Slavný cyklista Lance Armstrong prohrál jednu etapu životního závodu. Svou dopingovou nevinu už nehodlá dokazovat před soudem.

Těžko soudit, co se děje v mysli Lance Armstronga, cyklistické legendy, která prohrála... co vlastně? Závod, nebo jeho etapu? Americká antidopingová agentura USADA se rozhodla mu zakázat účast v cyklistických soutěžích a doporučí, aby byl zbaven všech titulů a medailí od 1. srpna 1998. No a z jeho úspěchů je samozřejmě nejzajímavější sedminásobné vítězství v Tour de France.

Případ je to složitý právně i lidsky. USADA proti Armstrongovi vyrukovala letos v červnu. Předložila analýzu archivovaných krevních vzorků z doby mezi 16. říjnem 2008 a 30. dubnem 2012. Armstrong se bránil podáním žaloby na USADA a snažil se odbornými posudky doložit, že údajné zjištěné anomálie jsou v mezích normy fungování lidského organismu. Nyní od dalšího sporu odstoupil, třebaže na své nevinně trvá.

Jméno Lance Armstronga je známé i mnoha lidem, kteří nepatří mezi sportovní fanoušky a Tour de France je jim lhostejná. Fenomenálnímu sportovci diagnostikovali na podzim 1996 testikulární rakovinu s metastázami do plic. Navíc se ukázalo, že má dva nádory v mozku. Tehdy pětadvacetiletý sportovec se pustil do boje. Podstoupil rozsáhlé léčebné procedury, avšak nebyl jen pasivní pacient. Studoval tuto chorobu, konzultoval vše s odborníky a nakonec se rozhodl i pro alternativní léčbu.

V září následujícího roku byl natolik zdráv, že se rozhodl k návratu do cyklistiky. V červenci 1999 triumfoval v Tour de France. Ta se stala jeho posedlostí a do roku 2005 ji vyhrál celkem sedmkrát. A to je jen ta nejnápadnější a nejznámější část jeho úspěchů.

Přirozeně že už tehdy se vynořila podezření, že si vypomáhal požíváním zakázaných látek. Vzorek jeho moči z roku 1999 obsahoval stopové množství erythropoetinu. To je lidský hormon podporující tvorbu červených krvinek – tedy oněch distributorů kyslíku. Tento hormon se ve sportu používal, protože byl účinný a nešel snadno zjistit. Spolehlivé testy jsou k disposici až od roku 2000. Testy se aplikují i na archivní vzorky zpětně, na to doplatil v roce 2007 dánský cyklista Bjarne Riis. No a právě USADA dokládá, že v Armstrongových krevních vzorcích se vyskytují abnormální výkyvy ve výskytu červených krvinek. Je to důsledek používání hormonu, jak tvrdí USADA, anebo je to vlastnost Armstrongova organismu – jak tvrdí odborníci, kteří ho podporují v jeho boji, nyní vzdaném?

Žádná USADA nemůže Armstrongovi vzít vítězství v jeho nejtěžším závodu, který podnikl s rakovinou. Tato mediálně přitažlivá kauza samozřejmě nekončí tím, že se Armstrong takzvaně vzdal. On nepatří k lidem, kteří si na kapitulaci zvykli jako na součást svého životního stylu. Jeho vzdání nemusí nutně znamenat "ano, jsem usvědčen, přiznávám doping". Spíš znamená "s těmi fanatiky nemá smysl se dohadovat". A tak tedy nelze vyloučit, že bitva bude pokračovat na jiné úrovni a že z ní Armstrong opět vyjde vítězně jako Fénix z popela. Hra nadlidí Americká USADA je jedna z mnoha agentur, která hlídá sportovní scénu a snaží se ji uchránit před dopingem. Je to jeden z paradoxních fenoménů naší doby. Na stadionech se shromažďují desetitisíce líných otylých lidí s plícemi prosycenými cigaretovým dehtem a čekají, že ti lidé dole odění do triček veselých barev podají nadlidské výkony. K vrcholným sportovním metám se dnes dostane ovšem jen ten, kdo má absolutně abnormální dispozice. Ty samozřejmě má i Lance Armstrong a zůstaly by mu, i kdyby opravdu nepožil ani miligram jakékoli látky, která je dnes považována nebo v příští době bude považována za zakázaný doping. Už v šestnácti letech mu naměřili na Cooperově klinice v Dallasu abnormální kapacitu plic – a od té doby se nenašel nikdo, kdo by jeho rekord zlomil. Je to doping? Ani USADA nemůže proti němu nic namítat, ale proti tak kapacitním plicím si sotva které jiné vrznou. Jeho svaly produkují zase abnormálně malé množství kyseliny mléčné, ta je příčinou bolesti svalů. No a chemoterapie při jeho boji s rakovinou mu pozměnila charakteristiku svalstva. Ztratil hodně na svalové hmotě, ovšem nikoli na houževnatosti. Zatímco až dosud byl skvělý sprinter, stal se nyní fenomenálním vrchařem. Že by jednou byla rakovina pokládána za nedovolený doping? Dočkat se můžeme čehokoli.

V této chvíli neznáme motivy Armstrongovy takzvané prohry. Dá se odhadovat, že pro něho může být motivující podpora veřejnosti. Pro ni je hrdinou, je sportovním fenoménem. Fanoušci si přejí výkony a ty podal Armstrong skvělé. Záleží na něčem ještě víc?

To ovšem neznamená, že "dopingová policie" je cosi zavrženíhodného. Je to jako s jakoukoli jinou policií. Zločin se vymýtit nedá, stejně jako asi nelze zcela zamezit trikům, které zvýší sportovcův výkon. Jenže kdyby se přestalo dopingu bránit, po hřištích a v běžeckých dráhách by se brzy pohybovali mutanti, a ne lidé. I když, jak řečeno, oni fakticky ti vrcholoví sportovci skutečnými mutanty jsou i bez dopingu.

V tomto smyslu je počínání USADA sympatické, ať už si vážíme Armstronga jako člověka a jako sportovce sebevíc. Určitý stín ale tady je. Dokud se ještě Armstrong s USADA dohadoval, poukazoval na to, že byl podroben dopingovým zkouškám bezpočtukrát a vždy s negativním výsledkem, s výjimkou jedné epizody, kdy se hormon našel v podlimitním množství a Armstrong ho vysvětlil jeho přítomností v krému, který si aplikoval na pokožku. Ono to všechno zavání retroaktivitou. Sport se hraje podle aktuálních pravidel, jenom v dopingu to neplatí. Pak ovšem může sportovec při pohledu na svou zlatou olympijskou zavěšenou v kredenci pocítit šimrání kolem žaludku: co když si dopingoví páni něco vyvzpomenou a seberou mi ji?

Daní za sportovní slávu je dřina, úpornost, likvidace soukromého života. Jak se zdá, k tomu všemu ještě přistupuje nejistota.

LN, 25.8.2012