1.

Disney české knihy (25. 9. 1899–4. 7. 1967) přišel o tatínka (přísného odborného učitele) v osmi letech. Nu co, tak mu tátu později dělali redaktoři brněnských Lidovek.

Spisovatel Jaromír John (1882-1952) mu v nich roku 1921 nabídl práci, když Sekora nedokončil práva, a redaktor Lidovek Edvard Valenta (1900-1978) s Ondřejem napsal hned dvě knížky. A jejich šéf, novinář Heinrich Sekoru hned dvakrát pustil na roční stipendium do Paříže (1924, 1927). Mladík to zužitkoval jako nikdo jiný a hned napoprvé přivezl do Čech ragby.

A o ragby napsal a nakreslil i svou první knihu Ragby, jak se hraje a jeho pravidla (1926) a ačkoli tady onu hru neprosadil tolik, jak chtěl, zůstal u ní jako rozhodčí až do roku 1944.

Ještě jednou ale zpátky do škamen! Na gymnáziu Sekora nevynikal a dokonce kvůli prospěchu musel z Brna do Vyškova. Roku 1918 maturoval jen „urychleně, válečně“: aby mohl rukovat jako jednoroční dobrovolník, naštěstí jen do kanclu ve Vídni a (později) v Hodoníně. Definitivně odmaturoval roku 1919. Na matčino přání to pak dva roky zkoušel na právech, ale tenkrát se ještě studovala opravdicky. Nešlo mu to a před státnicí lítal chodbami jako čamrda a hořekoval, že "má v hlavě poušť".

„Nějaké oázy snad by se našly,“ konejšili ho.

„Jo. Ale najdou je TI VELBLOUDI?“

2.

Školu nedokončil a příliš mi to nevadí. Právníky přece byli i Jiří Šlitr nebo Jan Fischer, kreslíř Rychlých šípů, ale nestačili by nám i bez titulu? Mně tedy ano a jenom Ivoš Jahelka je jiný případ.

V Lidovkách Sekora vydržel dvacet let: od konce těch dvacátých už v Praze. Dál?

Druhá Sekorova žena Ludmila byla Židovka. Kvůli tomu musel roku 1941 z novin odejít. Mimo reklam na čistící potřeby už tam nesměl ani kreslit. Ani psát. Vyškrtli ho taky ze Svazu novinářů. Ustalo vydávání knížek, nicméně nakladatel mu platil dopředu předpokládané poválečné reedice. V Čechách se závidí i tohle, takže jestli jste závist pocítili, uklidněte se, je to normální, ale Američanovi by se to nestalo.

3.

Roku 1944 musel Sekora odjet do pracovního tábora. Budoval pak místo kreslení a psaní letiště i zbrojovku, zatímco jeho žena zjara 1945 skoro podlehla tyfu v Terezíně. Ale zachránila se, nastal mír a Sekora vstoupil do komunistické strany. Ta mu také vlastně šířeji otevřela dveře - ledaskam - a byl už takový, že se vrhl do práce a rád se tam skoro utopil.

Roku 1964 se stal zasloužilým umělcem, ale téhož roku je stižen i mozkovou mrtvicí, na jejíž následky později umírá. Ferda Mravenec neumírá. Je tu pořád. V původní knižní verzi právě znovu vychází, Ondřeje Sekoru dokonale přežil a zůstane s námi až do skonání světa, anebo se mnou tedy určitě, zamiloval jsem si ho stejně jako vy už v předškolním věku a od té doby ho čtu třicetkrát měsíčně, stále dokola. Je to jediná kniha, kterou vždycky dočtu.

4.

Tento Ferda se narodil právě v Lidovkách, a to 1. ledna 1933.

Tedy v témže roce, jako jediný Sekorův syn Ondřej.

Původně to ale nebyla knížka, nýbrž kreslený seriál pro dospělé. O čem? Žádné vraždy. Líčit ale osud věčně pronásledovaného chudáka, který se potýká s úklady života a po úvodním cyklu následovaly i další. Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách... a za Mnichova i Ferda bude vojákem, Ferda kope zákopynebo Ferda klame nepřítele. Nakladatel Hokr pak vyzval Sekoru k rozvedení obrázků do knihy a srovnáme-li původní a poslední verzi tohoto legendárního opusu, překvapí nás rozdíly!

