Je to o to obdivuhodnější, že svoje názory čerpají pouze v těch amerických sdělovacích prostředcích, které nového amerického presidenta prosazovaly od samého počátku cesty, jejímž cílem byla vilka v čísle 1600 na Pennsylvania Ave. ve Washingtonu, D.C. Připomínají bývalého českého presidenta Václava Havla, který v knize Prosím stručně popisuje své americké zkušenosti (a tvoří si o nich závěry), aniž by věděl, že papouškuje nesmysly ze salónů washingtonské Beltway, okruhu dobře propojených sociálně-politických lvů a lvic narudlého zabarvení v hlavním městě Ameriky.

Ani on, ani tzv. zasvěcení čeští komentátoři si neuvědomují, že kromě washingtonského Georgetownu a listů jako jsou New York Times, Washington Post nebo Los Angeles Times, jsou v Americe lidé, jejichž názory se od výroků tzv. intelektuálů, v Americe posměšně zvaných „vejcové hlavy“ (egg-heads), liší přímo nebetyčně.

Ostatně, ono ani to Obamovo vítězství není nijak moc závratné: jeho soupeř doplatil na způsob volby, kterému se říká „první v cíli“ (first-by-the post), ale počtem skutečně odevzdaných hlasů šlo o volby velice vyrovnané.

To však není to nejdůležitější. Mnohem důležitější jsou slova chvály, kupříkladu v Mladé frontě Dnes, kdysi považované za list, který ví, o čem píše.

Jistě, jistě, ono to je přece jenom složité, komentovat události na druhé straně moře slané vody ze středoevropské kotliny, ale trocha domácího cvičení by pánům autorům z MfD možná slušela.

Tak třeba Petr Dudek se zaradoval nad tím, jak z Ameriky vymizela rasová nesnášenlivost, aniž by si uvědomil, že celá Obamova kampaň, zvláště pak v závěru, byla postavena na rase. Byla na ní postavena mazaně a takticky, aniž by se Obama obtěžoval připustit, že vlastně dle definice samotných tzv. Afro-Američanů není žádným Afro-Američanem. Je smíšeným zbožím, a navíc ještě arabského, nikoliv afrického původu.

Myšlenka, že by se snad z Ameriky v posledních dvou desetiletích stala zcela rasově kamarádská země, ta je přímo k smíchu. Zajisté, mnozí multikulturalisté se o to snaží, seč jim síly stačí. Jejich snahy jim kazí samotní Afro-Američané. Mají dobrý příklad: paní Obamovou, jejíž výroky proti bílým i jinak barevným nemohou být nenávistnější.

Nejde tedy o multikulturální zázrak. Jde o výsledek dobře promyšlené marketingové kampaně, která Baracka Obamu předložila voličstvu bezmála jako rockovou či alespoň hollywoodskou hvězdu. Obama úlohu splnil výborně, včetně toho, že jako málokdo dokázal v tolika slovech říci tak málo. A když už jsme u toho veřejného promlouvání: Obama své demagogické řeči o ničem předkládal způsobem, který (v moderních dobách) před ním uměl snad jenom Adolf Hitler. Ani Lenin, ani Stalin, ani Chruščov, ba dokonce ani starší Castro tohle nedokázali, i když posledně jmenovaný se tomu umění přiblížil zcela náramně.

Zapomeňte na populární záběry Hitlerových projevu, většinou střihy z posledních 30 až 90 vteřin, kdy der Führer nadskakuje, křičí a bije se v prsa. Typický Hitlerův projev vypadal tak, že der schöne Adolf vždycky začínal tiše, rozvážně, zamyšleně a velice vážně. Až na konci se rozohnil. Je to jemný psychologický trik. No, řekne si obecenstvo, jestliže se tenhle vážný člověk takhle rozčílil, to se musejí dít opravdu strašné věci.

