26.2.2018 | Svátek má Dorota


OSOBNOST: Douglas MacArthur. Washington 20. století

28.9.2015

Před 70 lety, 2. září 1945, byl na vrcholu – přijal kapitulaci Japonska. Přesto se Douglas MacArthur později, jako jeden z mála vítězných amerických generálů, nestal americkým prezidentem.

Chcete se stát americkým prezidentem? Jsou dva způsoby, jak toho dosáhnout. První je podbízet se médiím, sponzorům, voličům. Lidem, kteří si vás vůbec nezaslouží. Leta letoucí, dekády. A možná nakonec to vše přijde vniveč, protože první úterý po prvním pondělí v listopadu v roce dělitelným číslem 4 vás porazí chlápek z té druhé strany. Ať už jste demokrat, či republikán.

Anebo způsob druhý, snadnější. Budete generálem a vyhrajete válku. Triumfálně. Pak vás milí američtí spoluobčané zvolí prezidentem.

Washington. Jackson. Harrison. Taylor. Grant. Eisenhower. Nikdo z nich předtím nezastával žádný volený úřad. Každý z nich se stal prezidentem – po vyhrané válce, v níž velel armádám pod vlajkou s hvězdy a pruhy.

George Washington, občanským povoláním pěstitel tabáku a varník whiskey, prohrál téměř každou bitvu v americké válce za nezávislost, kromě té poslední, rozhodující (u Yorktownu ve Virginii). Britský král Jiří III. tehdy řekl, že když se, coby vítěz, vzdá dobrovolně moci, bude Washington tím největším člověkem na světě. Král totiž očekával něco jiného: Washington podlehne pokušení, stane se Caesarem, vojenským diktátorem.

Jeden jeho podřízený důstojník mu v tu dobu napsal dopis, že by měl udělat právě to, stát se diktátorem. Washington mu odpověděl, rozhořčeně – a veřejně v tisku –, že je uražen a že má za to, že nikdy svým chováním, jak doufá, nezavdal nejmenší příčinu komukoli myslet si, že diktátorem chce být. Onen důstojník se mu pak omluvil. Washington po vyhrané válce za nezávislost rezignoval, moc armády vložil do rukou Kongresu; a vrátil se na farmu pěstovat tabák, vařit whiskey. Řadový občan.

Jiří III. měl pravdu: byl v té době největším člověkem na světě. Dobrovolně se vzdal moci. Nestal se novým Napoleonem. Nestal se Caesarem. Nezneužil moc. Nerozsekal šavlí právo. Jak vzácné a jak zřídkavé v lidských dějinách!

Po uplynutí určité doby, po přijetí federální ústavy, se stal prvním prezidentem USA. Lidé se ho nebáli, důvěřovali mu. Osvědčil se. Moc nezneužil.

Novodobý Caesar

Douglas MacArthur byl Washingtonem 20. století. Jeho otec Arthur MacArthur měl šestnáct let, když vypukla americká občanská válka. Když mu bylo sedmnáct, stal se majorem. V klíčové bitvě zvedl prapor a zařval „Wisconsine, kupředu!“. (To byl jeho domovský stát.) Tím strhl spolubojovníky a bitva pro unii ztracená se stala vítěznou. Dostal medaili Kongresu. Stejně jako později jeho syn – je to jediný případ v amerických dějinách, kdy otec i syn, oba generálové, obdrželi nejvyšší vyznamenání své země.

Douglas MacArthur

Douglas MacArthur

Prosinec 1941. Douglas MacArthur je vrchním velitelem amerických vojsk na Filipínách. Je mu 61 let. Většina mužů toho věku se těší na důchod. MacArthurova chvíle začíná.

