28.3.2024 | Svátek má Soňa


OSOBNOST: Francouzi mu nabídli funkci generála

8.4.2015

František Hrubiš, podplukovník generálního štábu (1897-1967)

Kunčický rodák František Hrubiš stál minimálně třikrát tváří v tvář smrti. Poprvé jako legionář v bitvě u Zborova v roce 1917. Spolu s ním stáli v poli například Josef Jiří Švec, Otakar Husák, Rudolf Gajda, Ludvík Svoboda, Emanuel Moravec a Jan Syrový.

František Hrubiš 1

Podruhé stál František Hrubiš tváří v tvář smrti, když byl v lednu 1945 zařazen do pochodu smrti vězňů koncentračního tábora Buchenwald. Při jedné zastávce vylezl v noci na strom a zachránil si tak život tím, že se ráno pochod vydal na cestu bez něj. On později došel k americkým vojákům. Posléze mu Francouzi nabídli, aby pro ně pracoval v hodnosti generála. Ale on chtěl domů.

V roce 1951 pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu a měl kancelář vedle Rudolfa Margolia (1913-1952), který podobně jako on uprchl v dubnu 1945 z koncentračního tábora v Dachau. JUDr. Rudolf Margolius byl zatčen v lednu 1952 a byl popraven v prosinci téhož roku v „Procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“. Tehdy stál František Hrubiš v podstatě tváří v tvář smrti potřetí.

„Mého tatínka,“ řekla nám v březnu 2015 jeho dcera Jarmila Filipová v bytě její pražské dejvické vilky, „zachránilo pouze to, že nebyl Žid. Jinak by byl zařazen mezi ty, kteří byli obviněni z velezrady, špionáže, sabotáže a z organizování židovského spiknutí.“

Bůh toho nadělil selskému synkovi Františku Hrubišovi z Kunčic pod Ondřejníkem možná více, než bylo tehdy obvyklé. Především ho obdařil výjimečným hudebním nadáním. Je docela možné, že svoji roli v tomto sehrálo i to, že v době jeho narození se jeho tatínek František (1873- 1945), jemuž lidé přezdívali „kunčický kaplan“, učil hrát na violu, na violoncello a pod dohledem nadučitele Cyrila Remeše zvládl i varhany v místním kostele. Není tedy divu, že si jeho synek František již v pěti letech „střihnul“ v místním kostele sv. Máří Magdalény houslové sólo, které mu přineslo potlesk přítomných věřících, jakkoli se v té době v kostelích většinou netleskalo. Mohl tak sedlák Hrubiš odporovat místnímu knězi P. Koňaříkovi, který doporučil, aby poslali synka na studie do Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, kde by se mohl „nejen v hudbě vzdělávati“? Takže souhlasil.

Rodina Hrubišů je tak trochu fenoménem Kunčic pod Ondřejníkem. A to nikoli proto, že synovec Františka Hrubiše, Tomáš Hrubiš, je dlouholetým starostou obce. To v žádném případě. Ale dlužno připomenout jejich počátky.

Vypráví se, že Hrubišové přišli na Hukvaldské panství z města nebo z kraje Hrubieszów, kterážto místa se nacházejí v nejvýchodnější části Polska, na samých hranicích s Ukrajinou. Byla to odjakživa neklidná oblast. Od 15. do 18. století trpěla neustálými nájezdy Tatarů, nikdo by se ani nedivil, kdyby Hrubieszówé, příslušníci místní nižší šlechty, nehledali klidnější místo k žití. Jestli ho našli konkrétně v Hrubých Kunčicích, to se asi s definitivní platností přesně nedozvíme. Každopádně Petr Hrubiš (1. 8. 1840 – 19. 6. 1897), představitel kunčické větve Hrubišů, který si 15. listopadu 1864 vzal za ženu Jenovéfu (8. 3. 1832 – 27. 8. 1894), dceru Ignáce Hrbáče, pochopil, že nikoli zcela výnosné kutání rudy musí spojit se stavem selským. A tak mohl dát svému synovi Františkovi, nejmladšímu z pěti dětí, který jediný přežil, poměrně slušně fungující hospodářství o osmi hektarech. Druhou samostatnou rodinou rodu byla větev příborská, byť také z Kunčic.

