Ježišmarjá, to je dobrý, řekl český národ, vstřebávaje tuto znamenitou zprávu, a jak se to těm Kanaďanům stalo?

A tady skončeme se švejkárnami.

Národy celého světa teď budou až do konce února hltat zprávy o tom, jak sensační podnik je olympiáda, jak skvělých výkonů dosáhli nejrůznější sportovci a sportovkyně na ledě i na sněhu, a jak je takové setkání svátkem pro veškeré lidstvo.

Nemůže být větší hovadiny. Položme si karty na stůl: olympijské hry, včetně celého olympijského hnutí, to je jeden z největších podvodů konaných na daňových poplatnících. Nejen v hostitelské zemí, ale ve všech zemích, které se toho hnutí jakkoliv účastní.

Tohle hodnocení možná mnohým přijde za příliš drsné, ale podrobnější pohled dokáže, že jde o velice jemný a ohleduplný rozbor věci.

Začněme u starého Řecka, kterým se mnozí ohánějí, když hovoří o čistotě sportu, nepřípustnosti dopování a jiných podfuků, sportování z lásky (cizím slovem: amatérismu), a podobných ilusích. Takže: řečtí olympionici byli profesionální sportovci, každý z nich měl svého mecenáše (v dnešní řeči: sponsora), dopovali naprosto nepokrytě, ba dokonce si domlouvali výsledky zcela otevřeným způsobem: hele, když mě necháš vyhrát tenhleten závod, můj mecenáš té najme za tolik a tolik drachem na rok, ubytování a strava zdarma. A naopak.

A když už jsme u starého Řecka, v žádných zápisech nenajdete zprávy o štafetě olympijské pochodně. To proto, že se žádná nekonala. Jistě, vítěz směl v rámci děkovné oběti Bohům zapálit pochodeň v chrámu dle svého výběru, a pak se v tomtéž chrámu mohl za odměnu zúčastnit všeobecné orgie.

Shrnuto a podtrženo: staří Řekové nebyli pokrytci, takže se netajili tím, že jde o zábavní průmysl, kde lidi platí vstupné a pořadatelé spolu s účastníky si mastí kapsy. Ba i ono slavné pravidlo, že se během olympiád nemá válčit, vzniklo jenom proto, že válka by narušovala hladký chod celé podívané.

První olympijský oheň v moderní době zaplál v roce 1920 v Antverpách, ale to bylo beze všech štafet. S nápadem štafety přišel nějaký chytrák v Reichskanzlei Hitlerova Německa, když se chystaly hry roku 1936. Dalo se to čekat. Běhat s pochodněmi, to je starý teutonský zvyk. Jen se podívejte na nějakou Wagnerovu operu. Tam aby divadelní hasiči přišli o nervy. A byl to také chytrák z Reichskanzlei, kdo přišel s nápadem, že jméno posledního běžce zůstane utajeno do poslední chvíle a že ten běžec bude nějakým způsobem symbolisovat mládí hostitelské země. Prvním posledním běžcem byl v roce 1936 jakýsi funkcionář Hitlerjugend, a to rozhodně byl velice sportovně založený klub nestranných příznivců čisté, rasově nijak nenarušené radosti z pohybu.

Když v roce 1896 zakládal francouzský baron Pierre de Coubertin tzv. hry moderní doby, měl na mysli kratochvíli pro horních deset tisíc, neboť ani lákadla jejich letovisek je nemohla zbavit obvyklé letní nudy. Do věci se zamíchalo i něco anglických aristokratů, kteří dali věci řád, protože jestli angličtí gentlemani dovedou něco opravdu dokonale, je to vymýšlení pravidel pro sportovní hry. A pro obveselení těch, kteří se domnívají, že olympijské hnutí se stalo kšeftem až v posledních desetiletích: prvním podnikem, který vrazil do věci prachy výměnou za to, že jeho slovutné jméno se skvělo na všech plakátech a poutačích, byl Kodak. V roce 1896, čili u příležitosti úplně prvních her tzv. moderní éry.

Mnozí, když viděli slávu, která pokrývala vítěze, i přes tvrzení, že je důležitější zúčastnit se než vyhrát, si rychle uvědomili, že sláva také může přivést k penězům. To se stalo hned při druhých hrách, a od té doby se tohoto džina nikomu nepodařilo zahnat zpátky do flašky.