Po japonské invazi chtěl zůstat a – časem – kapitulovat. Explicitní rozkaz prezidenta Roosevelta: „Unikněte do Austrálie!“ MacArthur tak učinil v únoru 1942. V posledním rozhlasovém projevu řekl: „Vrátím se.“

Vrátil se – v roce 1944. S armádou. A filipínským prezidentem po boku. V roce 1945 – 2. září toho roku – přijal kapitulaci Japonska. Na palubě americké válečné lodi Missouri. A nezapomněl na teatrální gesto: podepisoval se různými propiskami, jež pak věnoval generálům spřátelených armád, kteří byli za války v japonském zajetí.

Tento konzervativní republikán měl mnohé pokrokové názory: Japonsku vnutil rovnost mužů a žen. Zachoval post, symbol i reputaci císaře. Nadekretoval pro Japonsko pacifistickou ústavu. A taky liberální demokracii. Vládl jako novodobý Caesar – ale pokrokový Caesar.

A pak ten červnový den v roce 1950. Sedmdesátiletý MacArthur se dozví, že komunistické hordy ze severní Koreje převálcovaly Koreu jižní. Starý voják opět poslouží... Provede logisticky „nemožnou“ obojživelnou invazi u Inčchonu, v týlu rudých. Riskuje neuvěřitelně – a ten risk se povede! Žene komunisty až k řece Ya-lu na hranici s Čínou. A pak, „vánoční překvapení“ – do války vstupuje komunistická Čína Mao Ce-tunga a početnou přesilou ohromí americké jednotky.

MacArthur, který byl proti svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki (byl přesvědčen, že zabíjet se mají vojáci, nikoli civilisté protivníka), žádal právo použít atomové bomby proti Číňanům, proti jejich logistice v Mandžusku. Prezident Truman to odmítl (tehdejší britský labouristický premiér Clement Attlee se bál, že americký jaderný úder na Čínu povede k odvetnému sovětskému úderu na západní Evropu, tj. k 3. světové válce, a Trumana přesvědčil). Starý generál nechápal, proč nesmí použít proti nepříteli nejúčinnější zbraně, jež má k dispozici. Generál a prezident – jeho vrchní velitel – se neshodli, nenašli společnou řeč.

Prezident generála na jaře 1951 odvolal. Zbavil ho vrchního velení. Generál to akceptoval. Naštván, smutný, frustrován. Ale akceptoval to. Akceptoval civilní velení nad armádou USA. Byl to Washington 20. století. Po příjezdu do USA mu občané přichystali triumfální přijetí ve všech městech. Měl projev v Kongresu. Ale už byl jen řadovým občanem.

V tom je velikost generálů v demokracii. Ne v tom, že porazí nepřítele na bitevním poli. To je příjemné a slastné. Ale v tom, že i když se jim páchá křivda a mají vítězství na dosah ruky, leč jsou „civilem“ odvoláni, tento rozkaz akceptují. Poslechnou svého vrchního velitele, byť si o něm myslí cokoli. Dodržují ústavu. A Washington a MacArthur jsou mnohem větší lidé než Caesar a Napoleon. Jiří III. na něco velice důležitého kápl...

MacArthur byl jedním z mála těch vítězných amerických generálů, kteří se prezidentem nestali. Přitom tato ikonická postava – sluneční brýle, kukuřicová dýmka, čerstvě vyžehlená uniforma – byla jedním z nejlepších řečníků v dějinách USA. V roce 1962, dva roky před svou smrtí a ve věku 82 let, byl pozván na svou poslední přednášku na akademii West Point. Řekl: „Můj soumrak nastává... Ale opět... a opět v mých uších rezonují (slova): ‚Povinnost, Čest, Vlast‘“... Povinnost, čest, vlast. Povinnost, čest, vlast.

Článek je věnován vojákům a důstojníkům Armády České republiky, kteří milují čest a slávu, leč právo a spravedlnost mnohem víc

LN, 5.9.2015

Autor je ředitel Občanského institutu



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


T. Kočí
10:37
28.9.2015

J. Krejčí 336
8:06
28.9.2015

P. Dvořák
10:00
28.9.2015

B. Hamáček
20:25
28.9.2015

P. Dvořák
0:37
29.9.2015

počet příspěvků: 6, poslední 29.9.2015 12:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.