28.3.2024 | Svátek má Soňa


OSOBNOST: H.G.Wells, vymykající se filosof (2/2)

22.9.2016

(první část zde)

„Společnost, která se rychle stává stále složitější a jako celek odmítá uvažovat o své budoucnosti nebo čelit spletitým problémům své organizace, je přesně v témž postavení jako člověk, který nedbá pravidel diety nebo správné životosprávy, vyhýbá se koupelím a cvičení a nekrotí svou chuť k jídlu. Taková společnost hromadí neužitečné a bezcílné životy tak, jako člověk hromadí tuk a chorobné látky v krvi, upadá z hlediska kolektivní zdatnosti a síly a vytváří utrpení a bídu.“

Dvacátá léta XX. století zastihla světově známého anglického spisovatele už coby padesátníka: jeho slovům naslouchaly miliony – jaký div, že jim chtěl dát vyšší smysl, o němž byl přesvědčen. Cítil, že románová forma je mu už úzká...

Cesta do Ruska a co z toho vzešlo...

A tak sepsal reportáž - útlá knížečka Rusko v mlze (1920) je zajímavý dokument z návštěvy spisovatele a jeho syna v této zemi. Začíná líčením otřesných poměrů, jichž tu byl svědkem: „Náš hlavní dojem o situaci v Rusku je, že tu jde o obrovský a nenapravitelný krach.“ Ihned však dodává, že komunistická vláda a strana jsou jediným garantem soudržnosti, „který v Rusku zbyl.“ A aby snad nebylo pochyb o tom, jak to myslí, také západnímu čtenáři vyčte: „A vy se na tento obraz bídy a ochabující energie budete dívat jako na výsledek činnosti bolševické vlády! Já však nevěřím, že tomu tak je. Mstivý francouzský věřitel a tupý britský žurnalista nesou daleko větší odpovědnost za tato smrtelná muka než kterýkoli komunista.“

V dalších kapitolách vysvětluje svůj vztah k marxismu: primitivní filosofie, co hlásá stupidní myšlenku třídního boje. Marxem pohrdá: „Vždy jsem ho považoval za nesmírně nudného člověka.“ A pod dojmem zkušeností z Ruska, kde na něj narážel na každém kroku, dodává: „Musím přiznat, že v Rusku se můj pasivní odpor k Marxovi změnil ve velmi aktivní nepřátelství.“ Pak vysvětluje, jak taková filosofie může někde uspět právě jen díky ožebračujícímu kapitalistickému systému: „Právě toto rozhořčení mládí a energie, jež byly zničeny a zneužity, a nikoli pouhé ekonomické teoretizování, je živou a spojující inspirací marxistického hnutí na celém světě. Ne to, že Marx byl tak nesmírně moudrý, ale to, že náš hospodářský systém byl hloupý, sobecký, rozmařilý a zastaralý.“

H.G. Wells

Pak se věnuje různým stránkám bizarní ruské reality: „Když jsem hovořil s četnými bolševiky, viděl jsem jasně, jak začínají s úžasem chápat, že to, co se ve skutečnosti stalo, není vůbec slíbená marxistická revoluce, že neřídí stát, ale opuštěný vrak.“ Nebo vzpomíná na návštěvu jedné školy: „Usoudil jsem, že mi asi byla ukázána škola zvlášť pro mne vybraná a připravená a že to bylo vše, čím se může Petrohrad pochlubit. Zvláštní průvodce, který nás doprovázel, začal pak klást dětem otázky z anglické literatury a ptal se jich, které anglické autory mají nejraději. Jedno jméno zastínilo všechna ostatní. Mé vlastní. Takové směšně nepatrné postavičky jako Milton, Dickens a Shakespeare, se jen občas objevovaly u nohou tohoto literárního obra.“ – Wells si tedy prosadil, aby namátkou navštívili školu jinou, a – světe, div se – tam o něm nic nevěděli...