V té samé době se našli podnikaví jedinci, kteří si uvědomili, že ty šedivé myši, známé též jako vládní úředníci, by se také rády ohřály v záři slávy. Takže začali usilovat o právo pořádat další a další olympiády. Papaláši olympijského hnutí si toho, samozřejmě, všimli, takže si začali hrát na netýkavky, neboť co se dělo pod stolem, to tam také zůstalo. Vlády začaly na věc přispívat z peněz daňových poplatníků. Oháněly se nijak nepodloženým tvrzením, že olympijské hry, to je nejen důkaz, že jejich město je na světové úrovni, ale že to je hlavně ohromný ekonomický přínos k jeho rozmachu. Tuhletu nehoráznou lež vyvrátily teprve hloubkové ekonomické studie z konce minulého a začátku tohoto století. Tou dobou už sice létaly vzduchem ohromné částky od soukromých příznivců, kteří si kupovali právo na to, že budou smět používat olympijského značení ve svých reklamách a na svých výrobcích, ale dodnes nikdo nepředložil veřejnosti podrobné vyúčtování, ověřené nezávislými účetními se zkušeností ze soudní práce, kam se ty peníze poděly. Páni olympionici tvrdí, že jsou soukromým podnikem. To sice trochu koliduje s jejich požadavky na veřejné prachy, ale jelikož v tom všem jede spousta mocných, včetně členů vlád a panovnických rodů, jen málokdo si dovolí drzost několika autorů, hlavně britských, kteří ve svých knihách odhalili pochybné praktiky některých velkých firem (Adidas, Puma, ale i mnohé jiné) ve vědomé spolupráci s vedoucími představiteli mezinárodního olympijského hnutí. Ba dokonce tu jsou i důkazy, že ony pověstné hry roku 1936 v Hitlerově Německu prosadilo pár ziskuchtivých šéfů olympijského hnutí, včetně pozdějšího presidenta Averyho Brundage, za peněžní odměnu z Reichskanzlei. To byl, mimochodem, ten samý Brundage, který zakazoval sportovcům účast, pakliže se mu doneslo, že někdy někde pobírali mzdu za závodění nebo i za pouhou reklamu spojenou se závoděním.

Je to pokrytectví nebo je to pokrytectví?

Stejně tak je pokrytectvím onen údajný boj proti dopingu. Olympijští představitelé moc dobře vědí, že většiny výkonů, dosahovaných na jejich sportovištích, nelze dosáhnout jinak než za použití povzbuzujících prostředků. Ty výkony jsou za hranicemi lidských možností. Olympijští bafuňáři by měli odpovědět na otázku, kdo to tedy vyhrává: nelidské příšery, nebo lidí nařvaní všemožnými přípravky, které jim sice zatraceně zkrátí život, ale přinesou jim slávu a (to hlavně) prachy? Antidopingová organizace se snaží ony tzv. podvodníky dohnat, ale vždycky je nejméně o krok pozadu. A otázkou zůstává, zda jde o podvodníky nebo ne. Z vítězů to dělají bezmála všichni, rozdíl je pouze v tom, že někteří mají za sebou laboratoře, které vymyslely, jak přítomnost nedovolené látky zakrýt. Slušnější by bylo sebrat pořádání her olympijským výborům a předat je farmaceutickým podnikům. Heslo Citius, Altius, Fortius (rychleji, výše, silněji) by se změnilo na Moje drogy jsou lepší než tvoje, heč, heč … a bylo by to.

Našli se dokonce cynici, kteří tvrdí, že se olympijskému hnutí ty dopingové aféry náramně hodí, neboť se stávají součástí jeho vlastní kampaně. Tohle ale zatím nikdo nedokázal.

Kanadští daňoví poplatníci teprve loni splatili sekeru, kterou jim zaryla olympiáda roku 1976 v Montrealu. Dluh za letošní olympiádu, i přesto, že v Montrealu šlo o letní podnik, který je tradičně větší než podnik zimní, budou kanadští daňoví poplatníci podle optimistických odhadů splácet nejméně 30 let. V tom dluhu jsou i částky, které na první pohled zákonně skončily v kapsách ohromně vypočítavých megalomanů, kteří si ty hry vydupali ze země. Podle několika znalců je ten dluh mnohem větší. Stalo se totiž, že třeba pojišťovna Britské Kolumbie (ICBC) přispěla nezanedbatelným (několikamilionovým, ovšemže v dolarech) darem na účet her. Ta pojišťovna je státním podnikem, ale její příspěvek nikdo nezapsal mezi částky, které stát vrazil do onoho monstra jménem olympijské hry.

A největším pokrytectvím je, když vlády neomaleně tvrdí, že nemají peníze na výstavbu hřišť u škol, o nových školách ani nemluvě, nebo že neví, kde sehnat peníze na moderní vybavení nemocnic. Kdyby si politici byli vědomi svých skutečných povinností, stačila by jim k vyřešení těchto potíží mizerná desetina peněz, které vyletěly oknem jenom proto, aby si pár špičkových atletů mohlo do svých životopisů připsat, že jsou olympionici. Stydět by se za to měli, a ne být na to pyšní.

Poznámka redakce: Autor pracoval jako novinář na několika olympijských hrách, takže je viděl zblízka, a navíc musel v rámci přípravy bedlivě prostudovat dějiny olympismu.