Jedné věci nemohu věru přijít na kloub. Co je příčinou oněch podivuhodných rozdílů v maržích – v liberálním tržním prostředí? Nu, uvažte sami: Ubytování v hotelích za čtyřciferné sumy na straně jedné a elektronická média zdarma na straně druhé. Anebo, last minute zájezdy (kam člověk jezdí ušetřit své pravidelné domácí výdaje) versus pražské taxíky. Levné zákusky v cukrárně o druhé odpolední a sedmkrát dražší o osmé večerní naproti v restauraci (v mé slezské domovině je tento cenový skok mistrně využívaný arménským monopolem zvaným Marlenka). „Meníčko“ versus „unhappy“ hour – stejně výtečná krmě, leč kolísající cenově (v řádu hodin) jako akcie při burzovním krachu. A mohl bych pokračovat třeba známým příběhem hypermarketů a prvovýrobců o tom, kterak se marže dělily.

Jsa však hospodským povalečem, o mnoha dalších (třeba stavařích a bankéřích) dnes pomlčím a přidržím se obligátní hospody. Každopádně, práce maržisty (pokud ovšem takováto pracovněprávní kategorie vůbec existuje) musí být krásná. Kolik ambivalencí musí asi takový chlapík denně řešit? Což o to, je-li schopný v počtech – či alespoň nechyběl, když se ve škola probírala trojčlenka - může si vydělat docela slušně. Měl by akorát vytěsnit z povědomí ony jízlivé zkazky, totiž: Co zmíněné ambivalence vypovídají o konkurenčním prostředí? O liberálním trhu? O vztahu nabídky a poptávky?

Třeba takový „pivař“ vs. „nepivař“. Kdo z nich se asi nechá více vodit za nos? V MF Dnes se minulý týden objevila zajímavá reportáž. Páni redaktoři se jali prozkoumat, kolik restaurací ochotně vyhoví svým hostům, poručí-li si vodu z kohoutku. Většina vyhověla. Prý je to nepsané pravidlo, byť to není restauratérova povinnost. Jinými slovy, pár výtečníků přineslo reportérům vodu balenou a ejhle: tři deci vody stolní se ukázaly být dražšími než stejné množství piva. Čímž se konečně dostávám k pointě avízované v názvu článku: Jako „nepivař“ si musím celý život dávat dvě deci nealka za cenu vyšší než milovník chmelového moku za půllitr! A to jsem příznivce nápojů sladkých, co teprve konzument pouhé bonaquy či sodové vody? A nebo, nedej Bože, vody obyčejné, neperlivé.

Jářku, kde je dnes konec Džamile Stehlíkové a jejímu návrhu spočívajícímu v povinnosti hospody nalévat alespoň jedno velké nealko laciněji než pivo? Nebo jinak: Zdali by si nechali pivaři sáhnout na svůj půllitr a vyměnili by jej za třetinku (ba „dvoudecovku“) láhvovou, o stejné ceně?

Nic naplat, tržní a vyjednávací pozice „nepivařů“ je dnes žalostná. Dobový bonmot pravil: „Zdraží-li pivo, padne vláda.“ To my, „nepivaři“, bychom – při stejné logice – tolerovali i vládu „Strany nesloživších maturitu na střední ekonomické“. A tak dnes už nealko-dodavatelé nevědí roupama co s výnosy marží, i přišli s marketingovým tahem par excellence: čepovanou Kofolou! Monopolem jak vyšitým, trojnásobkem tekutiny za původní cenu, přesto s rabatem stále suverénním! Řekněte, není to ideální reklamní tah? Uvažte analogicky, české hospody ovládá monopol s lahvovým pivem, a tu se tento uvolí pustit na trh první české čepované: třikrát víc za stejnou cenu!

Sečteno podtrženo, banalita týkající se marginální skupiny na trhu. Leč, kolik hoteliérů, dopravců, stavařů a jiných chytrolínů si potichu usmyslilo stanovit tržní cenu ve svérázném nepoměru k nákladům obvyklým? A vyšlo jim to!

Ale dost řečí: Je přeci úžasným marketingovým instrumentem přesvědčit zákazníky, že cenová hladina jistého produktu může být ve skutečnosti mnohem vyšší. Zdá se, že to leckde funguje. A leckde zatím ne, třeba u vzpomínaných médií zdarma, komerční televize zdarma, prvovýroby (skoro) zdarma.

Takže, obchodníci, jděte do toho! Peníze leží na zemi, jen je zvednout.

http://tombi21.blog.cz