Dalším zážitkem mu byla návštěva ruského parlamentu: „Ve srovnání s britským parlamentem má petrohradský sovět asi takovou organizaci, strukturu a schopnost práce, jako může mít velký pytel plný nejrůznějších koleček vedle starodávných a nepřesných, ale přece jen stále ještě jdoucích hodin.“ Bylo mu tam umožněno pronést řeč: „Jasně jsem prohlásil, že nejsem ani marxista ani komunista, nýbrž kolektivista a že by Rusové neměli ve svém neštěstí očekávat mír a pomoc od sociální revoluce na Západě, nýbrž od liberálních názorů umírněných mas západních lidí.“

Těžištěm knihy je pojednání o Wellsově setkání s Leninem: „Lenin není spisovatel; jeho uveřejněné práce o něm nic neříkají. Malé brožury a letáky, psané příkrými slovy, plné nepochopení pro psychologii západního dělnictva a tvrdošíjně obhajující nesmyslné tvrzení, že v Rusku došlo k předpovídané marxistické revoluci, stěží odhalují něco ze skutečného Leninova smýšlení, jak jsem jej já poznal. Většinou jsou jen opakováním frází.“

V rozhovoru se míjeli - Wells se ptal: „Co myslíte, že uděláte z Ruska? Jaký stát se pokoušíte vytvořit?“ A Lenin zase: „Proč nezačíná v Anglii sociální revoluce? Proč nezničíte kapitalismus a nevytvoříte komunistický stát? Proč se nepřipojíte?“ Wells cení sice dobrou Leninovu znalost angličtiny, ale kritizuje ho, že podlehl utopii o elektrifikaci Ruska. Ptá se, jak to chce provádět s těmi primitivními mužiky, a nad jeho optimismem je skeptický. „Vraťte se za deset let a uvidíte, co jsme udělali,“ zve ho Lenin. Wells se mu snažil vysvětlit, že kapitalistický systém lze postupně „zušlechtit a přeměnit ve světovou soustavu kolektivistickou,“ avšak „Lenin naproti tomu ulpěl před lety na marxistických dogmatech.“ Příslušnou kapitolu nazval poté Wells „Kremelský snílek“, Lenin o něm po návštěvě naopak měl prý zase prohlásit: „Jaký je to měšťák, jaký šosák!“

Začalo-li být pod dojmem této téměř až obhajoby bolševiků zřejmé, že Wellsovy sympatie ke kolektivismu vzrůstají, s románem Lidé jako bozi (1923) už to bylo očividné: kdo má Wellse rád, ten nechť tento literární počin snad ani raději nevyhledává: bezesporu nejnudnější dílo, čistá propagace vysněné společnosti, jež jako by málem vypadla z pera nějakého sovětského spisovatele padesátých let. Na pozadí jednoduchého děje, sestávajícího z přechodné návštěvy hlavního hrdiny v paralelním světě Utopie (vliv tehdy nové Einsteinovy teorie), evolučně vyspělejšího o tři tisíce let, čteme chvalozpěvy na dokonalost („Uvědomil si, že už dospívají od člověka k ušlechtilejšímu lidství,“) prokládané chmurnými konstatováními, jak to ve skutečnosti vypadá u nás („liberalismus nikdy nedokáže nic víc než se choulit v křesle s rukama v kapsách“). Nikde jinde nenutil své představy čtenáři vehementněji – na poznámku jedné z aktérek příběhu o tom, že je to sice svět obdivuhodný, ale nemožný, hlavní hrdina opáčí: „Něco takového už dávno navrhli cechovní socialisté.“

Levhart se tu nevšímavě prochází kolem krav, zmizeli komáři, mouchy, plevel i kopřivy, psi už tam neštěkají. A co horšího: „Utopijci vyprávěli o začátcích eugeniky, o nových a bezpečných rozhodnutích ve výběru rodičů, o rostoucí jistotě vědy o dědičnosti.“ A tak může hlavní hrdina nakonec už jen jásat: „Je to, jak vidím, vlastně komunismus, naplánovaný a dovršený za dlouhá staletí výchovy, kázně a přípravy ke kolektivnosti.“ Dnešní čtenář asi sotva bude jásat s ním...

