24.5.2019 | Svátek má Jana


OSOBNOST: Edisonův přítel Carl Weisshuhn

8.11.2012

Jeden z nejgeniálnějších vynálezců a světových průmyslníků, Tomáš Alva Edison (1847 – 1931) byl v naší zemi pouze jednou, a to před více než 101 lety, v září 1911. Nebyl zde ovšem pouze proto, aby si prohlédl na Václavském náměstí kavárnu Edison, kterou její majitel pan Turnovský nazval jeho jménem. Ani proto, aby napsal do Zlaté knihy Mariánských Lázní (ta se mimochodem za války ztratila), že "Mariánské Lázně jsou nejkrásnější na světě".

Edisona do Prahy pozval muž, který se s ním sice odborně neshodl na tom, jestli střídavý anebo stejnosměrný proud, ale jinak si ho nesmírně vážil. Původně byl v Americe jeho dělníkem, později osobním asistentem a nakonec vedoucím technické kanceláře a zkušebních laboratoří. Muž ten se jmenoval Emil Kolben (1862 – 1943), který jako premiant Českého vysokého učení technického získal stipendium rakouské vlády a odcestoval v jeho rámci na praxi do USA. I to se prosím dělo za monarchie.

Po návratu, na základě zkušeností a praxe u Edisona, založil podnik Kolben-Daněk a vyráběl turbokompresory a lokomotivy. Edison se také stačil stavit ještě za Františkem Křižíkem, aby si popovídal s vyznavačem stejnosměrného proudu (Kolben s nimi nesouhlasil), a navštívil brněnské divadlo, které bylo elektrifikováno dle Edisonova projektu.

V kapse měl Edison ještě jednu pozvánku. Ve Spojených státech se poznal s pozoruhodným vynálezcem, podnikatelem a úspěšnými průmyslníkem, který bydlel v té době v Nízkém Jeseníku, na břehu řeky Moravice, v zaniklé již osadě Seifenmühle. Honosný dům měl Carl Weisshuhn (27. 2. 1837 – 4. 1. 1919) také v Opavě, takže by se Edisonovi dostalo přijetí na úrovni. Carl Weisshuhn byl ve Spojených státech celkem čtyřikrát – vždy se něco nového naučil. I u Edisona.

Edison měl v plánu ještě Norimberk, Drážďany a Berlín, takže mu to časově moc nevycházelo. Navíc se tak trochu bál. Byl v té době již podruhé ženat a věděl, co ženy dokáží. Paní Friederika, Weisshuhnova manželka, dcera rychtáře Breyera z Větřkovic, zase věděla o svém muži své. Do Ameriky, kam ho Edison zval jako svého budoucího možného spolupracovníka, ho nechtěla pustit ani za nic. Jeho slabost pro slabší pohlaví hodlala využít výhradně pro sebe.

Weisshuhnův náhon v zimě

Takže Edison radši neriskoval a do údolí Moravice nepřijel. Škoda, mohl toho hodně vidět. Například unikátní kanál z břehu Moravice do Weisshuhnovy papírny v Žimrovicích. Jím putovalo do papíren dřevo. A tak zůstalo jen u cest a dopisů. Jinak svých amerických zkušeností Weisshuhn využíval dokonale. Nahradil například výrobu jutových pytlů papírovými. Američané do nich nakupují dodnes.

Kdo to vlastně byl Carl Weisshuhn? Tatínek Carl Vilém Weisshuhn (1804 – 1876) pocházel z lázeňského městečka Sooden v Hessensku. Později se rodina přestěhovala na Ratibořsko v tehdejším pruském Slezsku, kde byl Vilém Weisshuhn nadlesním. V roce 1835 přišel na svět prvorozený Pavel a o dva roky později 27. února 1837 Karel. Oběma bratrům bylo souzeno spolupracovat a také se dožít vysokého věku. Jejich maminka Ida předčasně odešla z tohoto světa a tatínek se ve svých 69 letech znovu oženil a dokonce jim pořídil bratříčka a sestřičku. Oba však zemřeli ještě v kojeneckém věku. Otec svým dvěma synům Pavlovi a Karlovi vštípil lásku k přírodě. Oba bratři se vyučili a rozhodli se odejít zkusit své štěstí do kraje panenského. Proto se v roce 1862 objevili v povodí Moravice. V Lesních Albrechticích si pronajali osamělý mlýn na řece Moravici, která jim oběma učarovala. Nejen řeka. V roce 1866 se Pavel oženil s mlynářskou dcerkou Marií Theimerovou. Carl byl v té době již dva roky ženat. Své blížící se sedmadvacáté narozeniny oslavil 7. února 1864 sňatkem se zmíněnou již Friederikou Bayerovou.

To byl počátek velkého a slavného podnikatelského rodu. S bratrem zřizovali pily, mlýny, stavěli dráhy, cesty, vyráběli pražce, řídili statky, značně rozšířili Jánské Koupele, zakládali továrny, stavěli školy a přinášeli do kraje bohatství a práci. Oba prosluli jako mecenáši a filantropové. Příkladně pomáhali školám, farnostem i svým zaměstnancům.

