Večer 16. listopadu zkoumám program oslav pětadvacátého výročí pádu komunistické totality a jak to vypadá, prezident republiky nebude přítomen na Národní třídě a zúčastní se jen oslav na Albertově – to je místo, odkud před pětadvaceti lety vyšel studentský průvod. Tam za rohem, v Mikulandské ulici, byli mnozí jeho účastníci seřezáni policisty. Na veřejném vystoupení prezident republiky označil tento zákrok za v podstatě standardní a v pořádku a podle něho režim padl dík estébácké provokaci s údajným mrtvým studentem.

Takže se dá čekat, že kdyby prezident republiky přišel ve výroční den na osudné místo, o generaci mladší účastníci by se na něho dívali stejně, jako ta předchozí generace vnímala Jakeše, Husáka, Štěpána a podobné výtečníky.

Je opravdu smutné, že si lidé zvolili takového člověka jako reprezentativní figuru.

Ale za minulého režimu jsme si říkali: nenechme se otrávit.

Myslím, že to heslo platí dosud. Trapných figurek Zemanova typu jsme přežili mnoho a další se už jistě chystají, že vykouknou ve svém okénku v historickém orloji.

Podstatné je, že žijeme pětadvacet let svobodně. Ty, na které nadáváme, jsme si zvolili my. A navzdory všemu se země za pětadvacet let nesmírně změnila k lepšímu. Když se padesát let šlo do sklepa, nedá se čekat, že se úplně nahoru dostaneme dřív, než za dalších padesát let.

Takže jsme někde v půlce.