Zprávy o napětí mezi sociálními demokraty a ANO stran daní nejsou překvapující. Nedalo se čekat, že miliardářův podnik bude horovat pro zvýšení daní, a taky se nedá čekat, že Sobotka s Haškem za zády bude ústupný. Naopak se dá čekat velmi urputná verbální bitva, která musí skončit nějakým kompromisem. To proto, že jim všem za zády sedí Rusnokova vláda s omezenou legitimitou, nicméně s neomezenou šancí na další působení. Nezapomeňme, že Zeman, tehdy ještě nemaskovaný fáčem na kolenu, si pochvaloval, jak prospělo belgické ekonomice dvouleté hledání vlády.

Kromě silácké přetahované jsou ve sporu i věcné argumenty. Sobotka zastává názor, že státní kasu je třeba nakrmit, Babiš oponuje, že ji lze nakrmit i tím, že se budou pořádně vybírat daně. Na obou stanoviscích je něco pravdy a něco populismu. Řádné hospodaření by mělo vycházet z příjmů. Moderní stát si ovšem počíná jako hochštapler, který utrácí a pak teprve pátrá, jak by zaplatil dluhy. To se netýká jen České republiky, naopak, je to oblíbený socdem argument, že naše dluhy nejsou ve srovnání s jinými zas tak velké. Ne že by nebyla snaha. Západní sociální státy ale načaly dluhový začarovaný kruh roztáčet historicky dřív než my. Je to paradox jak z Havlova absurdního dramatu: komunistický stát držel pracující pěkně u huby, proto měl dluh malý, kdežto západní demokracie si je kupovaly – a financovaly to na dluh. My jsme se to naučili také a činíme se, seč můžeme. Pana Babiše je možno ujistit, že efektivní výběr daní je nedosažitelná vládní touha, jako když Rudolf II. toužil po kameni mudrců. Tou myšlenkou se ale můžeme bavit, dokud nestoupne voda po nosní dírky.

Pak bude upečena křehká vláda.