Carl Weishuhn

Carl Weisshuhn se nakonec usadil v osadě Seifemühle. Tato dávná samota s mlýnem je již dávno zatopená vodou Kružberské přehrady. Způsobil to mimo jiné i stavitel Ing. dr. Jan Čermák, který zde, na řece Moravici, postavil v padesátých letech minulého století unikátní stavební dílo – Kružberskou přehradu. Carl Weisshuhn dávno předtím diskutoval v Americe s Edisonem o možných zdrojích elektrické energie. Síla řek, přeměněná v elektřinu pomocí turbin poháněných vodou, to byla cesta. Carl Weisshuhn si dokonce takovou přehradu na řece Moravici naplánoval. Na centimetr přesně na tom místě, kde ji o sedmdesát let později Jan Čermák postavil. Ovšem nikoli k výrobě elektřiny, ale k zadržování vody, která byla a je zásobárnou Ostravska.

Nad mlýnem v Seifenmühle si Carl Weisshuhn postavil vilu. Učarovalo mu to údolí a není divu, že se zde v roce 1867 narodila Carlovi a Friederice Weisshuhnovým dcera Friederika. To křestní jméno se stalo u Weisshuhnů tradičním. Svůj původ mělo u dcery Jana Lázeňského, sládka v Konici. To byla maminka manželky Carla Weisshuhna. A jejich dcera Friederika byla babičkou Joy Adamsonové, známé ochránkyně zvířat nejen v africké Keni. Joy se dívčím jménem jmenovala rovněž Friederika. Její babička zemřela v roce 1946 a od té doby odpočívá na hřbitově v Budišově nad Budišovkou. Dlouhá léta se o její hrob nezištně a s pietou staral Ing. dr. Jan Čermák.

Kružberská přehrada

Jan Čermák, který patřil k našim nejlepším odborníkům v oblasti vodního stavitelství (jeho dílem jsou mimo Kružberská i Žermanická přehrada), napsal ve svých pamětech o projektu Carla Weisshuhna, jímž byla svedena voda Moravice do Žimrovických papíren, které Weisshuhn předtím založil, tato slova: "V archivu jsem zjistil mnohé skutečnosti… v průzkumných pracích pro přehradu jsem si prohlížel tento malý převaděč a získal jsem úctu k tomu, kdo ho navrhl. I když mám rád riziko a celý život jsem ho pěstoval, tak bych se byl pod tento projekt nepodepsal…".

Všechno to začalo tím, že se Carl Weisshuhn rozhodl postavit papírnu v Žimrovicích. Bylo mu v té době pomalu 55 let, když byla v prosinci 1889 jeho žádost zaregistrována. Byl na vrcholu tvůrčích podnikatelských sil a správně vytušil budoucnost papírenského průmyslu v této oblasti. Jenže si usmyslel, že dřevo bude plavit silou řeky Moravice právě oním kanálem. Odborníci, na které se obrátil, odmítli. Riziko stavby kanálu v tak členitém terénu se jim zdálo veliké. Tak se dal pan továrník do práce sám se svými syny. Provedl patřičná měření, nakreslil plány a požádal o stavební povolení. To dostal 24. května 1890 a o rok později projely kanálem první dřevěné klády. A 29. srpna téhož roku byl v Žimrovicích vyroben první papír. Dřevo se tudy plavilo plných 75 let, až do roku 1966. Tak dlouho jsme vydělávali na nápadu podnikatele, který myslel a měl potřebnou odvahu. A když mu místní odborníci nevěřili a chtěli moc peněz (součástí náhonu jsou i čtyři tunely a dva aquadukty), povolal italskou firmu Baraba. Italové pochopili geniální nápad podnikatele Weisshuhna a odevzdali dílo hodně před termínem.

Příklad této stavby je ve všech směrech nesporným důkazem toho, jak důležitá je v podnikání předvídavost, bystrost a jakou roli hraje i umění riskovat. Před dokončením kanálu postihly oblast záplavy. První tunel byl zcela zanesen bahnem a kamením, část náhonu byla zničena a voda dokonce odnesla střechu připravenou pro žimrovickou papírnu. Carl Weisshuhn neváhal prodat statek Melč knížeti Razumovskému, aby zajistil bezproblémové financování stavby. Proudící vodu v kanálu od počátku považoval za vhodnou nikoli pouze k plavení dřeva, ale také k výrobě elektrické energie pomocí turbin, které již instalovali jeho synové. Když vznikl problém s majitelem pozemku, který mu nechtěl povolit výkopové práce v jisté části kanálu, věnoval tomuto majiteli jiný statek.