Jak kresebné, tak dějotvorné. Při dalším vyprávění budu přihlížet ke Svatoplukem Hrnčířem (nar. 1926) iniciovanému knižnímu vydání původního praseriálu (knižně 1967, rozšířeno 1972).

5.

První verze (dále A) dobrodružství polidštěného mravence začíná deštěm a taky Sekorův syn se do lijavce hospodářské krize a předválečného světa narodil. V definitivní ferdovské trilogii (dále ji zvu B) sice onen déšť zůstal, ale smočí nás až ve třetí kapitole a autor předsunul Ferdáskův kontakt s chlapcem vysvětlující, proč je Mravenec tak sám a bez mraveniště. V komiksu to chybělo: Až v knize jsme se to dověděli. Do širého světa byl unesen. Dítětem. Ale ten kluk je výjimka a lidé (ale i větší zvířata) se pak už ve Ferdových příbězích vyskytují jen výjimečně, takže vznikl hmyzí svět sám pro sebe.

6.

Úvodní déšť symbolizovala obrovská kapka. Pleskla Ferdu přes záda, takže se v ní skoro utopil a padal pod vahou hned na tom prvním komiksovém obrázku, kde ho vidíme celého.

Všimněme si však, že ještě nemá charakteristický šátek a že "kapajzna" připomíná spíš náklad a předznamenává Ferdu-dříče. Jak to bylo dál?

Chtěl se před tím lijavcem ukrýt a spatřil ulitu. Ve verzi A je ulita ještě prázdná, ve verzi B už "vyplněna" hlemýžděm, takže Ferda nemůže dovnitř a musí usnout pod kamínkem. Ale v obou verzích následuje ráno stavba domku a z bezprizorného mravence se stává pan domácí. Ten pak sedí na lavičce s fajfkou (ta ale v trilogii B mizí) a...

„Spokojeně točil palci mlýnek,“ dočítáme se. I tenhle posun od fajfky k mlýnku jest ovšem svým způsobem charakteristický, neboť... "Celou Sekorovu tvorbu charakterizuje akt pohybu,“ upozornil již Z. K. Slabý, a je to tak, Sekorovi hrdinové jsou často sportovci, neumí jaksi setrvat na místě a nechtějí se zklidnit. Sekora byl inspirován i tím, co vídal v biografech, a fakticky psal Ferdou použitelný filmový scénář! Taky Charlie Chaplina tam zaklel a samozřejmě i grotesky kreslené. Právě ony Sekoru svedly ke krajní nadsázce a grotesknost jeho stylu pochází ze zběsilosti myšáka Mickeyho a z bláznivin Plutových honiček. Ty Sekora přenesl z celuloidu na papír a sice s určitou kresebnou manýrou, všecko však báječně smísil, zhnětl a doplnil vlastní dětskou vzpomínkou na Wilhelma Busche (1832-1908), tedy kreslíře značně brutálního, který však byl i vzorem Alešovým a Ladovým.

Ve Francii ovšem Sekora objevil i další výtvarné mistry, a to především pány Dubouta a Rousseaua, jehož vegetaci občas napodoboval. Byl překvapivě všestranným výtvarníkem, po němž zůstaly i oleje, pastely, karikatury a kreslené vtipy, nicméně nakousl jsem už Ferdův příběh, takže se na něj zaměřím a pokud možno ho i dopovím, neboť nic jiného nečtu. Je tu ostatně ukryt klíč ke všemu. A dalším klíčovým momentem stalo se bezpochyby i setkání s hlemýžděm.

7.

Ve verzi A Ferda šneka pro pár plivanců dokonce uvězní, za což má být po právu uvězněn sám, což Sekora vyřešil švejkovsky. Ferda četníky alias škvory opil a roztančil tak, až sami zaútočili na hlemýždě, ale právě tento anarchistický charakter příběhu bohužel(?) zcela mizí ve verzi B, kde jest přetaveno v něco jiného i Mravencovo chování k Berušce.

Tato dáma, které soukromě říkám Ivana, od Ferdy původně schytala - za prostou a přirozenou ženskou pýchu - pěkných pár zásahů kuličkami stmelenými z bláta. Bylo to, musím říct, zcela neadekvátní, takže v trilogii B... Ale... Ani tady si Sekora brachiální násilí neodpustil, vida, a pouze to násilí pro jistotu přesunul až na konec prvního knižního dílu, přičemž aktéry učinil už pouze komáry - a nikoli tedy hlavního klaďase.

