Legendární francouzský voják a politik ztělesňuje vlastenectví. Je ale přijatelné i dnes?

Byla to jen drobná zpráva, ale leccos připomněla. O víkendu se jistý muž dostal k hrobu Charlese de Gaulla v severní Francii. Do hrobky nepronikl, ale povalil kříž na ní. Neznáme jeho motivaci. Možná jen patřil mezi ty, které lidová diagnostika řadí do šuplíků „pako“ či „magor“. Ale oživil vztah k velikánovi francouzské historie i politiky.

Charles de Gaulle (1890–1970) zůstává barvitou postavou a přitahuje různé nálepky. Výjimečný voják. Tvrdohlavý politik. Potížista v evropské integraci. Hlasatel „francouzské výjimky“. Tady se mohou názory různit. Nesporný však byl jako symbol protinacistického odboje a francouzského vlastenectví. Ale platí to i v dnešní době evropské unifikace a politické korektnosti? Toť otázka.

Jisté je, že de Gaulle zůstává inspirativním symbolem vlastenectví i národního laického státu. Proto s ním bývají srovnáváni tak rozliční politici, jako je Donald Trump, Marine Le Penová či Miloš Zeman. Jedno je jim společné – více než k ideologii se hlásí k roli osobnosti (hlavně té své).

Ale nejde o paralely. De Gaulle opíral své vidění světa o vlastní životní zkušenost a pestrý příběh, dnes neopakovatelný. I proto se může zdát, že není opakovatelný ani jeho styl vlastenectví, ba ani vlastenectví jako takové.

Silou autority proti větru

Charles de Gaulle se z anonymity vynořuje za první světové války. Jako mladý důstojník upadne do německého zajetí, získá nálepku „notorického útěkáře“ a seznámí se s ruským zajatým důstojníkem Tuchačevským (pozdějším maršálem popraveným za stalinských čistek). Aktivním vojákem zůstává i po válce, ale zásadní práci vykonává na poli vojenské teorie.

Ve Francii se jeho odborné knihy moc nečtou – v generalitě, mentálně ukotvené v 19. století, vládne spokojenost vítězů. Tím více se čtou v poraženém Německu. De Gaullovy ideje moderní armády a rychlých tankových jednotek inspirují i Heinze Guderiana pro strategii „blitzkriegu“, tak úspěšnou ve druhé světové válce.

De Gaullova hvězdná chvíle přichází až s porážkou Francie v červnu 1940. Jako jediný vysoký důstojník se rozhodne pokračovat i po kapitulaci v boji proti nacistickému Německu. Jede do Londýna, kde z ruin francouzského sebevědomí vybuduje exilovou vládu i armádu (Svobodní Francouzi). V srpnu 1944 vjíždí do osvobozené Paříže jako vítěz – díky velkorysému gestu spojenců, kteří pustí právě jeho tanky do Paříže jako první.

De Gaulle je přirozeným lídrem Francie i premiérem prozatímní vlády. Končí však již v lednu 1946 (pro nesouhlas s návrhem ústavy dávající přílišnou moc parlamentu) a pak odchází na odpočinek. Ale to není konec. Čtvrtou republikou zmítají krize a střídající se vlády. Deset let po odchodu na venkov se de Gaulle vrací, ve všelidovém referendu nechá schválit ústavu páté republiky a poté se stává jejím prvním přímo voleným prezidentem.

Nepřipomíná to tak trochu cestu Miloše Zemana? Jeho odchod z postu premiéra a návrat po deseti letech a všelidové volbě hlavy státu? Jistěže ano. Musíme si však dávat pozor na různá ale.

Děláme-li příměry s de Gaullem, nezapomínejme, že to byl voják zvyklý poslouchat rozkazy. Když nastoupil jako prezident, evropská integrace ustavená o rok dříve v Římě mu sice nevoněla, ale bral ji jako fakt – chcete-li jako rozkaz. Když už ji sabotoval, tak tím, že bránil přijetí Británie.

A připomeňme i jeho přístup k válce v Alžírsku. De Gaulle ji ukončil – i za cenu evakuace milionu Francouzů či atentátů na vlastní osobu. Tady se nabízí srovnání s Arielem Šaronem, jenž silou své autority prosadil stažení Izraele z Gazy. A také jedna otázka pro nás. Miloš Zeman obdivuje státníky typu de Gaulla či Šarona. Ale prosadil někdy silou své autority něco, co mířilo proti většinovému větru?

De Gaullovo vlastenectví se probírá stále. Při volbě hlavy Francie napsal novinář Ross Douthat, že Marine Le Penová se neinspiruje ani u svého otce, ani u maršála Pétaina, ale právě ve vlastenectví de Gaulla: v jeho odporu k evropské integraci, jeho stažení se z Alžírska (nevěřil prý, že by Francie dokázala vstřebat miliony muslimských migrantů) i v jeho důrazu na laický stát. Tak proč potom neuspěla? Podle Douthata prý i proto, že de Gaullovo vlastenectví dnes působí příliš šovinisticky a mysticky. Ale jestli si totéž myslel i hanobitel jeho hrobu, je ve hvězdách.

LN, 31.5.2017