Žimrovice, papírna

Během několika let exportoval papír do Anglie, Jižní Ameriky, na Dálný východ a do řady dalších zemí. Jeho synové obchodovali později s Čínou a Indií, vyráběli úspěšně papírové pytle na hnojiva a cement, toaletní papír, balicí papír i papírové koberce. Založili další papírny ve Svobodě nad Úpou na Trutnovsku. Po padesáti letech provozu papírny v Žimrovicích zde pracovalo téměř pět set zaměstnanců (z toho polovina žen), ve Svobodě nad Úpou pak necelá stovka lidí. Několik let po výstavbě papírny šlo již o slušně prosperující exportní podnik.

V roce 1978 vyšla v Londýně kniha The Searching Spirit. Její autorkou byla tehdy již světově známá Joy Adamsonová, a to nejen pro její Příběhy lvice Elsy. Kniha je vlastně její autobiografií. Pasáže popisující její dětství a mládí v údolí Moravice jsou neobyčejně vřelé a zajímavé. Joy Adamsonová se o dětství v Seifenmühle zmiňuje téměř ve všech svých knihách. Nikdy nezapomněla na prostředí, které inspiroval a vytvořil její pradědeček Carl Weisshuhn. Její knihy byly přeloženy do 34 jazyků a jejich vydání přesáhla více než pět milionů výtisků. Pouze špatně a málo využíváme v cestovním ruchu to, že se v těchto knihách píše o údolí Moravice u Kružberka, o Budišově nad Budišovkou a o městě Opavě. V oné její bibliografii věnovala značnou část textů i Carlu Weisshuhnovi.

Mimo jiné napsala: Přes svou různou činnost měl pradědeček hluboký zájem o celou rodinu a ta byla velká. Jedním z jeho zvyků bylo vpustit zlatou minci do první koupele každého novorozeňátka. Věřil, že mu to přinese štěstí. Živě si vzpomínám, jak se zlobil, když přišel příliš pozdě ke koupeli mé mladší sestry a našel ji už oblečenou. Z každého svého zahraničního zájezdu se vracel domů s dary pro každého svého vnuka a pravnuka, přestože nás bylo třicet. Mohu si znovu vyvolat mnoho malých příhod s ním spojených: jednou, když jsme byli všichni na procházce, překračovali jsme modřínový kmen, který byl pokryt malými nárůsty, příznakem nějaké cizopasné nemoci. Pradědeček najednou je začal seškrabávat a vyzval mě, abych mu v tom pomohla, zdůrazňoval mi přitom, že vidíme-li nějaký úkon, kterým může být okamžitě proveden, máme jej bezprostředně provést, protože vhodná příležitost k úkonu se již nemusí vrátit. Často jsem na tato jeho slova vzpomínala.

Jednoho rána, když mu bylo dvaaosmdesát, řídil saně, aby s hajným prohlédl les. Když vyjeli na strmý kopec, saně se převrátily a kutálely se po svahu. Pradědeček se nezranil, ale zdál se otřesen. Nicméně trval na tom, že musejí jít a prohlédnout les. Během přesnídávky si pak stěžoval na mírnou bolest hlavy a potom šel po schodech nahoru, aby si odpočinul. O půlhodinu později někdo vstoupil do jeho ložnice a našel ho mrtvého.

My děti jsme sledovaly jeho pohřeb z okna. Průvod, v jehož čele byla místní hasičská kapela, se nám zdál nekonečný. Tvořili jej zaměstnanci statků, továren, mnozí pradědečkovi přátelé a davy místního obyvatelstva. Jak málo si tehdy každý z nás mohl představit, že během jediné generace náš úzce spjatý rodinný kruh se rozptýlí po celém světě, s malým zbytkem ve všednosti – s výjimkou našich hlubokých kořenů v Seifenmühle…

Dnes o Carlu Weisshuhnovi dohromady nikdo neví. A přitom byl jeho život i život jeho rodiny úžasný a v mnohém příkladný. Jeho podnikatelské myšlení nám v této zemi schází. A dlouhá léta se i Opava bránila tomu, aby se přihlásila k jeho pravnučce Joy Adamsonové, která se v Opavě narodila. Neboť ji i její předky všichni soudili (a dodnes ještě někteří soudí) dle toho, jaký byl jejich jazyk mateřský. Nedávno mi v Praze na jednom zajímavém setkání přátel z několika zemí, řekl dávný přítel bohužel smutná, leč pravdivá slova. Řekl zcela jednoznačně. Dokud se nezbavíme onoho zarputilého antiněmectví, které znamená, že nepřítel je téměř každý, kdo byl vychován v jazyce německém, ač svým dílem a životem nesporně patří do historie tohoto národa, budeme stále stát mimo Evropu. Myslel pochopitelně tu západní.



Diskuse


A. Hrbek
11:10
8.11.2012

A. Hrbek
Er
11:06
8.11.2012

A. Richter
7:00
8.11.2012

M. Krátký
3:57
8.11.2012

P. Košíček
0:32
8.11.2012

počet příspěvků: 5, poslední 8.11.2012 11:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.