Navíc... to Beruška schytá až poté, co je dost vinna. A čím? Odcizila Ferdovi vozík, a to i s lučním koníkem, a za kamarádskou herdu do zad ho podle kriminalizovala.

Sekora, já to vím, tu bezpochyby líčí i chování určitého typu žen, ano, právě těch, které ho porůznu poranily. Ale najít mezi nimi i skutečnou předlohu Berušky se jménem a příjmením??? Toť úkol, který už jsme patrně časově propásli!

8.

Protože Ferda Mravenec (umocněný pak socialismem) vznikal za kapitalismu, vysvětloval v něm zprvu Sekora dětem i třeba pojem konkurence. Ve verzi A (komiks) staví domek nejen sobě, nýbrž i housence, a právě to je později - v B - rozvedeno do úžasných stavbiček okolo chrostíkových larev, jenže... Jenže původně kráčelo o víc. Jak to? Nu, ano, pan Tesařík, majitel to velkozávodu s koncesí, chtěl v A Ferdu za přebrání zakázky rovnou zakuchnout!

Nakonec ho - a právě s Beruščiným přispěním – aspoň dostal do kriminálu, načež je Mravenec skutečně i odsouzen k smrti (stále A)! Nebo k pětadvaceti ranám rákoskou (B). A dál? Jsme u toho. U jádra pudla. Veškeré motivy křivdy a žalářování, několikrát na sobě vrstvené, jsou jednoduše zbytkem původní koncepce pro dospělé(!) a činí z Ferdy až jakéhosi Monte Crista maličkých.

Verze A byla ovšem i protiválečná, a to dávno před Mnichovem. Zdá se mi však docela zvláštní, jak v ní Sekora permanentně tlumí vše nejhorší. Ne snad?

Slavnost - po Ferdově šťastném útěku z popraviště – přechází v komiksu do dětské hry na slepou bábu, ale jen aby autor směl Ferdovi zavázal oči (přičemž zůstal puntíkatý šátek trestuhodně nevyužit) a aby "slepec" pak mohl být přejet a omráčen vojenskou sajdkárou.

Efekt? Omráčený nespatří na rozdíl od čtenářů ani jedinou z následujících zákopových scén vystřižených z první světové války... Co to vlastně znamená? A máme snad vloženou protiválečnou agitku chápat jenom jako Mravencův mrákotný sen?

Řekl bych, že tak to bylo míněno, ale je to otázka.

Anebo nás Sekora možností, že je to sen, pouze konejší? Každopádně jde o hrůznou vidinu, která jako by dělala KUK ze tmy pod šátkem a tak či tak, Ferda znovu putuje do basy.

Tentokrát "právem", za simulování (stále jsme v komiksu A). Vlastně to ale není basa. Stane se otrokem cizího mraveniště, a toto téma Sekora vydatněji vytěží ještě v pozdějších letech.

I teď je to ale téma deptající a Ferda jako otrok zametá, zalévá, dokonce je mravenčí chůvičkou, dále dojí mšice (mravenčí krávy) a vůbec vykonává vše, co jednou bude - už svobodně – vykonávat ve vlastním mraveništi (v B). Jako neotroku už mu to vadit nebude.

9.

.Jenom ten brutální zásah člověka do mraveniště Sekora v B vyeliminoval.

A Ferdův útěk po vodě (A)?

I dnes se odehraje na začátku druhé části trilogie (B) a... a takhle bychom mohli v porovnávání pokračovat až do aleluja a po Ferdův odlet do světa na vlákně babího léta (A), které se ale na konci "B" prvního dílu trilogie stává vzducholodí.

Verze A taky ještě postrádá brouka Pytlíka, který se – tedy kromě známé epizody s lasem v prvním knižním dílu - vynořil jako portrét českého postoje ke světu až roku 1939, a to v dalším z četných Sekorových seriálů Kousky brouka Pytlíka. Pak teprve pokračoval v řadě vázaných knih a Oldřich Sirovátka přirovnává Ferdův poměr k Pytlíkovi ke Kašpárkovu vztahu se Škrholou, nicméně tak daleko bych se zde nepouštěl...

10.

Ferda Mravenec, kterého jsem četl bilionkrát, působí jako dílo stvořené snadno, ale nevznikal vůbec lehce. Byla to makačka. Kláda. Jen první knižní verzi prvního dílu Sekora předělával čtyřikrát a osmdesát stran psal rok. X-krát si tužkou předkresloval obrázky. Z čeho kromě vlastní podstaty čerpal?

