25.5.2019 | Svátek má Viola


OSOBNOST: 50 let od smrti básníka a psychologa Zbyňka Havlíčka

4.1.2019

Před padesáti lety, 7. ledna 1969, zemřel básník a psycholog Zbyněk Havlíček. Bylo mu 46 let.

Zbyněk Havlíček

Zbyněk Havlíček

Lze-li v české poezii někoho oprávněně označit jako „prokletého básníka“, je to právě on. Že je širší veřejnosti téměř neznám a že není zastoupen dokonce ani v žádné knížce označující se za antologii českých prokletých básníků, k tomu tak nějak patří.

Syn spisovatele Jaroslava Havlíčka psal poezii od mládí, nejdřív pod vlivem básní Karla Hlaváčka a poetismu; ještě v polovině 40. let se sblížil se surrealisty, sbírku Menhiry nabídl do tisku, Nezvalem však byla odmítnuta a nevyšla. Nevyšla ani sbírka Odvahu z konce desetiletí. Na přelomu 40. a 50. let napsal několik básnických textů ukazujících deziluzi z poválečného komunistického vývoje, v kontextu tehdejší poezie zcela jedinečných.

Pod prapory socialistického štěstí
Popravy se děly v hledišti
Dobro prásklo do bot
Soucit bral na hůl snílky
Morálka si blila sama za krk
Nahé ženy pudrovaly dodělávající ryby
Křesťanství se vleklo k poslední imperialistické válce

(Tse-tse, 1951)

Viděl jsem iluminovaný pot v podpaží dělníka
Narychlo vyzdobeném na střílny pro tajemníky
Viděl jsem jak z těla proletariátu jsou rvány bifteky
Pocukrované jsou mu pak předkládány v závodních kuchyních
Kde na plakátech se ukazuje socialismus jako cudná kurva
A zatím proletariát zbytněl do pracujících
A zatím pracující zhubli do proletariátu
A to všechno se posralo jako jeden lid

Také já
Jsem pil
Zítřek
Jako věčně ohřívanou polévku
Na níž plují
Legendy a mýty
Jako mastná oka

Také já
Jsem žral
Lacinou masovou konzervu Ruska

(Kabinet dra Caligariho, 1951)

V témže roce Havlíček nastoupil na místo klinického psychologa v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Jeho básnická tvorba se láme, respektive (dočasně) končí.

V té době se se mladému a progresivnímu řediteli léčebny dr. J. Rubešovi podařilo vytvořit místo pro ústavního internistu – něco v té době v psychiatrických léčebnách nevídaného. Místo bylo spojeno s bytem a do Dobřan se z Hradce Králové přistěhoval dr. Karel Prusík s manželkou Evou.

Eva se s Havlíčkem seznámila a posléze sblížila. A Havlíček začal znovu psát verše, úplně jiné než dřív.

Ty která hledělas v propastné hloubky nebe
Kde já jen zemřít chtěl má lásko Pamatuj
Že učilas mne k Bohu modlit se skrze tebe
A dát mi vzkříšení a příští život můj

(Ty která věříš v mocnost svého klína, 1955)

Když líbám tvůj klín toť hlava Medusina
Pravěká jeskyně s bizony v tkáni skal
Studánka žíznivá Stín meče který stíná
Jako bych zemřít měl Jak bych se zpovídal

(Tam nahoře, pod tvýma nohama, 1956)

Postupně se Havlíček vrací i k surrealistické poezii. Obnovuje zpřetrhané vztahy se surrealistickou skupinou, teoreticky se zabývá problémy na pomezí psychózy, poezie a surrealismu, podílí se na strojopisných skupinových sbornících. Koncem 60. roku se Prusíkovi odstěhovali do Dobříše a mileneckému páru zbyla jen korespondence a občasná setkání. O dva roky později Eva s Havlíčkem otěhotněla a Havlíček začal psát svůj snad nejlepší básnický cyklus určený jejich budoucí dceři.

Vstupujete do světa, Klárko, marného zápasu,
o němž lze říci, že je krásný, jen z hlediska něžné pošetilosti bytostí,
které si dávají dary, které si vyměňují vzduch ve svých ústech,
a dávají jména netečným věcem, a také sobě,
a které stále pospíchají
a potom splétají své ruce na uzly vzpomínek

(Malý testament, 1962)

Těhotenství nedopadlo dobře a při potratu kvůli zásněti hroznové, vzácné a nebezpečné těhotenské patologie, Eva málem zemřela. Havlíček však v psaní Malého testamentu pokračoval a v jeho závěru se vrátil k politickým tématům.