František Hrubiš přišel na svět 4. října 1873 v domě číslo popisné 211. Nadaný chlapec nemohl ani pomyslet na vyšší studia, zejména když na jeho bedrech spočinul další osud rodu. Naštěstí zde byl uvědomělý a velice sociálně a kulturně cítící kněz Josef Brázdil, který umožnil mladému Hrubišovi nahlédnout do světa knih, a to nikoli pouze náboženských. I pátera Josefa Brázdila (23. 10. 1828 – 16. 4. 1901) musíme jmenovat mezi významnými občany kunčickými. Přišel do obce v roce 1867 na uvolněné místo po P. Františku Volném, a zůstal zde až do své smrti plných 34 let. Pod jeho vedením byly provedeny významné opravy a úpravy kostela, vystavěny dva vedlejší oltáře a opraven oltář hlavní. Byl to páter Brázdil, kdo požehnal prvnímu vlaku, který v roce 1888 přijel do Kunčic a byl to on, kdo v roce 1891 vysvětil školu „Pod Stolovou“.

František Hrubiš 2

František Hrubiš v roce 1929 před svým výměnkem č. p. 25 s vnučkou Tamarou, dcerou legionáře Františka Hrubiše.

Literární i jiné ambice mladého Františka Hrubiše neušly sousedům, kteří mu s jistým pochopením a porozuměním začali přezdívat „ kunčický kaplan“. František Hrubiš nezanedbával své povinnosti řádného sedláka. Přestavbou statku, regulací potoka a mnohými promyšlenými zásahy do krajiny vytvořil velice prosperující zemědělskou usedlost. Láska k literatuře nebyla jeho jedinou „neřestí“. Objevil v sobě i značné hudební nadání. Naučil se sám hrát na housle a na violoncello, na varhany ho naučil hrát pan nadučitel Cyril Remeš, neboť i jeho záměrem bylo vytvoření pěveckého sboru při kunčickém chrámu. Sedlák Hrubiš byl tvrdohlavý a houževnatý. Ve spojení s jeho přirozeným hudebním nadáním se velice brzy vypořádal s teorií hudby a skladby, také díky jeho absolutnímu hudebnímu sluchu. A tak se mu dostalo té cti, že mohl od roku 1908 vést a formovat chrámový hudební sbor. Úspěch tohoto hudebního tělesa, které se stalo vyhledávaným nejen v blízkém okolí, ale i po celé střední a východní Moravě, spočíval nejen v dokonalé profesionalitě jeho sbormistra a varhaníka, ale především v tom, že František Hrubiš dokázal svou pozitivní selskou zarputilost přenést na ostatní. Včetně potřebné kázně, neboť co by byl rolník bez respektu k přírodě a k životu.

František Hrubiš nebyl navíc příliš konzervativním organizátorem farního hudebního i ostatního života. Naopak. S Omladinou (což byl spolek katolické mládeže) doprovázel dožínkové slavnosti, vánoční svátky, valašské koledy a jiné kulturní akce, jako například ochotnická představení. Hrál i ve Válkově kapele, právě na violoncello. František Hrubiš nerozlišoval mezi prací pro sebe i pro druhé. S péčí hospodáře pomáhal obhospodařovat farský les, zajišťoval obnovu interiéru kostela, a když se započalo s výstavbou Lidového domu, v němž se později odehrávaly i zkoušky souboru divadelníků, pěveckého sboru a jiné, byl první mezi stavebníky. Velice rychle pochopil výhodnost družstevního spoření a spolu s Antonínem Pustkou a Aloisem Blažkem stojí u vzniku místní záložny „Raiffeisenky“, v níž zastával důležitou funkci pokladníka. Založil také v obci ještě před první světovou válkou první konzumní družstvo. Pomáhal P. Bedřichu Konaříkovi při organizaci provozu protialkoholní léčebny v Parmovicích. Až do zániku léčebny byl jejím hospodářským správcem.

Dlouhou dobu byl také členem obecní rady. Z titulu této funkce byl pokladníkem obce a měl na starosti výběr daní. Zastával i tehdy velice důležitou funkci zdravotní. V zastoupení lékaře byl úřední osobou, která mohla prohlásit zemřelého skutečně za mrtvého.