To je snad jasné. Celoživotně se zajímal o entomologii, chytal motýly, sbíral brouky, pěstoval rybičky, choval ptáky a vlastnil rozsáhlou přírodovědnou knihovnu, takže se třeba "opíral" i o Brehma a co se antropomorfizace přírody týká, znal mnohé ze svých předchůdců počínaje Karlem Mayem maličkých Waldemarem Bonselsem (1881-1952), německým autorem bestselleru Včelka Mája a její příhody (1912, česky poprvé 1921), o kterém jsme psali zde, i jeho pokračování Národ z oblaků.

To byl jeden vzor, existoval však i Leemingův Brundibár, král čmeláků (česky naposled 1991) a především rozsáhlý přírodní cyklus z pera Josefa Haise Týneckého (1885–1964). Skvělí Bratři mravenci vyšli už roku 1920(!!!) a zrovna v čase prvního knižního Ferdy je Hais snaživě zdramatizoval. On ale přitvořil i „českou Máju“ v Dobrodružství včelky Aly (1928) a všude se oproti Sekorovi (jehož Ferda ani nejí!) daleko intenzivněji přidržoval reality. A TA JE KRUTÁ, věděl. Takže jsou Haisova díla, i když dětem taky určená, místy až odpuzující – a budu teď citovat z knihy Na pasece (1920) zpracované dnes už i jako pěkný seriál večerníčků:..

Larva mouchy pestřenky se podobá malé pijavici. Zahlédne-li ubohou a nic netušící mšici, protáhne své hadovité tělo, nabodne ji a bez milosti vysaje, aby na silnici odhodila už jen prázdnou kůžičku. Ta má ale důkladný apetit! Hoduje celý den a na jedno posezení vycucne i třicet mšic.

Anebo jiná ukázka: Viděl jsem onehdy mšici na svlačci. Seděla tam jako buchtička a pohybovala spokojeně tykadélky. Sluníčko svítilo a paseka hřála. Tu náhle fr – Mšicomar! Zahlédl mšici, postavil se před ni, ohnul zadeček, a v tom okamžiku jsem zahlédl, jak vrazil ostré kladélko mšici do zad! Vajíčko v jejím těle časem dospělo v larvu a ubohá mšice, kroutíc se bolestí, zatínala křečovitě nohy do rostliny, na níž seděla. Za několik dní seděla tam ještě, ale již zduřelá, nehybná a nejevící známek života. Byla mrtvá, zatímco larva ji vyhlodala od hlavy až k patě, udělala si v jejím břiše zámotek a proměnila se v mladého Mšicomara. A ten si jednoho dne po ránu vykrouhal ve hřbetě svého podivného příbytku zaokrouhlené víčko a vyletěl v dálku radostného světa. A mšice, vlastně její kůže s okrouhlým okénečkem, visí na rostlině podnes, ačkoli je už dávno po ní veta!

Tolik tedy poctivý a realitě věrný Hais Týnecký. U Sekory oproti tomu vše, všecičko, jak víme, dopadá dobře a smrt je takřka eliminována. Hais se jí nebál a napsal toho mnoho a může se to někomu i zdát šokující, ale vězme, že co čteme dnes v Sekorovi a vidíme na jeho obrázcích, už vždycky předtím popsal právě Hais Týnecký, a to detailněji i podrobněji i lépe. Ale dlouze, mnohomluvně. Byl to, mimochodem, dobrý spisovatel. Přesto je zapomenut a literárně chabý Sekora ho fakticky přebil. Dokonce ale ani Haisův dvorní malíř Otakar Štáfl, který ilustroval i Leeminga, nedokáže děti dnes již uhranout. Ne rozhodně tak jako ostrá Sekorova linka. Ta vsává vše. Tato výrazová forma zdá se, pravda, jednoduchá, ale – a je to fascinující - je natolik specifická, že ji nenapodobíte! Já to zkoušel tisíckrát a vždycky jsem umřel.

11..

Spolu s Ferdou nám zůstává především základní freudovská, promiňte, ferdovská trilogie (1936, 1937, 1938), u níž si všimněme jemné vycpávky prostředního dílu, totiž trojice pohádek, při jejichž vyprávění Ferda nenápadně staví domky okolo chrostíkových larviček.

