V polovině devadesátých let jsme se spřátelili. Miloš byl báječný člověk. Z generálské hodnosti, kterou dostal po listopadu, si dělal trochu legraci, ale přitom byl rád, že ji má. Vždycky když měl přijet do Prahy, se předem ohlásil a šli jsme na oběd či na večeři.
V roce 1996 jsem o něm otiskl v Magazínu MFD článek, který tady přetiskuji.

Poručík v britské armádě

Když se Miloš Knorr v roce 1955 usadil v USA, začal pracovat u velké firmy, která pojišťuje pojišťovny. Po odchodu do důchodu působí jako poradce různých podniků; a v této funkci stále častěji přijíždí do republiky. Ještě před několika roky jezdil každý víkend po newyorském Central Parku na koni. Manželka, rodilá Američanka, se stala duševně Češkou po návštěvě Václava Havla v únoru 1990 v New Yorku. V roce 1995 byl Knorr mezi veterány druhého a třetího odboje, které prezident povýšil na generály ve výslužbě.

Ztroskotání při invazi

Pět dnů čekala výsadková loď MT-41 Derry Cunihy v průlivu La Manche proti normandské vesnici Ouistreham, než se uklidní moře. Na její palubě byli vojáci 43. předzvědného pluku britské armády, který patřil do druhé invazní vlny. Ve dne je ostřelovali Němci děly z Le Havru, v noci tam jejich letadla shazovala miny. Ráno 24. června 1944 dostal kapitán rozkaz, aby zvedl kotvy a přistál v jednom ze dvou umělých přístavů.

"Spolu s dalšími pěti mladými důstojníky jsem spal na rohožích v jídelně nad kapitánským můstkem," vzpomíná Miloš Knorr, tehdy zpravodajský důstojník 43. pluku. "Vstávali jsme brzy, aby se tam mohlo snídat. Stál jsem u zrcadla, na podstavci před ním jsem měl šálek s čajem. Najednou zrcadlo zmizelo, jak se rozbilo na tisíc kousků, a šálek se začal třást. Slyšel jsem explozi a tlak vzduchu mě hodil na rohož. To všechno proběhlo během jedné dvou vteřin a já si nejsem schopen vybavit, jestli jsem nejdřív slyšel výbuch a potom se rozbilo zrcadlo anebo to proběhlo v opačném sledu."

Nadporučík Knorr vyběhl ven a viděl, jak se druhá část lodi utrhla a pomalu se potápí. Ještě vběhl do vedlejší místnosti a zavolal na kamarády: "Vstávat! Potápíme se!" A protože všude vybuchovala munice, rychle našel hadici a začal hasit požáry. Najednou vedle sebe vidí velitele pluku s druhou hadicí. Lodě typu Liberty stavěli Američané tak, aby i po rozlomení na dvě části mohly obě fungovat samostatně. Ale plameny na první části nebyly k uhašení a pomalu se potápěla. Všichni do záchranných člunů! Třetí od konce sestoupil Knorr, za ním už jenom velitel pluku a kapitán lodi.

Z necelých 600 příslušníků pluku jich 180 zahynulo a dalších 150 zranilo, takže je evakuovali do nemocnic na britských ostrovech.

Po vylodění museli pluk přeorganizovat. Přitom se ukázalo, že český nadporučík se účastní invaze ilegálně. Podle mezivládní dohody byli čs. důstojníci propůjčeni k útvarům pouze na britském území. Zasáhl velitel pluku, který jako bývalý pobočník krále měl všude vlivné známé. Knorr mohl zůstat podle ustanovení z 19. století jako "dočasný poručík Jeho Veličenstva po dobu války a bez nároku na plat".

Vylodění v první invazní vlně se nezúčastnil žádný Čechoslovák. Ve druhé byl pouze Knorr. Ve třetí sloužili u Angličanů dva Češi: u gardové obrněné divize kapitán Tutsch jako zpravodajský důstojník a pak ještě někdo u automobilových dílen.

Člen Řádu Britského Impéria

Předzvědný pluk jako součást 43. divize bojoval ve Francii, Belgii a Holandsku. "V listopadu jsem na belgicko-holandsko-německých hranicích ochutnal, co to je zákopová válka na sněhu," podotýká Knorr. "V prosinci jsme zajišťovali přechody přes řeku Maas, tehdy se pokoušeli Němci proniknout zpátky do Belgie."

Konec války zastihl pluk mezi Brémy a Hamburkem. Jeho ztráty byly značné. Z 45 důstojníků, kteří se nalodili na invazní loď, zůstala asi polovina. Deset zahynulo, ostatní se léčili ve špitálech. Stejně dopadlo mužstvo.

O své účasti Knorr moc nemluví. Ale za všechno hovoří to, že z "dočasného poručíka" se stal členem Řádu Britského Impéria. Kromě něho dostali toto vysoké vyznamenání ještě dva důstojníci jeho pluku.

