Soubor žertovných tisků s názvem U VRBIČEK vydává v roce 1934. V roce 1936 uvádí Vladislav Vančura knihu BÁSNÍKŮV ROK, kterou s kresbami Františka Bidla sestavil Vincy Schwarz z děl současných nejlepších básníků. V roce 1936 vydává půvabnou publikaci " Básníkův rok 1935-1936. 33 básníků píše na okraj dne". Člověku by se chtělo parafrázovat okřídlený, ale naprosto neautentický a nepravdivý výrok, připisovaný Mozartovi (Mí Pražané mi rozumějí), termínem MÍ ČEŠTÍ BÁSNÍCI MI ROZUMĚJÍ. Hned poté v roce 1937 vydává Wincy Schwarz výběr z české i zahraniční poezie pod názvem VERŠE NA ZEĎ. BÁSNÍKŮV ROK 1936-1937. Na podzim 1939 vydává antologii Věčné Čechy s podtitulem Obrazy a vize z dějin Čech v německé poezii a v roce 1940 vychází i druhé vydání. Vyšlo v nakladatelství Toužimský-Moravec s nádhernou obálkou od Toyen.

Čeští vlastenci jasně pochopili, co jim chce touto knihou Wincy Schwarz říci. Nebál se do této antologie zařadit i dvě básně Moritze Hartmanna. V roce 1940 vydává u Františka Borového sbírku Město vidím veliké… s podtitulem Cizinci o Praze. Většina překladů v této knize byla dílem Pavla Eisnera a mnohé texty zaštítila svým jménem Jiřina Tůmová. A v říjnu téhož roku vydává sbírku básní Ohlasy z Čech s podtitulem České dějiny ve světové poezii (vydal Toužimský-Moravec) s úvodním jinotajným slovem Vladislava Vančury. V lednu 1941 vydal svazek s básněmi známých tvůrců na téma Čechy-tato krásná země, se skvělou předmluvou Jaroslava Seiferta. Mnohé z textů do těchto sbírek dodal právě Pavel Eisner, ovšem pod pseudonymy Karel Babor, Jaroslav Dlouhý, Jan Horáček, František Chlumský, Josef Machuta, Karel Benda, R. Černý. Ty všechny vymyslel Vincy. Poté hned vydává sbírku českých básní o Praze – Očima lásky. V roce 1941 vydal Vincy Schwarz, kde jinde než u Toužimského a Moravce, knihu s názvem MARAN a ONYRA. Nápad více než geniální. Zdánlivě jde o maličkost, jak vypovídá text obsahu na obálce. "Amerikánský příběh, kterýž se stal, když čtvrtý díl světa Amerika nalezena byla a Španělové a Angličané z žádosti nabytí velikého bohatství Indiány na křesťanskou víru obraceli". Tohle protektorátní cenzura pustila docela ráda. A nevšímala si tím pádem dalšího textu na obálce, který se zdál být pouze historickou vysvětlivkou: Poprvé vydán roku 1791 nákladem V. M. Krameria. Podruhé roku 1808 nákladem Kramériových dědiců. Nyní, 150 let od vydání prvního, potřetí vydán. Nákladem Toužimského a Moravce v Praze. K NOVÉMU ROKU 1941.

Vzdělaní Čechové tento kryptogram pochopili a to bylo nejdůležitější. Nepochopili ho naštěstí protektorátní cenzoři. Pravdou je, že touto ediční činnosti, v době, kdy český národ úpěl, dával sudetský Němec Vincy Schwarz lekce vlastenectví všem těm, kteří později tvrdili, že museli natáčet protektorátní filmy, aby se uživili, že museli hajlovat na Václavském náměstí, aby nezničili ostatní i sebe, a že se museli stýkat a podřizovat tak, že nakonec české orgány protektorátní vlády mezi sebou komunikovaly výhradně německy, totéž pak činili i ministři vlády vůči prezidentu Háchovi. A naopak.