Ty tři pohádky jsou fajn a jmenují se O tom, jak se tenkrát chrousti rozmnožili, Jak si housenka pletla kabátek a O bleše, která se proměnila v chlapečka.

Po trilogii následovala kniha Slavnost u broučků (1938) a rok nato tzv. Slabikář Ferdy Mravence (1939), kterým nás titulní hrdina nejen provádí, ale v němž vystupuje i ve dvou dalších samostatných příbězích. Jmenují se Jak Ferda učil zvířátka číst a O jednom chlapečkovi, který psal z kopečka.

Následovala vynucená válečná pauza, během níž byl nicméně podle Ferdy Marevence natočen Hermínou Týrlovou náš vůbec první loutkový film (1944). A co dál?

Sekora, jak už víme, byl tělem-duší sportovec, jezdil nadšeně na koni a roku 1926 se dokonce stal asi na tři roky šéfredaktorem týdeníku Sport. Jak že to zúročil? Taky ve Ferdovi, samozřejmě, a tak vznikla knížka Ferda cvičí mraveniště (1947).

Máte ji rádi? I když se v ní opět objevuje i brouk Pytlík (už ve své čtvrté knize), jde o díl z celého cyklu nejnudnější - a nikoli až v padesátých letech, ale už tady vlastně začíná až exemplární Sekorova návodnost.

Později, roku 1950 jí bylo víc než plno. Na předchozí knížky v tom roce navázaly Kousky mládence Ferdy Mravence přetištěné z Mateřídoušky, kde dosud vycházely na pokračování. Jsou dneska známy i s verši Ljuby Štíplové, pozdější královny Čtyřlístku, ale ve své době se staly relativně kvalitní mikronáhražkou amerických komiksů u nás – a hlavně jednou z mála! Všimněme si ovšem, že ve vánočním dílu Sekora plaguje i Rychlé šípy. To se dělá?

12.

Prostřednictvím Kousků mládence Ferdy Mravence, ale třeba i prostřednictvím příběhu Ferda a Jeminánek, se Sekorův hlavní hrdina zdárně vrátil tam, odkud vzešel. Do komiksu. Ale ve zcela jiném duchu a v rozvinutějším kresebném stylu a dokonce i za cenu absurdního Ferdova zvětšení takřka do velikosti chlapce - Jeminánka!

13.

Ferda Mravenec, mnou i dneska znovu přečtený, ale samozřejmě není jediný Sekorův seriálový hrdina.

K dalším náleží třeba i novinový pejsek z Voříškových dobrodružství (byl uveřejňován už od roku 1923) a tento psík zůstal pro Sekoru i knižní prvotinou – kresebně. Pro Edvarda "Za zeleným světlem" Valentu pak textově. Respektive veršotepecky. Ta knížka vyšla poprvé a naposled roku 1926.

Zajímavá však jsou třeba i dobrodružství Voříškovy kamarádky jezevčice Misinky anebo dřevěného Cvočka, tedy loutky, kterou našel kluk Tonda. A další Valentovu kniha Jak Cvoček honil pytláka (1932) byla přetištěna přímo z Lidovek! Mimochodem, stala se i intenzivní dětskou vzpomínkou PhDr. Egona Bondyho.

14.

Dalšími Sekorovými komiksovými hrdiny jsou Dr. Břoušek z Vyškova, pan Vesměs, sportovci Hej a Rup, další dvojice Hnát a Patrčka, jistý Bedříšek a jeho (už tady zmiňovaný) kumpán Jeminánek a také kapitán Animuk, který lovil v buschovsky brutální Africe a skutečně na černobílách obrázcích nikdy ani nemukl. Opět tedy podklad pro knížky spíš jen výtvarné nežli literární.

A ještě "dobrý voják Vendelín", abychom nezapomněli, a malý skaut z cyklu Skaute, pomoz si sám! a zahradník Pepík a magicky oživlá kresba jménem Čárymáryk a různí další viditelní pejsci jako Broček a Barry a taky ti ze seriálů Byli jednou dva pejsci a Pes Rek. K nim i veselý koník z Koníka Hopa a slavný kohoutek Napipi, knižně poprvé vydaný roku 1941 jako Kuře Napipi a jeho přátelé. Pane Ondřeji Sekoro mladší, tak kdypak už to dovolíte vydat pohromadě?Ale zpátky k Ferdovi.