Uspáván potůčkem došel jsem až k stanové základně ÚV
Křik hus a nářek cirkulárky mne provázel
A hlasování jako ranní rozcvička
Daleko vpředu před rámusícími ekonomickými vleky
Pravnučky gilotin zde pletly svetry generální linie
Pro liliové ruce katů kteří si podávají
Basketbalový míč zodpovědnosti
Přes síť svobody
Svobody která bude vždy jen svobodou v možnostech
Něžně ustájených
Jako mírumilovné obyvatelstvo a jeho ztracená bitva
Jako smrt za rozšiřování letáků jako smrt za každé plivnutí na prapor

(Malý testament, 1962)

Gradace jejich řevu je přímo úměrná gradaci jejich krachu
Rozcvičky nahrazují uhlí traktory jezdí na funkcionářský pohon
Tuny ideologického šrotu přetékají ledvinami naší svobody
A rozbouřené davy se valí od zběsilosti k frázi
Strhávajíce cestou šmolkové stánky střelnic a otevřené huby jarmarků
A chcíplé králíky demokracie a plechové medajle vlastenectví na chlupatých prsou
A trosky rozumu jako dech který se sráží na zdech žalářů
Trosky vědomí jako kapky vody v otisku hliněného džbánku na kamenné podlaze
A strhávají s sebou pochcané hospůdky kde teče Švejk a pivo
A mění se v tříkolky invalidů na výložcích generálů
A generálové je nakládají do starých kuželníků
Odkud vyběhne po vleklých deštivých podzimech a mnoha třeskutých zimách
Malá mokrá myš zvěstovat poslední mír a poslední nedohranou bitvu

(Malý testament, 1962)

Postavení Havlíčka v Dobřanech bylo složité. Byl sice člen komunistické strany (s tou se sblížil za války při spolupráci s odbojovou komunistickou skupinou ve Spořilově, kde žil), dokonce lektor stranické výchovy, ale současně nepublikující a nepublikovatelný básník udržující podezřelé surrealistické kontakty, psychoanalyticky orientovaný psycholog a zaměstnanec sledovaný Státní bezpečností – jakýsi „polodisident“ chráněný azylem psychiatrické léčebny. Jeho vztahy s výborem závodní organizace KSČ byly stále vyhrocenější, byla zpochybňována jeho odborná kvalifikace. (Havlíček totiž nikdy neobhájil diplomovou práci, přesněji: práce nebyla přijata pro psychoanalytický přístup. Doktorát dostal až in memoriam od rehabilitační komise FF UK v roce 1991 – důležitou roli tu sehrál Karel Prusík.)

Poté, co byl Havlíček dokonce na nátlak stranického výboru dočasně přeřazen jako sanitář (s odpovídajícím poklesem platu), využil nabídky a na začátku 65. roku odešel do psychiatrické léčebny v Sadské. Zde se věnoval skupinové psychoterapii, psychoanalýze a využití LSD v léčbě.

V uvolňující se atmosféře druhé poloviny 60. let mohl Havlíček na jaře 1968 odjet na psychologickou konferenci do Curychu, kde se seznámil s významným psychoanalytikem Alexanderem Mitscherlichem a získal od něj pozvání do jeho ústavu. Ale není mu příliš dobře, cítí se unaven, cestou zpět se zastaví u své lásky na Dobříši a její manžel internista mu diagnostikuje akutní leukémii, na kterou za půl roku umírá.

Do posledních chvil života dokončuje korektury překladu Nadeauových Dějin surrealismu a připravuje k publikaci výbory ze své poezie a ze svých teoretických statí. Nic z toho v době normalizace už nevyšlo. Jen v posledním předokupačním čísle Literárních novin můžeme najít jeho starou báseň Kabinet dra Caligariho.

Krátce před svou smrtí dal Havlíček Evě Prusíkové klíč od svého pokoje v Sadské s tím, aby odtud odvezla jeho strojopisy, deníky, poznámkové sešity a korespondenci. Což Eva za pomoci svého manžela provedla – a nejspíš tím většinu jeho díla zachránila pro budoucnost.

Kromě nejužšího okruhu surrealistů byl Havlíček prakticky neznám až do roku 1994, kdy v Českém spisovateli vyšly ty jeho básnické sbírky, jejichž strojopisné opisy vlastnila Eva Prusíková nebo Havlíčkova matka Marie – všechnu „nesurrealistickou“ poezii však editor vyřadil.

Až v roce 2003 vydalo nakladatelství Torst rychle za sebou jednak soubor teoretických textů Havlíčka (Z. Havlíček: Skutečnost snu), jednak korespondenci s Evou Prusíkovou (Z. Havlíček: Dopisy Evě, E. Prusíková: Dopisy Zbyňkovi). Na třetí svazek spisů (Z. Havlíček: Veškerá poezie) jsme čekali do konce roku 2016, vydání se ujalo nakladatelství Dybbuk. (Doufejme, že předpokládaný poslední svazek Havlíčkova díla vyjde dřív než za dalších 13 let.)

Přečtěte si od něj něco. Začátečníci v poezii mohou zkusit Lístky do památníku (Torst je vydal i samostatně), pokročilejší Malý testament, ti, kdož poezii opravdu nemusí, si mohou prolistovat Dopisy Evě. Budou překvapeni – je to mnohem víc než jenom milostná korespondence.

Všechno co píši je adresováno mé jediné a poslední lásce
Dosud bloudící komnatami kde hoří magická znamení na dveřích
V iluzorním fragmentu reality s ostrými pozičními světly v mém loži
Když vrýváš sněhové luny svých nehtů do mého srdce jako genetický kód
Když tvoje osamocená hlava putuje pralesy
Miluji tě tapetovým způsobem
Tvé dlaně hnízda kormoránů ohnisko okouzlení až k rozpuštěným leknínům tvých vlasů

(První manifest, 1963)

Autor je gynekolog a psycholog

Pavel Čepický


Diskuse


M. Krátký
11:12
4.1.2019

K. Janyška
9:00
4.1.2019

J. Jelínek
11:30
4.1.2019

počet příspěvků: 3, poslední 4.1.2019 11:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.