Radhošť v minulosti i přítomnosti byl velkou láskou akademického malíře Břetislava Bartoše. Krajinářsky zachytil jej bezpočtukráte, ať už v něžných nuancích jara neb jasu letním, ať v podzimním prudkém vzplanutí nebo v zimním sinavě ponurém hávu. Avšak pokusil se i o figurální kompozice radhošťské v různých těch idylách, ve Východu slunce, v Příchodu věrozvěstů a zvláště krásné Noci svatojánské. Arciť, zajímaly jej i zbojnické a drvařské motivy.
(Spisovatel a básník František Horečka, malířův přítel)

Všechno to vlastně zavinil Joža Uprka (1861-1940). V létě roku 1889 pozval na rodné Slovácko malíře Hanuše Schwaigera (1854-1912). Druhá jejich výprava na podzim následujícího roku byla pro Hanuše Schwaigera osudová. Zamiloval se do Josefíny Kučerové, učitelky ze Strážnice, z městečka, kam Joža Uprka chodil do školy. Tu si také velice brzy vzal. V létě roku 1891 prchli před malířovými věřiteli do Bystřice pod Hostýnem.

Nejprve se ubytovali v hostinci na Říce ve Chvalčově. Ovšem když se o tom dozvěděl baron Laudon, majitel zámku v Bystřici pod Hostýnem (ano potomek generála Ernsta Gideona Laudona), nedal jinak, než že se tehdy již přece jen úspěšný malíř musí přestěhovat do myslivny na Pasekách. Dodnes se louce před hájovnou, v jejímž přízemí kraloval legendární hajný Uruba, říká Švajgrovka. Po několika letech se vždy v létě do Chvalčova nastěhovali i Masarykovi. Masaryk a Schweiger byli přátelé, znali se ještě z Vídně. V roce 1902 byl Hanuš Schweiger, předtím mimořádný profesor technického kreslení na České vysoké škole technické v Brně, jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi jeho žáky patřili například Rudolf Kremlička, Otakar Kubín, Václav Rabas a jiní.

V roce 1907 dostal pan profesor nečekanou návštěvu. Oním návštěvníkem byl František Jiří Závada (1846-1929), učitel kreslení na měšťanské škole ve Frenštátu pod Radhoštěm. Nesl s sebou kresby a obrázky svého nadaného žáka Břetislava Bartoše.

Bartoš s Horečkou, těsně před válkou

Když byly Břetislavu Bartošovi asi tři měsíce, dostal jeho tatínek, který maloval ovšem spíše pokoje, od Pohorské jednoty Radhošť zajímavou zakázku. Spolek postavil tehdy na Radhošti v roce 1891 první útulnu nazvanou Krčma, avšak ta za pár měsíců nestačila uspokojit všechny turisty. A tak se koncem prázdnin 1893 započalo se stavbou další útulny. Ta měla být již zděná (opět ji projektoval místní architekt Alfréd Parma), pročež k její výstavbě byli povoláni také zkušení dělníci z rakouských Alp, které vedl Ital Giovani Bertin. Avšak výzdoba útulny byla svěřena Janu Bartošovi. Když bylo malému Břetislavovi něco přes rok, byla útulna Šumná nejen postavena, ale také vyzdobena otcovými zajímavými malbami. Dodnes je zřejmě nejstarší turistickou chatou v Beskydech.

Bartoš - opona pro frenštátské sokolské divadlo, 1921

Je zajímavé, že vždycky to nějaké světélko ve tmě zažehne venkovský kantor. František Jiří Závada, rodák z Janovic, který od roku 1871 učil ve Frenštátě pod Radhoštěm, byl nadšeným osvětářem. Aktivně pracoval v Hospodářském a včelařském spolku, byl jednatelem Občanské besedy a od založení spolku Společenská knihovna v roce 1875 byl jeho místopředsedou. Spolek v témže roce zřídil první samostatnou knihovnu ve městě. Stalo se tak na veřejné schůzi, na které o potřebě literatury v životě člověka velice vzrušeně promluvil tehdy ještě tkalcovský tovaryš a pozdější učitel a básník Josef Kalus.

