Před několika dny jsem si na stránkách Neviditelného psa s údivem přečetl článek pana poslance Římana

Soutěž na mýto? Neuvěřitelná fraška!

Mé překvapení vyplynulo především z prostého faktu, a to, že onen zmiňovaný ing. Jirka, který měl údajně zmanipulovat jednání hodnotící komise jsem já sám.

Ačkoliv jsem byl z této věci již jednou nařčen, a to v pořadu televize NOVA "Na vlastní oči", prozatím jsem celé věci nepřikládal větší význam a bral jsem ji spíše jako výplod nesmyslné reportáže bulvárního pořadu, který ji pravděpodobně připravil na objednávku některého z neúspěšných uchazečů. Navíc si myslím, že konzultanti mají především pracovat a mediální polemiky je lépe přenechat politikům.

Po té, co jsem si podobnou argumentaci přečetl i na stránkách Neviditelného psa a ještě od pana poslance, kterého si jinak vážím, rozhodl jsem se na celou věc reagovat. Jsem totiž bytostně přesvědčen, že to co je vydáváno za frašku, odpovídá "do puntíku" platnému zákonu o veřejných zakázkách. Ačkoliv chápu, že můj článek bude mnohem nudnější než hrané scénky TV NOVA, tvrzení o zlotřilých poradcích, neschopných a zkorumpovaných úřednících, přesto se o pohled "ze druhé strany" alespoň pokusím.

Hned na úvod musím uvést, že samotný fakt, že byl z jednání komise zpracován notářský zápis je věc spíše výjimečná a zákon nic podobného nepožaduje. Přizvání notáře jsem navrhnul vedení Ministerstva dopravy já sám, protože jsem se právě tímto způsobem chtěl vyhnout pozdějším možným spekulacím o průběhu hodnotící komise. Asi mi dáte za pravdu, že by ode mne bylo hloupé, abych navrhoval zpracování notářského zápisu v případě, pokud bych předpokládal, že se na jednání hodnotící komise bude dít cokoliv nekalého.

Navíc je nutné podotknout, že přítomností poradců na jednání hodnotící komise a zejména moji úlohou se již zabýval ve svém rozhodnutí ÚOHS, který konstatoval, že na přítomnosti poradců, mém vystupování neshledává cokoliv závadného a naopak se jedná o běžnou praxi. ÚOHS dokonce ocenil fakt, že byl z jednání hodnotící komise zpracován notářský zápis, a to jako vysoce transparentní způsob dokladu jejího průběhu.

V notářském zápisu je přitom jednoznačně uvedeno, že členové hodnotící komise si přítomnost poradců sami v úvodu svého jednání odhlasovali. Taky je pravdou, že členům hodnotící komise byly nabídky uchazečů k dispozici dva měsíce ke studiu a nikoliv jen ty dvě zmiňované dvě hodiny v průběhu komise. Zástupci zadavatele i já sám jsem je o studium nabídek opakovaně žádal (existuje o tom notářský záznam). Ministerstvo dopravy dokonce vyhradilo speciální místnost, kde bylo možné nabídky studovat a dokonce zde instalovalo několik PC s elektronickou verzí nabídek, pro případ, že by nestačily tištěné verze.

To že část členů hodnotící komise za celé dva měsíce tuto místnost nenavštívili, snad nemůže být přičítáno k tíži ministerstva či dokonce poradců. Sama skutečnost, že se dva členové hodnotící komise, jinak vysocí státní úředníci, plánovitě zdržovali veškerého hlasování s odůvodněním, že nabídky ještě neprostudovali mi přijde z jejich strany spíše jako neomalenost. Hodlali snad nabídky prostudovat za další měsíc, za dva či za rok?!

Skutečnost, že poradci seznamovali členy hodnotící komise se svými zjištěními není v oblasti zadávacích řízení čímkoliv neobvyklým. Diskuze o této věci mi přijde spíše jako "zavírání očí" před problémem - jinými slovy vyloučení uchazeči se dnes nezlobí na zadavatele a poradce proto, že by jejich zjištění nebyla pravdivá, ale proto, že kdyby poradci o chybách neinformovali hodnotící komisi, na chyby v nabídkách by se prostě nepřišlo (resp. přišlo by se na ně třeba až po spuštění systému). Chápu tedy, že výsledky analýz poradců nebyly vyloučeným uchazečům zcela po chuti, ale podobný názor mi přijde jako minimálně absurdní.

Zákon sám stanoví, že hodnotící komise provádí celkem tři úkony:

a) otevírá obálky s nabídkami,

b) posuzuje nabídky (tzn., že zejména porovnává to co nabídli uchazeči s tím co požadoval zadavatel v zadávacích podmínkách a pokud zjistí rozpor nabídku vyřazuje s doporučením zadavateli na její vyloučení),

c) hodnotí nabídky (tzn. že podle zveřejněných hodnotících kritérií seřadí pořadí nabídek, které vyhověly při posouzení).

Samotný fakt, že členové hodnotící komise hlasovali o tom, zda jednotlivá zjištění považují za porušení zadávacích podmínek a následně hlasovali o tom, zda toto porušení je důvodem k vyřazení je ve fázi posuzování nabídek je snad jediným logickým postupem. Pokud se předseda komise dotazoval členů hodnotící komise, kteří se zdrželi hlasování na odůvodnění jejich názoru, pak pouze plnil pouze povinnost danou § 58 odst. 3 zákona, kde se mimo jiné stanoví:

"Zastává-li člen hodnotící komise odchylný názor proti názoru většiny, uvede se v protokolu o jednání tento odlišný názor s odůvodněním."