Setkání se Stalinem

V létě 1934 se Wells opět vrátil do Ruska - svůj Rozhovor se Stalinem zahájil vstřícně: „Můj zájezd do USA zapůsobil na mě otřásajícím dojmem. Hroutí se starý finanční svět, přetváří se nově hospodářský vývoj země. Lenin kdysi řekl, že je třeba „učit se obchodovat“, učit se tomu u kapitalistů. Nyní se kapitalisté musí učit od vás vystihnout ducha socialismu.“ A poukazuje na to, co by měly mít USA i SSSR společné: vytvoření plánovitého, vlastně socialistického hospodářství.

Stalin samozřejmě ostře oponuje - cílem USA je přece pouze utlumit destruktivní důsledky kapitalismu. Na to Wells míní, že přece třeba takový Rooseveltův New Deal je vlastně heslo socialistické. Říká, že namísto zdůrazňování antagonismů by se měly hledat styčné body. Na to Stalin, že je to stejně jen kapitalismus, a marné jsou námitky oponenta, že i v kapitalismu lze prosadit „z počátku organizaci, a pak socialismus.“

Stalin stále opakuje, jak jsou třídní rozdíly mezi kapitalisty a proletáři nepřekonatelné. Marně se s ním Wells hádá - i na západě jsou lidé, pro které „není zbohatnutí cílem.“ V inteligenci vidí osvícený předvoj společnosti. Varuje však, že je těžko může oslovit myšlenka třídního boje: „Jsou to kruhy, jež chápou, v jaké situaci je svět, měnící se v krvavé bláto; tyto kruhy však považují váš primitivní antagonismus třídního boje za nesmysl.“

Pro Stalina to červený hadr – jako jedinou pokrokovou třídu vidí pouze proletáře. A tak to jde pořád dokola – Wells se smířlivě snaží najít styčné body, Stalin jen zatvrzele revolučně horlí: „Vy, pane Wellsi, jak je vidět, vycházíte z předpokladu, že všichni lidé jsou dobří. Já však nezapomínám, že je mnoho zlých lidí. Já nevěřím v dobrotu buržoazie.“ Oponent se snaží nevzdat se: „Za současných poměrů, kdy vládnoucí soustava se stejně hroutí a tak jako tak rozkládá, bylo by třeba klást důraz nikoli na vzpouru, nýbrž na účinnost, povolanost, výrobnost.“ Stalin si to nemyslí: „Nemáte pravdu, myslíte-li si, že se zhroutí sám od sebe.“

Diskusi, v níž měl zjevně navrch, pak vůdce světového proletariátu uzavírá: „Nelze spoléhat na to, že by se vystřídání společenských řádů mohlo provést cestou nepozorovatelného přechodu od jednoho řádu k druhému, cestou reforem, cestou ústupků ze strany vládnoucí třídy.“ Wellsovi tedy už jen zbývá za rozhovor poděkovat, a jelikož je to anglický gentleman, dosavadní úspěchy sovětského režimu opatrně pochválí: „Viděl jsem šťastné tváře zdravých lidí a je mi známo, že se u vás děje něco velmi významného. Rozdíl ve srovnání s rokem 1920 je překvapující.“ - Jak takovéto lidi nazýval předtím Lenin?

Vzepjetí posledních sil – a pád

Naštěstí mu ale ještě i tehdy zbyl čas na literaturu – román Není nad opatrnost (1941) se vyzrálostí řadí nade vše, co do té doby napsal; vedle Neviditelného jistě k prvnímu doporučení; byť zase „jen“ o životě jednoho bezvýznamného člověka, typického příkladu člena společnosti založené na bezduché honbě za zbytečnými chimérami - pokryteckého, opatrnického, charakterově křivého. Hlavní hrdina je velmi politováníhodný.