Pro porovnání: Obamovy projevy začínají vždycky tiše, rozvážně, zamyšleně a velice vážně, a teprve v poslední čtvrtině se řečník začíná rozohňovat. Používá přitom větných konstrukci, které nutné vedou k hromadnému prozpěvování „Ano, dokážeme to!“ (Yes, we can). Tuhle ozdůbku Obama opsal z repertoáru dávných černošských kazatelů, kterým z toho vznikly spirituály. Ti kazatelé to převzali z afrických rituálů, během nichž se kroužící a pomalu přešlapující občané dostanou za rytmického dunění bubnů do extáze.

Zajímavé byly v tomhle ohledu záběry na Obamovo obecenstvo: většinou ženské, které byly v opojení málem orgastickém. Přesně totéž jako u Hitlera. Ten měl na vyhledávání podobně nadšených eskader zvláště vycvičenou skupinu esesmanů, kteří je nejen uměli najít, ale také vhodně umístit v davu tak, aby ho svým nadšením strhly. Jak to měl asi zařízené Obama, který také nic neponechal náhodě?

Ale tohle jsou maličkosti čistě formální. Mnohem složitější je postihnout obsah, který se právě v Obamově podání krčil a krčí někde v pozadí jako chudý příbuzný.

Obama se odvolává na Nový úděl (New Deal) F.D. Roosevelta. Za to ho chválí třeba takový Milan Vodička z téže MfD.

Inu, kdyby věděl, o čem mluví, nečinil by tak. Snad. Na rozdíl od historiků ekonomové, zvláště ti, kteří studují příčiny a následky, rychle spočítali, že Nový úděl nejen vůbec nic nevyřešil, ale Amerika na něj doplácí dodnes. Nejen v penězích, ale i v tom, že přivedl do popředí ovzduší tzv. nároku (entitlements), kdy se každý domnívá, že vláda je přímo povinna se o něj postarat, ber kde ber. V tomto smyslu měl pravdu John McCain, když svého soupeře označil za „velkého přerozdělovače“ (great re-distributor): Obama se nijak netají, že míní bohatým brát a chudým dávat. Čili: že se bude chovat, jako kdyby nebyly na světě základní ekonomické zákony.

Ekonomové také potvrzují, že krize roku 1929 byla do značné míry důsledkem rozsáhlých vládních zásahu do národního hospodářství všeobecně, a do finančního podnikání obzvláště, k nimž došlo zhruba 10 až 12 let před Černým pátkem. Titíž ekonomové naznačují, že některé vládní zásahy z posledních dvou let vlády Billa Clintona měly nesporný vliv na to, co se děje s trhy dnes.

To je ovšem na mnohem delší a hlubší povídání, spojené s mnoha číslicemi, které komentátorům MfD unikly. Možná proto, že o nich nevědí, možná proto, že číst statistiky je nehorázná nuda, pakliže nevíte, co to vlastně děláte.

Zmíněný Milan Vodička také nekriticky převzal názory několika Obamových soudruhů, kteří hned druhý den po volbách připustili, že jejich kůň asi některé (čti: mnohé) ze slibů, kterými lákal voliče, nesplní. George W. Bush, říkají, národní hospodářství zpustošil tak, že to nebude možné. Není třeba se bavit o tom, zda to je pravda. Opět, tohle bude otázka pro ekonomy. Výsledky budeme chápat až tak za deset let. Je ale vskutku ohromně zajímavé, že tohle Obamovi soudruzi nevěděli, když jejich favorit sliboval národu modré z nebe a to celé zabalené ve zlaceném celofánu a zadarmo. Po vítězství neuplynulo snad ani pár hodin a už je tu výmluva, která, domyšlena, potvrdí, že Barack Obama při svém slibování lepších až nejlepších zítřků vědomě v hrdlo lhal.

Shrnuto a podtrženo: Amerika bude za zhovadilost, s níž se oddala nadšení nad nabídkami prodavače hadího oleje (též severoamerický výraz: snake-oil salesman, míní se tím - řečeno mírně - podvodník), dlouho platit a je obří otázkou, zda se z toho někdy vyhrabe. Jak už shora řečeno, z Nového údělu se nevyhrabala dodnes.

Bude to vskutku tvrdé procitnutí. A ještě tvrdší kocovina.