Oč byl odvážnější Vincy Schwarz, který národu velice mistrně a dokonale skrytě připomněl nejen Krameria, ale i šťastně končící drama velké lásky indiána Marana a bílé dívky Onyry. Což bylo zcela jasným připomenutím nesmyslnosti nacistické rasové nenávisti ztělesněné dvěma ústavními zákony německého Říšského sněmu přijaté v září 1935 v Norimberku. A 150. výročí vydání tohoto příběhu? Zamlžováním dějin pod tlakem nacistických úřadů měla být infikována především mladá česká generace. V prvé řadě mělo být deformováno české historické povědomí. Podle memoranda ­K. H. Franka ze srpna 1940 byl zcela změněn obsah českých učebnic dějepisu, aby došlo k vymýcení tzv. českého historického mýtu. Nové učebnice měly pěstovat ve studentech říšskou myšlenku a obraz Němce jako tvůrce českých dějin a civilizace. A tak Němec Schwarz tímto novoročním přáním připomíná, že právě před 150 lety, v roce 1791 začal V. M. Kramerius vydávat Kramériusovy c. k. Vlastenecké noviny a ve stejném roce se přestěhoval do Michalské ulice a zde v domě U půlzlatého kola na Starém Městě pražském si zřídil malý obchod s knihami nazvaný Česká expedice. Kdo chtěl, Schwarzovo přání k Novému roku 1941 pochopil.

Od roku 1870 vychází ve švýcarské finanční metropoli liberální list Neue Zürcher Zeitung (Nový zurišký věstník) šířený do všech německy mluvících zemí. Počátkem března 1942 v něm vyšel článek, jehož autor podává fundovaný rozbor, proč musí Německo prohrát válku. List ten pochopitelně v zemích okupovaných nacisty nebyl k mání, ale v Praze zmíněný článek koloval v tisících opisů. Wincy Schwarz dostal opis tohoto článku od Karla Švába, jehož malostranské knihkupectví bylo jakýmsi střediskem a šiřitelem ilegálních zpráv. Nacisté brzy odhalili druhou činnost knihkupectví a to bylo pod dohledem gestapa. Což Wincy bohužel nevěděl, a protože slíbil, že opis článku vrátí, odnesla ho knihkupci Švábovi dne 23. března 1942 jeho žena Zdeňka. Byla hned i se svou sestrou Fanynkou v knihkupectví zatčena, dva dny poté byl zatčen Vincy i jeho dva švagři. Jenže přišel do toho 27. květen 1942 a v pražských Kobylisech směrem k Vltavě k táhlé zatáčce jede otevřený Mercedes s Reihardem Heydrichem a řidičem Kleinem. Atentát na Heydricha stál český národ tisíce obětí. Mezi nimi byli i manželé Schwarzovi.

30. června 1942 přišla do pankrácké cely Zdeňky Schwarzové dozorkyně a nařídila jí, aby se svlékla do spodního prádla a odložila vše zbytečné. Všichni věděli, o co jde. Zdeňka při svlékání nahlédla do seznamu, který držela v ruce zády k ní obrácená dozorkyně. Stačila ještě špitnout svým spoluvězeňkyním: "Vincek je tam taky." A ten den byli manželé Zdeňka a Vincy Schwarzovi zastřeleni. Byla to první skupina obětí, jejichž jména nebyla zveřejněna. Oba utonuli v proudu krve, který se rozlil jako krvavá úlitba bohům německé nenávisti. Jednu velkou útěchu měli… napsala v roce 1945 Jiřina Tůmová, bývalá sekretářka PEN klubu…. Umírali společně a tam nahoře našli mnohé z těch, které tolik milovali. Především Vladislava Vančuru. A kolik jich pak za nimi přišlo, těžko všechny vypočítat. Jeden z posledních byl milovaný a věrný přítel obou -můj muž. Jen má-li tam nahoře Vincek nějaké knihy? Nemá-li, pak to pro něho jistě není ten pravý ráj.

Všichni ti, kteří položili své životy v boji proti nacismu, nejhorší to odrůdě fašismu, si zaslouží naše hluboké uznání. Nikdy nebude o nich proneseno a napsáno dost slov. Wincy Schwarz vydal desítky krásných knih a jednou snad vyjde i kniha o něm. A o jeho ženě a všech těch, kteří byli u toho. V oné knize by rozhodně neměla scházet slova, která na konci své vzpomínky z roku 1945 napsal mistr pera Pavel Eisner. Nikdo z nás by to nenapsal lépe:

Pavel Eisner

V. S. byl skvělý ženista a minonosec našeho vnitřního odboje duchového. Případ a příklad tohoto Nečecha, hořícího pro českou věc, sílil mnoho a mnoho lidí českých. Jaký případ? Jaký příklad? Wincy Schwarz byl původem Němec a byl to virtuosní znalec našeho knižního trhu i se všemi jeho personáliemi a choulostivými tajnostmi velkými i menšími. Stačilo slovo z jeho úst, a mohl se stát tím, čím se stal August Ritter von Hoop (nejvyšší cenzor v úřadu říšského protektora v Praze – poznámka redakce) - nejvyšším pánem nad osudem českých autorů a českých knih za protektorátu. Ale kdežto Hoop byl jen nadutý hlupák a ignorant, byl by V. S. právě pro svou znalost věcí a lidí mohl řádit opravdu strašně. Vincy udělal opak toho všeho, stal se českým spisovatelem do důsledků nejradikálnějších. Horečně se doučoval spisovné češtině, jeho pokroky v ní byly obdivuhodné, nakonec stačily téměř už jen podružné retuše, aby jeho texty mohly jít do tisku. S očima planoucíma láskou a vírou vypravoval o svých schůzkách a besedách s Vančurou, Jaroslavem Kvapilem, docentem Tůmou a jeho chotí, Václavem Černým, Vojtěchem Jirátem, Karlem Jánským, karikaturistou Bidlem, Františkem Halasem, Ludvíkem Kubou a jinými a jinými - jako ze zásady si hleděl jen lidí, o kterých věděl anebo mohl tušit, jak velmi jsou ohroženi. Nezapomenu nikdy, jak po zrušení českých vysokých škol přiletěl hned příštího rána do mého bytu a bez dechu, třesa se hněvem a bolestí, vypravil ze sebe, že právě volal univerzitní knihovnu a že se ozvalo Hier Universitätsbibliothek! Byl to nesrovnatelný šiřitel každé pověsti, která pro nás mohla znamenat posilu v doufání, příslib vysvobození. Pracovalo v tom člověku cosi svatého: živelná síla mravního náporu proti nim, Nečistým; připadal mi často jako gigant, který chce samojediný odvalit všechno, co Nečistí napáchali na českých lidech. Co jsem živ, neviděl jsem většího Dona Quijota. Sám padl v boji proti Propasti a odčinit její dílo se mu nepodařilo. Byl to nejčistší sebevrah, jakého jsem kdy poznal. Ale bohové milují Dony Quijoty takového paradoxu sebeobětovného a přivinou je otcovsky v své oblačné náručí.

Nelze nenapsat i několik slov o příteli a druhovi Vincyho Schwarze. Zejména proto, že po roce 1948 k němu osud nebyl zrovna tak přívětivý, jak by si muž jeho kvalit zasloužil. PhDr. Paul Eisner (1889-1958) byl obdivuhodným zjevem české, německé i evropské kultury. Do té evropské uvedl mnoho našich básníků a do té naší skvěle přeložil stovky nádherných literárních děl a textů. Díky němu známe lépe Kafku, Broda, Kische, Werfla, ale také Longfellowa, Whitmana, Villona, Buonarrotiho, Petrarku, Heineho, Beethovena, Manna, Schillera, Wagnera, Gudmundssona, Nizámího, Turgeněva, Cervantese, ale také Lu Duba (Mudrosloví tibetského lidu) a Nágárdžuna (Prameny staroindického myšlení).

Schillerova báseň "Óda na radost" inspirovala Ludwiga van Beethovena k závěrečné části Deváté symfonie, která je dnes hymnou Evropské unie. Radosti, ty jiskro boží, dcero, již nám ráj dal sám! Srdce vzňaté žárem touží, nebeská, v tvůj krásy chrám. Kouzlo tvoje opět víže, co kdy čas tak dělil rád, zástup lidstva sbratřen blíže cítí van tvých křídel vát. To je nádherný Eisnerův překlad. Mnozí pražští Němci, sudetští Němci a jiní Němci nebyli podporovatelé Hitlerovi a my se již konečně musíme naučit rozlišovat. Musíme umět také vrátit se ke krásám našeho jazyka, neboť nejen Pavel Eisner ho miloval. Však také kdysi napsal: Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky a hrajete na nich jako šumaři. A to platí nejen pro jazyk. Oč by bylo krásnější, kdyby naši politikové začali konečně mluvit jazykem národa, jehož budoucností se často velice nezodpovědně zaklínají.



Diskuse


P. Sulc
4:02
2.7.2012

J. Kanioková
19:13
1.7.2012

J. Kanioková
19:20
1.7.2012

P. Sulc
4:07
2.7.2012

P. Kolář
16:05
1.7.2012

P. Moravčík
10:07
1.7.2012

J. Václavíková
22:49
30.6.2012

Š. Šafránek
10:32
30.6.2012

S. Udatný
8:00
30.6.2012

počet příspěvků: 11, poslední 2.7.2012 04:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.