27.9.2016 | Svátek má Jonáš






OSOBNOST: Dva malovaní dezertéři rakouští

3.3.2016

Řekněte sami, co měl mladý český malíř dělat, když důstojníci pluku, u kterého v Tridentu sloužil, chtěli další a další portréty svých manželek a slečen. Pod záminkou nákupu malířských potřeb dezertoval. Prostě se do kasáren nevrátil. Bylo to v roce 1895. Věděl dobře, kam chce. Do vysněné malířské Mekky.

V Paříži byl totiž tak trochu zabydlen jeho bratr, také malíř a rytec. Ten také dezertoval před odvodem do rakouské armády oklikou přes Anglii a v Paříži se zatím živil svým kuchařským uměním. Starší bratr se jmenoval Jan Dědina a druhým dezentýrem byl Václav Dědina. Už tehdy Jan Dědina poprvé doplatil na politiku. Když rukoval, přimluvil se František Ženíšek, aby jeho nadaný student byl přidělen ke slavnému 28. pluku se sídlem v Praze. Jenže v důsledku politických událostí (proces s Omladinou) byl 28. pluk převelen z Prahy do Tridentu.

Životní osudy Jana Dědiny (1870-1955) a jeho rodiny byly podrobně zpracovány řadou autorů a o jeho odkaz se velice dobře stará občanské sdružení Dědina, které dokonce v roce 2008 vybudovalo „Stezku malíře Jana Dědiny“ v Tatobitech, kde měl umělec ateliér a kde také zemřel.

Je ovšem škoda, že veřejnost je stále málo informována o nevšední osobnosti českého malíře, žáka Ženíškova, Myslbekova a Pirnerova. Úžasná je totiž jeho pařížská anabáze. Pomohli mu zde již „zavedení“ čeští malíři. Luděk Marold mu zajistil práci u slavného maďarského malíře Munkacse, pomáhá mu František Kupka, Alfons Mucha, Bohumil Kafka a mnozí další. Jan Dědina ale umí.

Jan Dědina v roce 1928

Jan Dědina v roce 1928

V roce 1901 již vystavuje v prestižním Salonu, kde vystavuje až do roku 1929 několik obrazů. Posléze zdobí i čtyři stropy Malého paláce na Champs-Elysées a hlavní strop v Comédie-Francaise. V té době najdeme jeho obrazy již i v muzeu Louvre. A situace se obrací. Mnoho mladších českých umělců vzpomínalo, jak jim v pařížských začátcích pomohl nejen slovem právě Jan Dědina.

Nakonec mu císař František Josef I. jeho dezerci amnestoval a v roce 1908 se Jan Dědina vrací domů. Přiváží si skvělou pověst a krásnou manželku Jeane z francouzské šlechtické rodiny, s níž měl nakonec sedm dětí. Jeho umělecký záběr je neuvěřitelně široký. Maluje, vystavuje, píše a ilustruje filozofické i náboženské knihy a v roce 1940 vystavuje obrazy již spolu se synem Jaroslavem. Poslední výstavu měl v roce 1948 ve Veselí nad Lužnicí. Z Prahy se koncem války uchýlil do malebných Tatobit pod Kozákovem, kde si postavil vilu s ateliérem. Jezdilo sem za ním mnoho význačných osobností z politického i uměleckého světa.

Velmi zajímavý je i osud nejmladšího, sedmého malířova syna Iva, nadaného skladatele, pianisty a dirigenta (1922-1999). Od šesti let hrál na klavír. Studoval u předních českých umělců i varhanní hru, teorii hudby a skladbu. Řadu let byl korepetitorem baletu Národního divadla v Praze, koncertoval, komponoval a také překážel svým politickým a náboženským smyšlením. Volil v roce 1968 emigraci (Rakousko, Francie), nakonec umírá v Amsterodamu.

Jan Dědina měl původně jeden z ateliérů ve Verdunské ulici v Praze 6. Když odešel po smrti své ženy (1943) do Tatobit, stal se díky synovi Ivovi ateliér ve Verdunské č. 23 místem setkávání mnoha mladých umělců, nikoli pouze hudebníků. Přicházeli sem malíř Karásek, tanečníci Tajovský a Čejka, spisovatel Král a mnozí jiní. A také se zde koncertovalo, debatovalo a tvořilo. Říkalo se tomuto místu mimo jiné také „Salon v Dejvicích“. Je třeba kvitovat s povděkem, že v posledním záříjovém dni roku 2003 byla z iniciativy Městské části Praha 6 na domě ve Verdunské 23 instalována pamětní deska připomínající skvělého a bohužel stále zapomínaného malíře Jana Dědinu a jeho nejmladšího syna Ivo Dědinu.

První výtečnou zakázku v Paříži zorganizoval Janu Dědinovi Luděk Marold. Zmíněný již maďarský malíř Mihaly Munkacs potřeboval udělat kopii svého obrazu „Ecce Homo“. Nabídl Dědinovi úžasnou částku tisíc franků, když mu kopii, pochopitelně zdařilou, udělá do sedmi dnů. Dědina to vzal a práci odvedl perfektně. Byla to od něj šílená odvaha. Obraz měl rozměr desetkrát sedm metrů a v jeho kompozici bychom napočítali nejméně padesát osob.

Dědina byl později v Paříži milován a ctěn. Mezi jeho francouzské přátele patřili sochaři August Rodin a Emile Bourdelli, básník Sierra Mael či malíř Albert Bernard. Je zajímavé, že občanské sdružení Dědina z Tatobit má členy i za Rakouska, Německa a z Francie. Námět s tou pamětní deskou k uctění Jana Dědiny a jeho syna Iva ve Verdunské poslal do Prahy 6 jistý historik ze Švýcarska.

Pro vynikající osobnosti je tento svět někdy malý. Občas se jim stává, že nejsou doma proroky. Leč svět poznání nezapomíná, neb naštěstí nemá hranic.



Diskuse


P. Sulc
3:34
3.3.2016

počet příspěvků: 2, poslední 3.3.2016 07:28









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.