Vedle literárních kvalit mohl tu ale Wells více než kdy dříve ventilovat i své názory filosofické – jako by je ještě, pět let před smrtí, naposledy chtěl vykřičet do světa. A tak je tu opět hojnost úvah o tom, jak „naše poměry vyžadují morálky ve světovém měřítku a intelektuální revoluce takových rozměrů, že přesahuje všechny předchozí možnosti z minulých dob.“ - „Kosmopolis v myšlení a životě, nebo záhuba!“ - „Nový svět dohody, společné zákonodárství, hospodářsky sjednocená planeta, organizovaná a dobře vybavená světová výchova!“

Opakovaně se tu (výrazněji než v někdejších Dějinách světa) vyslovuje proti dvěma dogmatickým učením zachvátivších svět – křesťanství a marxismu: „Učení o božské trojici je ukrutný nesmysl.“ - „Komunistická strana a katolicismus jsou jako dvojčata. Komunismus je jeho levoboček; psychologicky totéž. Oba nevyhnutelně pracují pro zmaření lidských nadějí. Vyhovují mstivým žádostem komplexu méněcennosti.“ - „Když myslíme na převýchovu lidstva pro světovou jednotu a spolupráci, musíme si uvědomit, že ve skutečnosti je celý výchovný aparát na celém světě dosud v rukou skupin prodávajících Boha nebo Marxe.“

Jakou nabízí alternativu? - „Náboženství, které světová obec potřebuje, je velmi prosté. Nemůže se udržet bez dogmatického tvrzení, že nejvyšší povinností každého je mluvit čistou pravdu, společně vlastnit půdu a zachovávat rovnoprávnost.“ - „V civilizovaném světovém řádu může být jen jedna filosofie a jedno náboženství.“

Vývoj šel však vlastními cestami, a ty se s literátovými představami kryly pramálo - už když psal krátce po první světové válce svoje Dějiny, varoval, že to nemusí být válka poslední: „Jistě se vrátí v měřítku daleko hroznějším za dvacet nebo třicet let, jestliže ji politické sjednocení nebude předvídati a nezabrání jí.“

Nuže, nezabránilo. Ze Společnosti národů, v niž tolik věřil, se stal formální celoplanetární spolek bez reálného vlivu. A pak ta válka byla – ještě hroznější než první. Poslední rána pro zlomeného starce, stojícího nad troskami svých iluzí...

„Řada událostí přiměla inteligentního pozorovatele, aby si uvědomil, že historie lidstva již dospěla ke konci a že Homo sapiens, jak sám sebe ráčil nazvat, ve své nynější podobě dohrál,“ píše Wells ve svém posledním díle Rozum v koncích roku 1945. Práce, veskrze filosofická, je cele prodchnuta skepticismem. Byť přiznává, že sám už je stár a pohled mládí může být jiný. Budoucnosti však mnoho nadějí nedává: „Spisovatel vidí, že svět je opotřebován a zbaven síly, aby se znovu vzchopil. Dříve rád myslíval, že člověk se může vyprostit ze svých osidel a začít novou tvořivou fázi lidského žití. Tváří v tvář naší povšechné nedokonalosti ustoupil tento optimismus stoickému cynismu.“

Tak tedy s nedožitou osmdesátkou na krku skončil „ten maličký krámský poskok s pištivým hlasem,“ jak ho charakterizoval anglický historik umění Nicolas Bentley. Pro F. X. Šaldu to byl „jeden z mála opravdových filosofů sociálních, “ pro Karla Čapka zase „básnický ukazovatel cesty do budoucnosti.“

Z rozsáhlého Wellsova díla stále zůstává vyčnívat pár sci-fi románů z mládí, všechno pozdější pohltilo už zapomnění. Jistě to tak nechtěl; možná však, že ho záblesk tušení přece jen někdy osvítil - třeba když psal Tona Bungaye: „Možná, že moji římští hrdinové, jak jsem je znal z Plutarcha, nebyli nic víc než takovíhle lidé, a dnes se zdají vznešení jen proto, že jsou vzdálení; koneckonců i celý ten socialismus, který mě tak přitahoval, je snad jen pošetilý sen, tím pošetilejší, že všechny jeho sliby jsou podmíněné.“