15.

V padesátých letech dokonce žil i na různých letácích a knižně vyšla třeba agitka Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951).

Následující díl stále nekončícího cyklu nazvaný Mravenci se nedají (1954) je jedinou knihou o Ferdovi, kde tento mládenec nefiguruje už v názvu a jde (opět) o dost přímočarou ideologickou osvětu, nicméně Sekora se obloukem vrátil i k válce, v níž Mravenec tak snově začínal. Tentokrát mu ji však už dovoluje vést s otevřenýma očima. S otrokáři. Vzpomínám, že na Ferdu Mravence tady svého času vzpomínal i Ondřej Neff, a sám chci opakovat, že taky já jím byl v dětství zasažen, a to nejvíc právě labutí písní o něm, v níž se mravenci nedali.

Zasažen a uhranut - a žádného přehnaně budovatelského či nepříjemně kolektivistického ducha jsem si v té knížce tenkrát věru nevšiml. Taky ho tam zas tolik není. Navíc... Toto je Ferda snad ze všech Ferdů ten nejdobrodružnější!

16.

Ani tím to ale úplně neskončilo. Ve svazku O psu vzduchoplavci (1961) vyšlo pak i další Ferdovo dobrodružství a šest jiných je ještě v knize Vesele s Ondřejem Sekorou (1999) - nebyla předtím nikdy knižně publikována. Vcelku lze však jistě říct, že "ferdovské dvacetiletí" skončilo už rokem 1954, po němž autor převážně jen upravoval staré věci, takže např. roku 1958 přepracoval první díl, roku 1962 druhý díl a ten třetí ponechal, jak byl, a nová, tedy už roku 1962 vzniklá trilogie Knížka Ferdy Mravence se tudíž stala definitivní verzí, kterou nám ukázali i v první třídě (v mém případě roku 1970). Zajímaví je, že ve škole to číst, mě už tak nebralo...

17.

Ale rád to dílo mám. Literární historik Pavel Janáček sice upozorňuje, jak se v Knížce Ferdy Mravence místy vytratil švih a sled akcí „ráz na ráz“, ale není to nejtragičtější a nevadí mi ani zespisovnění textu. Přesto, to si všimněme, se tady opravdu najdou úlitby. Červení mravenci najednou nejsou skauty a jinde zase nastoupila modernizace, takže Ferda už nestaví okolo larvičky „domek-divadlo“, nýbrž staví okolo ní lokomotivu. A ač se Ondřej Sekora nikdy nevyžíval v naturalismech a la Hais Týnecký, všimněme si v poslední verzi i stálého retušování krvavosti. Bájný Minotaurus dětí mravkolev původně přece zbaštil brouka klikoroha, ne? To zmizelo... Nebo poslední ze šňůry herkulovských Ferdových prací, ta u brouka hrobaříka... Nebyla snad také dodatečně odstraněna? Ne. A nebylo co odstraňovat, nakukuji do staré verze a překvapeně zjišťuji, že si to Sekora s pohřbíváním rozmyslil už napoprvé. Nu, pesimista Hais Týnecký by tak asi nejednal. Ale jinde si Sekora při úpravách naopak přidává, takže zatímco ve svých třiceti (letech) ukončoval druhý díl Ferdy Mravence slovy však i my máme doma jeden takový domek po larvičce, v šedesáti dodává: Taková malá holčička nám jej přinesla.

18.

Taky mimo stránky knih byl Sekora výtečným vypravěčem a ač v soukromí muž spíš vážný, tak jako já, vtipu v sobě nosil za chlapíků nejméně deset - a uměl lidi rozesmát.

Přesto byl spíš nespolečenský a nějaké návštěvy a oficiality ho nikdy nebraly. Nebavily. Štvaly. Byl do značné míry workoholik, ale navzdory tomu prý cítíval jakousi povinnost bavit okolí, anebo aspoň když postřehl stísněnost. A stal se taky "otcem" a prvním šéfredaktorem legendárního časopisu Dikobraz (v letech 1945–47), z jehož redakce vzešlo i přátelství s hercem a malířem Milošem Nesvadbou (nar. 1925). Měli kdysi, úplně v počátcích vysílání, i své pořady v televizi, a Miloš je jistě i herec, ale Ondřej... Ten člověk byl básník,shrnul to prostě Miloš Macourek ve Zlatém máji (1975).