K otázce odchodu pana Koníčka je nutné uvést, že při svém odchodu uvedl doslova: "Odstupuji z funkce člena hodnotící komise z důvodu střetu zájmu jako poslance Parlamentu České republiky." a dále při svém odchodu řekl, že "Proti tomuto způsobu hlasování protestuje". Na celé věci jsou pak zarážející dvě věci:

1. Pan Koníček na prvním jednání hodnotící komise podepsal čestné prohlášení o nepodjatosti, účastnil se třech jednání hodnotící komise a na samém závěru 3. jednání, prohlásil, že vlastně podjatý je. Přitom každý člen hodnotící komise má za povinnost v případě vzniku podjatosti o této věci neprodleně informovat zadavatele (§ 57 odst. 5 zákona), což pan Koníček neučinil. V této věci je pak očividné, že se pan Koníček dopustil porušení zákona o veřejných zakázkách, nicméně zadavatel resp. poradci na toto nemohli mít jakýkoliv vliv.

2. Pokud se jedná o jeho protest proti způsobu hlasování, z kontextu zápisu je zjevné, že jeho nelibost vyvolal fakt, že komise rozhodovala prostou většinou hlasů. Komise však ani jinak rozhodovat nemůže, a to s ohledem na ustanovení § 58 odst. 2 zákona. Pan Koníček tak neprotestoval proti ničemu jinému, než proti platnému ustanovení zákona.

Přijde mi tak dnes minimálně podivné, když role pana Koníčka je v rámci jednání hodnotící komise považována za pozitivní?!

K tvrzení, že po celou dobu nepadlo jediné slovo o technickém řešení resp. ceně je nutné říci, že není pravdivé. Notářský zápis zaznamenává poměrně dlouhou diskuzi o problémech technického řešení uvedeného v nabídce uchazeče MYTIA. Posouzení souladu technické stránky nabídek se zadávacími podmínkami bylo samozřejmou součástí procesu posuzování nabídek. Pravdou ovšem je, že v rámci posuzování nabídek nedocházelo k porovnávání cen resp. technického řešení mezi jednotlivými uchazeči, protože jak již bylo řečeno výše, ve fázi posouzení nabídek se posuzuje pouze soulad jednotlivých nabídek se zadávacími podmínkami.

K aktu hodnocení nabídek pak nemohlo dojít logicky jen proto, že nebylo poměřovat co s čím. Veškeré metody hodnocení jsou v prováděcí vyhlášce k zákonu upraveny jen jako metody komparativní a nelze je tudíž v případě jedné nabídky použít. ÚOHS přitom v minulosti v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že pokud po posouzení nabídek zbude jen jedna nabídka, stává se tato automaticky nejvhodnější.

Takový závěr hodnotící komise je však jen pouhým doporučením pro zadavatele. Následně je však čistě věcí zadavatele, zda se s doporučením hodnotící komise ztotožní či ne a rozhodne o přidělení veřejné zakázky či např. o zrušení zadávacího řízení. Zadavatel by pak měl při tomto rozhodování vzít v úvahu i zmiňovanou obecnou ekonomickou výhodnost nabídky, technické parametry apod. To je však proces odehrávající se na straně zadavatele a zcela mimo působnost hodnotící komise či zákona o veřejných zakázkách. Toto rozhodování je důsledkem dodržování jiných zákonných norem (zákon o majetku, o státní kontrole apod.); proto se o této věci v notářském zápisu nic neuvádí. V daném případě přitom na straně ministerstva taková analýza proběhla.

Právě z tohoto nepochopení (či úmyslné dezinformace) působnosti hodnotící komise a obecného rozhodovacího procesu o výhodnosti nabídky na straně zadavatele vznikl táhlý spor mezi zadavatelem a neúspěšnými uchazeči. Celá věc byla několikrát ze strany zadavatele vysvětlena, stejný názor prezentoval ÚOHS ve svém rozhodnutí a přesto se tato věc znovu a znovu nastoluje jako nezodpovězený problém.

Jsem přesvědčen, že předmětné zadávací řízení bylo realizováno striktně v souladu se zákonem, což ÚOHS potvrdil ve svém rozhodnutí. Chápu samozřejmě, že se jednalo jen o rozhodnutí prvoinstanční a všichni nyní čekáme na výsledek rozkladového řízení. Osobně jsem však názoru, že verdikt úředníků ÚOHS učiněný v první instanci je naším dílčím vysvědčením a případný odlišný závěr v rozkladovém řízení by tak měl být spíše odrazem teoretických právních sporů o výklad některých nejasných pasáží zákona než zjištěním zásadních pochybení či úmyslných nekalých praktik.

Závěrem bych ještě rád uvedl, že společnost Veřejné zakázky s.r.o. jen za rok 2005 realizovala zhruba 150 nejrůznějších zadávacích řízení. Našimi klienty jsou pak nejen orgány státní správy, ale též místních samospráv, příspěvkových a státních podniků, soukromých zadavatelů čerpajících veřejné zdroje apod.