Znovu doma

Když se 6. května dozvěděl britský štáb, že v Praze vypuklo povstání, zavolal si Knorra velitel divize: "Kapitáne, dávám vám k dispozici auto a jeďte do Prahy. Zůstaňte tam tak dlouho, dokud to budete považovat za nutné."

Avšak průjezd Německem nebyl jednoduchý. Knorr se hlásil u velitele Prahy generála Kutlvašra až po 12. květnu. Už ho nepotřebovali.

Mladý důstojník zamířil na Moravu. Když v Ivančicích u Brna zaklepal na domovské dveře, matka řekla: "To je Miloš." Ale jakmile vkročil dovnitř, radostí omdlela.

Po návratu k pluku jel český kapitán domů ještě třikrát. Vedl kolony nákladních aut, které vozily do Československa bývalé vězně z koncentráku Bergen Belsen poblíž Hannoveru.

Jednou dostal volno k návštěvě rodičů. Za Rokycanami ho zastavil sovětský voják: "Dál nesmíte!" Nakonec se kapitán probojoval k velícímu plukovníkovi. Ten měl nezvyklé otázky: "Kolik je tam Američanů? Kolik mají tanků?" Český důstojník se divil: "Já jsem u Angličanů. Ale Američanů jsou mraky." Když si Rus uvědomil, že se nic nedoví, navrhl aspoň výměnu cigaret - toužil po "amerikách". Potom dal Knorrovi papír s povolením průjezdu.

Velitel StB jako převaděč

Komunistický puč v únoru 1948 zastihl majora generálního štábu Miloše Knorra v nemocnici - měl nepříjemnou dětskou nemoc, spalničky. Po návratu na Vysokou válečnou školu, kde přednášel, zjistil, že jejího velitele generála Lišku, který velel obrněné brigádě na Západě, už komunisté vyhodili. Jeho nástupce generál Fišera, u něhož sloužil jako pobočník ve Francii, ho tam nechtěl: "Zdravotní dovolenou, na kterou máš nárok, ti nedám. Známe se - ty bys utekl. Mám teď potíže, protože včera zmizeli dva důstojníci. Jdi do Šternberka, zdrhni odtamtud. Velitel brigády je komunista, ať z toho má malér on!"

Plukovník ve Šternberku přidělil majorovi prapor a podepsal mu zdravotní dovolenou. Knorr odjel za otcem do Ivančic; matka už nežila. Odtamtud se začal chystat k útěku. Známá, která jezdila služebně do Vídně, mu obstarala falešnou rakouskou průkazku. Na černém trhu v Brně koupil šilinky. Zástupce amerického vojenského atašé mu slíbil, že dopraví do Vídně jeho kufry se šatstvem a prádlem. A potom zajel major do Znojma za dr. Františkem Muchou, okresním velitelem Státní bezpečnosti.

Mucha zvaný "Vančák" byl o osm let starší, ale kluci se dobře znali z gymnázia. Muchův mladší bratr, který padl jako letec v Anglii, byl Milošovým přítelem. Teď měl Knorr prosbu: "Franto, chtěl bych, abys mne a mého kamaráda René Černého s jeho snoubenkou převedl přes hranice." Velitel StB odpověděl: "Převedu vás chlapy, ale žádné ženské. Kdyby to prasklo, ženy si odsedí tři měsíce a nás pověsí."

Mladík se svěřil otci. "Za jak dlouho se vrátíš?" chtěl vědět starostlivý kantor. "Do pěti let," odpověděl syn.

Whisky a dítě pro průjezd

Na Prvního máje musel major Knorr do průvodu se svým praporem ve Šternberku. Potom požádal kapitána od kontrarozvědky, který ho stále sledoval, aby ho odvezl na nádraží do Olomouce: "Mám rande s přítelkyní v Pardubicích. Jak víš, Prahu mám zakázanou. Jistě odposloucháváte telefony, tak jsi o této schůzce slyšel."

Kapitán se bránil podezření, ale majora k rychlíku odvezl. Knorr vstoupil do vagónu a druhou stranou vyšel ven. Potom zastavil první taxi a nechal se odvézt do Brna a odtud dalším vozem do Znojma. Schůzku s majorem Černým zmeškal, avšak ten se už dřív rozhodl přejít sám za pomoci celníků - a ti ho zradili.

Knorr přespal u Muchů a druhý den ráno vyjel s přítelovou rodinou do lesa. Paní Muchová s dětmi šla sbírat houby, oba muži vykročili k řece Dyji. V hloubi lesa na ně čekal neodsunutý Němec. "Ten tě bezpečně převede," řekl Mucha. "A teď sbohem!"