Břetislav Bartoš: Černá země, 1921

Pan učitel se ve svém odhadu, pokud šlo o talent jeho žáka, nemýlil. O dva roky později je Břetislav Bartoš studentem pražské akademie (profesoři Bukovanec a Pirner). Když viděl jeho první větší díla profesor Hanuš Schwaiger, vzal Břetislava do své speciálky. Již tehdy vznikly velice zdařilé malířovy obrazy (Ležící Valach, Rodiče, Zbojníci, Tichavská Hůrka, Les, Snopy, Chalupy na Kazbachu). Profesor Schwaiger 17. června 1912 podlehl nemoci, která ho trápila již šest let předtím (zhoubný nádor jazyka). Břetislav Bartoš dokončil svá akademická studia počátkem roku 1914 v ateliéru profesora Maxe Pirnera. Netušil, že má před sebou pouhých dvanáct let života.

Zkusil také akvarely, které byly pokusem o trochu sentimentální ilustraci valašských písní (Všeci se ptajú, komu to hrajú, Já som bača velmi starý), leč se staly námětem pohlednic, které vydával R. Parma. Břetislav Bartoš se vrátil do rodného města, v červenci 1914 byl mezi umělci, kteří uspořádali ve Frenštátě pod Radhoštěm výstavu budoucího spolku Koliba (Ferdiš Duša, Vojtěch Sapík, bratři Hlavicovi, Čeněk Vořech). Posléze, jako mnoho jeho vrstevníků, byl zatažen do spárů první světové války.

Narukoval k 100. pěšímu pluku v Itálii, avšak již 2. července 1915 přeběhl do italských zákopů. O necelé dva roky později se stává členem Československého dobrovolnického sboru (české italské legie) a maluje výjevy z vojenského života, v čemž byl výrazně podpořen nezapomenutelným generálem Andreou Grazianim (1864-1931), který dostal za úkol vytvořit zvláštní divizi Čechoslováků. Ten mimo jiné ve svém posledním rozkazu 24. října 1918 našim legionářům sdělil: „Buďtež jednotni, pevně sjednoceni, tak budete silní. Myslete pouze na vlast; pro vlast dejte vše.“

Po návratu z války pracuje ještě do roku 1920 pro Kancelář československých legii v Praze, avšak vrací se zpět do rodného kraje. Jako by tušil, že mu nezbývá moc času, maluje krásné obrazy s vlasteneckou a sociální tematikou (Černá země, Peklo, Stávka, Maryčka Magdonova, Ondráš a Juráš, Rodička, Žena s děckem, Návrat z pole a jiné).

V roce 1919 se v brněnském Besedním domě koná Sjezd mladé generace. Zde je veřejně prezentováno, že vzniká moravský umělecký spolek Koliba. Bohužel, někteří jeho členové ho směrovali jako protiváhu k pražským, ale i některým dalším umělcům moravským. V témže roce začíná vycházet časopis Kněhyně, jako reprezentant spolku Koliba.

Bartoš - poslední fotografie, březen 1926

V roce 1920 má spolek Koliba velkou výstavu v Brně. Tvoří ji z velké části Bartošovy obrazy.

10. dubna 1921 si Břetislav Bartoš bere za ženu Helenu Tučnou. A znovu vystavuje s Kolibou v Brně. V roce 1923 má velkou účast na 61. výstavě Jednoty umělců výtvarných v Praze. Ještě v roce 1924 mu město Frenštát pod Radhoštěm uspořádalo velkou soubornou výstavu. Toutéž výstavou v roce 1925 překvapuje Prahu v Mánesu.

V roce 1923 se u něj objevují první vážné zdravotní potíže (plicní tuberkolóza), dva roky poté se stěhuje do Dolních Mokropes u Prahy, kde 28. června 1926, ve třiatřiceti letech umírá. I přes jeho krátký životní příběh patří k velice výrazným malířům Moravy. Jeho niterné spojení s rodným krajem je přím fascinující. Možná, že umělec na své znovunavrácení do obecného povědomí ještě čeká. Jsme mu to nesporně dlužni.

(Z připravované publikace „O LIDECH V BESKYDECH a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech“, která vyjde v 11/2015)