Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996OMBUDSMAN: Kážou víno, lidu podávají splašky…
Všechny parlamentní strany při lákání voličů nabízely víno zájmu o budování právního státu. Sotva se usadily v parlamentních křeslech, nabídly lidu splašky pohrdání právem při volbě veřejného ochránce práv tím, že připustily k volbě nevolitelnou kandidátku Ivu Brožovou. Riskovaly, že jimi řízený proces bude napaden ústavní stížností.
Nejednaly nevědomě a neúmyslně: Senát varovala před zahájením volby předsedkyně ústavněprávního výboru senátorka Jiřina Rippelová, vedení Poslanecké sněmovny právníci legislativního odboru Kanceláře informací z 2. července 2010. Jako za totality: zejména strany bývalé vládní koalice nadřadily politický zájem na uskutečnění volby nad požadavek právní čistoty rozhodování zákonodárných sborů. Sotva může být něco horšího než lehkomyslného nedbání práva, kterého se bezprostředně dopouštějí zákonodárné sbory.
Situaci zachránili myšlenkově nezdeformovaní parlamentní nováčci: díky statečnosti 41 „rebelů“, zejména poslanců Věcí veřejných a zřejmě části členů poslaneckých klubů TOP 09 a KSČM, demokratický mechanismus volby vyplivl zpackané řízení jako nepoživatelné sousto: nikdo nebyl zvolen a za 60 dní se začíná znova s nově ustanovenými kandidáty.
Rozpor mezi skvělými záměry kandidátů, předloženými v desetiminutových projevech ve Sněmovně, a způsobem, jakým se ve vztahu k jejich základním prvkům chovali dosud, je dalším úkazem, objasňujícím smysl nadpisu.
Kandidátka Iva Brožová se dovolávala domnělé kárné pravomoci veřejného ochránce práv proti soudcům jako důkazu, že právě soudce by byl obzvlášť vhodným nositelem této funkce. Upozornila tím na obecnou důležitost novelizované kárné pravomoci ombudsmana, jejíž důsledné uplatňování by určitě vydatně přispělo ke zkvalitnění výkonů moci soudní.
Současně na sebe prozradila, že její odpovědnost k funkci, o kterou usiluje, není dokonalá: nestálo jí za námahu, aby se seznámila se skutečným rozsahem kárné pravomoci veřejného ochránce práv, která se vztahuje pouze na předsedy a místopředsedy soudů.
Mezera ve znalostech právní úpravy pravomoci veřejného ochránce práv není světoborným nedostatkem. Paní vzdoropředsedkyni zjevně nenapadlo, že by ombudsman mohl mít užší kárnou pravomoc než předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Nepříjemnější je domněnka, že Iva Brožová by jako veřejná ochránkyně práv nevyužívala veledůležitou kárnou pravomoc intenzivněji než ve své současné funkci. Odmítám věřit, že by s novou pravomocí dostala také nové svědomí a přiměřený smysl pro spravedlnost.
Zatím se Iva Brožová proslavila tím, že podala návrh na zahájení kárného řízení proti místopředsedovi svého soudu Pavlu Kučerovi kvůli jeho domnělé účasti na skandálu, známému jako „kauza Jiřího Čunka“, nebo jako „zásah justiční mafie“ do trestního stíhání ve prospěch obžalovaného. Udělala to jistě ráda: v době její vzpoury proti prezidentovi republiky kvůli jeho rozhodnutí odvolat ji z funkce Pavel Kučera stál proti ní.
Jinak je jejích kárných návrhů „jako šafránu“ a zpravidla nevedou ke kárnému odsouzení. Stížnosti na soudce téměř vždy řeší jako neoprávněné, protože podle jejího pojetí nezávislosti moci soudní to jsou sami soudci, kdo rozhoduje o tom, co smí účastník řízení vnímat jako újmu, stíhatelnou jako kárné provinění. Například hulvátství soudce, který nevhodným jednáním ponížil a rozplakal v soudní síni svědkyni obhajoby, hodnotila Iva Brožová jako nezávadné jednání. Z toho lze vyvodit obavu, že v případě zvolení veřejnou ochránkyni práv by pod vlivem stavovské solidarity neřešila stížnosti občanů na soudce.
Anna Šabatová „kázala víno“ tím, že vsadila na jméno zesnulého Otakara Motejla jako na dobrou „obchodní značku“. Ujistila poslance, že chce zachovat jím dosaženou úroveň činnosti veřejného ochránce práv a nepovažuje za nutné rozšiřovat okruh nástrojů a řešené problematiky.
„Nabízení splašků“ zahájila Anna Šabatová popisem pravomocí veřejného ochránce práv jako téměř úplné bezmoci: hlavním nástrojem je prošetření stížnosti, upozornění na nedostatky v ochraně základních práv a přesvědčování.
Ve skutečnosti je práv více, než by posluchač jejího výkladu mohl tušit. Podle §19 zák. č.349/1999 Sb. může ochránce na základě zjištěných nedostatků navrhnout zejména tato opatření k nápravě: a) zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí, úkonu nebo postupu úřadu, b) úkony k odstranění nečinnosti, c) zahájení disciplinárního nebo obdobného řízení, d) zahájení stíhání pro trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, e) poskytnutí náhrady škody nebo uplatnění nároku na náhradu škody. Není toho málo.
Ve skutečnosti se Otakar Motejl pokud možno vyhýbal použití výše zmíněných nástrojů a působení Anny Šabatové má zakonzervovat jeho pojetí funkce veřejného ochránce práv. Dá se předpokládat, že se jí to podaří.
K „splaškům“ v činnosti Otakara Motejla patřil jeho vztah k nepříjemným opatřením. Podal například pouze jeden návrh na vyvolání kárného řízení v justici, a to na základě podnětu jistého občanského sdružení, který mířil proti předsedovi a místopředsedovi krajského soudu. Předsedu soudu vynechal, zato napadl místopředsedu, s nímž měl letité nevyřízené osobní účty. Zvláštní shodou náhod vyhověl přání oznamovatele, který má na svědomí vyvolání trestního stíhání Vladimíra Mlynáře ml. Takto „využívaná“ kárná pravomoc veřejného ochránce práv nemůže zjevně mít na soudcovský sbor výchovný účinek.
John Bok se od zmíněných konkurentek liší, ba je přímo protipólem k představám Anny Šabatové o obsahu činnosti veřejného ochránce práv. Míní využít všech možností sankcí proti pachatelům bezpráví, páchaného na občanech. Hodlá usilovat o rozšíření pravomocí ombudsmana.
Je pravděpodobné, že by mohl sklouznout do překračování jejich hranic, ale určitě by nezůstal nečinný ani alibistický, kdyby se dověděl o závažném krácení základních práv a svobod občanů. Hodlá usilovat o rozšíření pravomocí ombudsmana. Snad právě proto je pro „velkou koalici velkých stran“ podezřelý a nepříjemný. Odrazilo se to v nepatrném počtu získaných hlasů.