František Hrubiš měl pochopitelně také soukromý život. 9. června 1896 pojal ve Frenštátě pod Radhoštěm za choť Rozálii (1873 – 1955) dceru Josefa Káně z Trojanovic a Marie Kopelcové z Lichnova. Vedli spolu požehnaný život a měli jedenáct dětí. Paní Rozálie se od mládí zajímala o místní historii. Znala hodně pověstí a bájí, věděla, co se kdy kde na jakém místě stalo. Jezdíval za ní docela často i spisovatel Bohumír Četyna (1906-1973), který se zajímal o valašské pověsti a lidové zvyky pro svůj dnes již tak trochu zapomenutý cyklus Hukvaldských rebelií. Stvořitel svoji přízeň rozdává zvláštně. Po první válce prodělal František Hrubiš „španělskou chřipku“, ale zvítězil nad ní, i když s následnými potížemi. Leč v polovině července roku 1945 Bůh k sobě povolal teprve dvaasedmdesátiletého Františka Hrubiše, jakkoli by svět kunčický jeho bystrost a sílu ještě potřeboval. Ale třeba bylo jinde potřebnějších.

František Hrubiš se v Arcibiskupském gymnáziu rozhodně neztratil. Studoval mimo jiné hru na housle, varhany, dirigování a zpěv. Avšak pozdější studium teologie ho nelákalo. Navíc měl vážné výhrady k poměrům v ústavu, takže po dovršení osmnácti let volil vojnu. A tím i nástup na frontu. Jenže se brzy ocitl na její opačné straně. Prodělal legionářskou anabázi, na lodi Amerika doplul do Evropy jen proto (nebo také jen pro to), aby se v prvním červnovém dni roku 1922 oženil s devatenáctiletou Annou Novou, jejíž maminka měla v Kostelci nad Labem velký módní salon.

Avšak to byl již profesionálním vojákem Československé armády. Republika ho vyslala na studia Vysoké válečné školy v Paříži, kterou absolvoval téměř současně se svým druhem z legií Heliodorem Píkou. Na snímku níže manželé Hrubišovi (vlevo) a manželé Píkovi v Paříži v roce 1927:

František Hrubiš 3

Podplukovník generálního štábu František Hrubiš byl voják tělem i duší. Na protest proti Benešově váhavé politice v době ohrožení země radši odešel z armády. Pracoval v pozici zahraničního zástupce firmy Sigma Lutín ve Francii a v Anglii, avšak v roce 1942 ho v Pyrenejích odhalilo gestapo. Strávil rok v samovazbě v Kounicových kolejích v Brně, následoval pobyt v Dachau a posléze v Buchenwaldu, odkud vyšel v lednu 1945 v tzv. pochodu smrti. V době nocování pochodu v malém lesíku vylezl na strom a počkal, až ostatní odešli. Vesnického kluka nebylo třeba učit novým kouskům.

Nakonec se dostal k americkému vojsku, v něm ho kontaktovali Francouzi s tím, že by vojáka jeho kvalit potřebovali. Nabízeli mu funkci generála, avšak bez možnosti návratu do rodné země.

To František Hrubiš odmítl. Měl v té době doma také dvě slečny. Tamaru (*1923) a Jarmilu (*1931), takže volil Prahu. Své si prožil v padesátých letech, útěchou mu byla nejen rodina, ale také hudba. Jako kdysi, v jeho dětství. Na rodné Kunčice pod Ondřejníkem nikdy nezapomněl. Doby, která by objektivně ocenila jeho mnohé kolegy i jeho samého, se bohužel nedočkal. Zemřel v lednu 1967.

Možná, že by někdy předtím uvítal, kdyby si mohl v kostele sv. Máří Magdalény opět zahrát na housle, jako v roce 1902. Jenže doba houslistům jeho typu tehdy moc nepřála.

František Hrubiš 4

Je to taková hezká rodinná fotografie z Prahy. Jarmilka Hrubišová si vede svého strýce Petra Hrubiše, známého hudebního skladatele. Tehdy měl varhanní koncert v Emauzích, ještě předtím než byly poničeny při náletech na Prahu. Nu a vzadu maminka Rozálie a tatínek František.

Tatínek František byl mimo jiné zakladatelem Chrámového sboru v Kunčicích pod Ondřejníkem. Dodnes se vypráví v obci, že když chrámový sbor někdy za vlahých letních večerů nacvičoval na dolním konci, někde na Hrubišově výměnku jak bývalo zvykem, vycházeli lidé a usedali na zápraží, aby byli svědky svátku hudby a síly chorálu, kterou jim zprostředkovávali jejich kunčické děti. Je to docela možné. Síla hudby je úžasná. Síla sounáležitostí s historií obce také.

Z připravované publikace „O LIDECH V BESKYDECH a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech“, která vyjde v 11/2015)