29.6.2016 | Svátek má Petr, Pavel






OSOBNOST: Antiteze marketingu

30.7.2014

Když se řekne Václav Benda, většině lidí se vybaví zarostlá huhňající postava, která jako by se tragicky nehodila do moderní éry, založené v prvé řadě na image, tedy na tom, jak se kdo jeví, nikoliv na tom, jaký kdo je.

Václav Benda

Politika se dělá hlavně v televizi a určuje ji zákonitost, že lidská schopnost ovlivňovat druhé je dána především úpravou zevnějšku, neverbální komunikací a tónem hlasu. Vlastní sdělení je dle některých expertů důležité prý asi jen z deseti procent. Podle toho také dnešní politika „vypadá“. Navenek hezky, ale řešit podstatné problémy současné společnosti příliš nedovede.

V roce 1985 dokázali lidé shromáždění na velehradské pouti (odhady hovoří o 100 až 200 tisících účastníků) dát otevřeně najevo nesouhlas s režimem. V obsáhlé samizdatové studii Jak dál po Velehradě? se Václav Benda těšil z toho, že jsme i vČeskoslovensku dosáhli „polských počtů“. Bohužel, v příštích letech si již Státní bezpečnost velehradské i jiné poutě dobře pohlídala. Velehradská pouť však představovala především náboženskou událost a ani polské masové opoziční hnutí Solidarita by asi v roce 1980 nevzniklo, nebýt silného postavení katolické církve v polské společnosti a návštěvy papeže Jana Pavla II. o rok dříve.

A jak napsal účastník velehradské pouti skrytý v samizdatu pod pseudonymem Mladý Moravan: „V určitém smyslu je naše víra vždy politická. Žijeme v polis, společenství, v němž křesťanství dostává svůj jasný a určitý výraz, zde a teď‘ skrze praktickou, každodenní službu bližnímu a Bohu. Jednáme tedy současně jako křesťané i občané.“ Na to bohužel řada křesťanů v dobách komunismu zapomínala, či přesněji řečeno nenalézala v sobě dostatek odvahy k naplnění citovaných slov.

Nicméně Mladý Moravan vlastně vystihl rovněž Bendovo politické myšlení a jednání - před rokem 1989 i po něm. A i po listopadu 1989 se u nás ustálilo pojetí, které z náboženství činí cosi soukromého na neděli, věc spíše až záhrobní než to, čím by (v případě křesťanství zcela nepochybně) mělo být: vodítkem a normou pro aktivní působení v konkrétním čase a prostoru. KDU-ČSL se pak v honbě za hlasy v převážně ateistické (agnostické) společnosti za křesťanství spíše stydí. Mimochodem, Václav Benda právě lidovce v lásce zrovna neměl. Patrně kvůli jejich příliš pragmatickému „bytí při tom“, a tedy i „národněfrontovní“ minulosti. I proto svou Křesťanskodemokratickou stranu (KDS) nakonec přivedl do aliance se spíše liberální než konzervativní ODS.

Je ironií osudu, že KDS v roce 1993 převzal uhlazený Ivan Pilip, jenž se tak vyšvihl až ke korunnímu princovství v ODS a po „Sarajevu“ a několika dalších peripetiích až do křesla viceprezidenta Evropské investiční banky. Václav Benda začínal volební kampaň 1992 s potlučenou starou škodovkou s amplionem na střeše, jeho nástupce Pilip se posléze stal nejlépe placeným českým (euro)úředníkem, avšak nějakého zásadního slova se od něj člověk za celou dobu jeho působení v politice myslím nedočkal. Úspěšný, plně profesionální, ale jakoby strojově studený.

Vítězství morálně flexibilních

Současný polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski otiskl v roce 1996 v časopisu Foreign Affairs článek nazvaný Jak jsme ztratili Polsko. Vysvětluje v něm, proč tehdy - v někdejší baště protikomunistického odporu -převzali moc (vládu i prezidenta) postkomunisté, a to na základě demokratických voleb. Podle Sikorského znamenalo lepší průpravu pro demokratickou politiku působení v komunistickém mocenském aparátu, nikoliv v disentu. Disent totiž vyžadoval lidi idealistické a zároveň neústupné, kdežto komunistický aparát přitahoval lidi ambiciózní, pragmatické a morálně flexibilní.

Václav Benda jistě nebyl člověkem bez chyb a jeho polistopadovou politickou neúspěšnost nelze vysvětlit jen pomocí skoro dvacet let staré Sikorského hořké jízlivosti, jež pochopitelně už vůbec nic nevypovídá o morálním profilu Ivana Pilipa, který mi nepřísluší hodnotit. Nicméně časté dobové posměšky na Bendovu adresu zpravidla vystavovaly negativní vysvědčení především vysmívajícímu se, a stejně tak i společenskému vkusu po pádu komunismu, v čase svobody, které se většina, aniž se o ni přičinila, chopila dost „nalehko“.

LN, 28.7.2014

Autor je politolog



Diskuse


J. Tolman
17:22
30.7.2014

P. Vítek
13:19
30.7.2014

počet příspěvků: 3, poslední 30.7.2014 05:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.