Němec a Čech přebrodili řeku a došli do myslivny. Rakouský hajný se nechal za pomoci šilinků a britské vojenské průkazky přemluvit. Nechá tady pána přespat a zatelefonuje do Vídně, aby pro něj ráno přijeli. Cesta do rakouské metropole byla nebezpečná, protože vedla sovětským okupačním pásmem. V pondělí se objevilo auto s mladými manželi a dítětem. Měli šest lahví whisky a špatně padělaný osobní průkaz pro Knorra. Uprchlík se divil: "Na co whisky a holčička?"

U první sovětské kontroly pochopil. Jakmile si začal voják prohlížet Knorrův průkaz, štípla paní holčičku do zadku a ta se rozbrečela. Rus dítě konejšil, ale to řvalo stále víc. Nakonec řidič strčil vojákovi láhev, aby je pustil. Takto projeli pět kontrolních bodů. Šestou láhev vypili sami v jejich bytě v americkém sektoru. Samozřejmě všechno šlo na účet uprchlíka.

"To, co pro mne Mucha udělal, jsem nikdy nikomu neprozradil," říká dnes generál Knorr. "Ani Američanům. Až v roce 1990 jsem vyhledal jeho rodinu, on už nežil. Poděkoval jsem aspoň jeho manželce a dceři."

CIC Vídeň

Ohlásil se na americkém velvyslanectví, kde už o něm věděli, a potom u kontrašpionážní služby CIC. Nechce se ve Vídni zdržovat, počká si na vízum do Anglie. Velitel stanice CIC ho však přemluvil, aby jim zatím pomáhal s uprchlíky. "Musíme je aspoň zběžně prověřovat a potom zařizovat jejich přesun přes ruské pásmo k nám."

Knorr souhlasil. Některé dny se hlásily desítky Čechů a Slováků. Knorr ověřoval jejich totožnost, zběžně je oťukal a odesílal pryč. "Na jejich důkladné prověřování nebyl čas," vzpomíná dnes. "Určitě mezi nimi byli komunističtí agenti. Ovšem pro nás bylo nejdůležitější, abychom je rychle dostali z amerického sektoru Vídně do amerického pásma Rakouska."

Rakouská policie půjčovala prostřednictvím politických stran - lidovců a sociálních demokratů - úřadovně CIC čisté osobní průkazy, které se vyplňovaly falešnými jmény. Ale bylo jich málo, a proto mnozí uprchlíci přecházeli bez papírů. Knorr jim obstarával průvodce, kteří znali cestu, a jízdenky na vlak. Peníze na to dostával od Američanů.

Po dvou měsících odletěl major do Anglie. Velitel jeho bývalého pluku a další důstojníci mu nabízeli pohostinství. On však hledal trvalé zaměstnání - a volných míst bylo v Anglii málo.

Když se ohlásil u generála Sergeje Ingra, za války ministra obrany v londýnské vládě, dostal radu: "Jestli vás Američané potřebují, vraťte se. Za několika let vypukne válka. Připravuji založení zpravodajských skupin, které by podléhaly britské, francouzské a americké vládě. Ve Washingtonu je jednání nejtěžší. Proto by bylo dobré, kdybyste pro ně už pracoval."

Knorr se vrátil do Vídně. Vystupoval pod pseudonymem "major Peter". Žil v americkém pásmu na americké osobní dokumenty, ale musel s sebou často nosit pistoli. "Rusové občas unášeli některé lidi," vysvětluje. "Musel jsem být připraven."

Pod generálem Moravcem

V létě 1951 přišel za Knorrem pracovník americké ambasády: "Máte odjet za generálem Moravcem do západního Německa." František Moravec, za války šéf výzvědné služby londýnské vlády, vedl jednu z několika špionážních skupin u Američanů. Nyní sdělil majorovi: "Generál Ingr schválil vaše přeřazení k nám."

V Moravcově štábu v Bensheimu u Frankfurtu se stal major Knorr operačním důstojníkem. Řídil i některé operace prováděné z Rakouska.

"Moravec byl tajnůstkář," říká generál Knorr. "Držel se zásady, že každý má vědět jenom to, co se ho týká. Z ostatního nic. Proto jsem podrobnosti o mnoha operacích neznal, i když jsem z Moravcova příkazu na ně vyplácel peníze... Generál Moravec byl výtečný člověk, ovšem velmi kontraverzní. Jaký opravdový efekt měla naše práce, to nechám na posouzení jiným."

Když koncem roku 1954 odjel Moravec definitivně do USA, také Knorr rezignoval. Ještě než mu Američané udělili vstupní vízum, strávil několik měsíců fotografováním čs. zátarasů na hranicích.

V létě 1955 konečně přeplul i on Atlantik. A pak se snažil na předcházející etapu života zapomenout.

Stovky lidí získaly svobodu

Když se dnes generál Knorr ohlíží za svým životem, říká, že největší zadostiučinění pociťuje nad tím, jak pomáhal uprchlíkům ve Vídni. "To mělo obrovský smysl. Stovky lidí získaly svobodu."

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz