28.3.2024 | Svátek má Soňa


AUSTRÁLIE: Kafíčko a čajíček.

14.11.2018

To první, které jsem kdy ochutnal, byla hnědá tekutina připravená z melty a cikorky uprostřed druhé světové války. Pro ty mladší, kteří nemusí vědět, o čem je řeč, je odkaz zde. Prostě náhražka zrnkové kávy, kofeinu prostá, chuti podivné. O zrnkové kávě jsem tehdy slyšel jen vyprávět a na tu skutečnou jsem si musel počkat, až bylo po válce a tetička UNRRA (odkaz zde) obohatila naše jídelní stoly o pochutiny za války nevídané a námi tehdy narozenými nikdy neochutnané.

Později, až do let šedesátých, byla dobrá, správně vypražená zrnková káva stále luxusním zbožím. Když chtěl někdo skutečně dobrou kávu, tak si v letech 1945 – 49 zašel v Brně do některé z několika známých cukráren či kaváren, jako třeba k Zemanovi, Bellevue, Muzejní a podobně. Pokud si chtěl kávu připravit doma, tak tu nejlepší koupil ve specializovaném kávovém obchodu před hlavním nádražím na rohu Masarykovy ulice u firmy Lamplota (odkaz zde). Zde, až se jeden probral z omamné kávové vůně, která ho praštila přes nos po vejití do kšeftu, si mohl jeden vybrat jak druh, tak i stupeň upražení té které kávy a potom i na jakou hrubost tato zrnka umlet. Sáček 100 g takto umleté kávy stál, pro nás z ekonomicky slabších vrstev, tehdy majlant. (O degustaci kávy si můžete přečíst např. zde.)

Když se potom doma káva uvařila, tradičně lógrová, tak zavoněla po celém činžáku a ostatním 38 partajím jen tekly sliny. Navíc z lógru se potom vařila i druhá káva, podobně jako druhák čaj z čaje. O doma vařené kávě překapávané anebo dokonce esspressu se nám tehdy ani nesnilo. Zrovna tak jsme netušili, jak je káva našemu organizmu prospěšná, jen jsme tehdy utišovali a rozmazlovali naše chuťové buňky.

V rodině jsme pili kávu odjakživa. Už jako mladík, na sklonku let padesátých a počátkem šedesátých, jsem holdoval správnýmu lógrovýmu kafe, ve kterým musela stát lžička. Zvláště v období zkoušek, kdy se dohánělo, co se nenastudovalo. To jsme si dokonce to kafe vylepšovali i obsahem ampulek kofeinu, co nám zpřístupnily kamarádky medičky. Utrejch, co rval hercnu. Účel splnil, nespali jsme pak pár nocí, ale do kulinárního zážitku to kafe mělo daleko. Ostatně v těch bohatýrských dobách jsme byli mládež nová, mládež Gottwaldova, neprůstřelní a nesmrtelní. Tak jsme to tehdy vnímali. A tak jsme neholdovali jen kávě vylepšené kofeinem z ampulky, alkoholu a nikotinu, ale i jiným „dobrotám“ ze zdrojů našich kamarádek, studentek medicíny. Ty hlavní byly Meprobamat, Fenmetrazin, Hysteps a Dexfenmetrazin. Skvělá kombinace pro fetující blbečky kolem dvaceti. Budoucí lékařky nám předávaly tyto „dobroty“ v některé s frekventovaných hospod či kaváren. U Formánka, ve Flédě, někdy i Avionu, Zemana a nebo Cajpla.

Když jsme se v roce 1968 octli mezi klokany, tak byla tato země britštější než sama Velká Británie. V kinech se vesele hulilo, že nebylo na plátno vidět, a přes na zem odhozené odpadky a noviny se skoro nedalo vylézt z řady. Bary v hospodách byly jen pro muže, kam ženská nesměla strčit ani nos, a neděle byla skutečně neděle. Nic nefungovalo a všecko bylo zavřené, včetně hospod a biografu. Takže nezbylo než jít buď na pláž a potažmo do přírody anebo do kostela. Ty samozřejmě v neděli fungovaly všechny a některé i v sobotu. A co jich tu bylo a dosud je! Víc jak 20 různých církví. Pro přivandrovalce z komunistického ČSSR to byl šok. Jen těch křesťanských je 12 a pak 8 těch hlavních, ke kterým patří Hinduismus, Buddhismus, Judaismus a Islám, plus jiné drobné.

Národní nápoj tu nebylo pivo, jak je tomu dnes, avšak čaj. V těch dobách „ladies“ pivo nepily a když tak si daly „shandy“, což bylo pivo „ochucené“ limonádou. Kulinární děs. Ovšem tehdy taková „lady“ nevylezla na ulici, pokud neměla na hlavě „slušivý“ klobouček ozdobený umělým kvítím, na rukou bílé rukavičky a na nohou punčochy. I ve čtyřicetistupňovým hicu. Ale zpět k čaji. Ten se tehdy v Klokánii pil ke všemu a při každé příležitosti. Na uklidnění, na povzbuzení, při posezení a pokecávání, na žízeň i na smutek. Kávu tu tehdy neznali, pili ji jen nějací přivandrovalci odněkud z Evropy. Těch přičmoudlých z Blízkého či Středního východu tu tehdy nebylo. Musím podotknout, že čaj tu měli výtečný a hlavně ho uměli připravit. Ať už to bylo v salónu a nebo v buši. Den by nebyl dnem, kdyby se neodehrál rituální dopolední a odpolední „ČAJ“, tedy morning a nebo afernoon tea. K čaji byly podávány drobné sladké jednohubky, povětšině sušenky. Tehdy k tomu účelu v každém úřadě měli „tea ladies“ a když přišel čas of morning či afternoon tea, tak vyjely se svými vozíčky mezi úředníky a každému za mírný poplatek naservírovaly na stůl šálek výtečného horkého čaje, tomu kdo chtěl i s mlékem, a jednu sušenku. Pak tu ještě byl jakýsi večerní čaj, kterému se říkalo supper. Je to poslední nápoj a jídlo dne, co následuje po večeři, která je obvykle v 19 hod. večer. Supper se odehrává kolem 22 – 23 hod. Taková pohodová událost, obvykle v rodinném a nebo přátelském kruhu. Sladkost byla obvykle výtvor hostitelky a nebo nějaké z návštěvnic, ale žádný kulinární zázrak to nebyl. Třeba něco jako černá buchta a nebo cvíbach. V přírodě je čaj připravován v „billy“ což je v podstatě plechovka, ve které se vaří voda nad ohněm. Tento čaj se jmenuje Billy tea. Někteří fajnšmekři do tohoto čerstvě uvařeného čaje ještě přihodí čerstvý list z eukalyptu a čaj tak získává zajímavý čmuch. Čaj se zde stále pije a je výtečný a je ho spousta druhů, avšak do popředí se prodrala káva. Asi tak jako nápoj při jídle je zde místo piva nyní víno. Velmi dobré australské. Čaj se tu i pěstuje a hlavně zpracovává a míchá, tedy blenduje. Jeden z mnoha těchto čajových pěstitelů a výrobců je i Madura Premium Tea Estate co od roku 1978 produkuje vynikající čaje (odkaz zde).

Tato společnost má jak čajové plantáže, tak i celou výrobu čaje. A vynikajícího! Nachází se v NSW v Tweed Valley u městečka Murwillumbah, nedaleko hranic Queenslandu.

Káva se zde rozšířila díky přistěhovalcům a globalizaci. A také díky tomu, že ti, co zde kávu propagovali a prodávali, ji uměli i výborně připravit.

Když už jsme byli tady a naši kluci byli malí, tak ten mladší, Martin, i když už byl na univerzitě, tak prohlašoval, že kafe je nedobré a že ho nikdy pít nebude. To ještě nevěděl, že když bude dělat doktorát, že jeho profesor, jinak Bill, je náruživý kafař a v práci má esspresso. Tam se Martin kafe pít naučil a nyní je z něj přes kávu gurmán. A má si z čeho vybrat. Specializovaných kšeftíků, co prodávají výtečnou kávu, tu je jako hub po dešti. A ta vůůůně, která se z nich line… Ovšem kávu nyní kupujeme, díky Martinovi, celozrnnou a čerstvě praženou, někdy ještě teplou. Takové esspresso z této kávy je pochutnání pro bohy. Je samozřejmé, že jak on, tak i my máme doma jak kafemlejnek, tak i esspresso, a když se taková čerstvě upražená káva těsně před přípravou vhodně a na správnou hrubost pomele, tak to je pak jiný kafe!!! Už při pomyšlení slintám na klábosnici. Navíc máme zde u nás v Modrých horách tu výhodu, že hned v další osadě je jakási minipražírna kávy. A není ledajaká! Produkuje vynikající kávu. Tedy kávy. Přes 20 druhů podle druhu zeleného zrna a stupně upražení. Takových pražíren kávy tu u klokanů jsou dnes spousty, ale ne všechny produkují výbornou kávu. Ta „naše“ se v každoročních soutěžích australských pražíren umisťuje na prvních 3 místech. Navíc, mají vynikající servis. Zrovna dnes dopoledne tam byla moje žena Míla pro další zásoby jak pro nás tak pro Martina, a i pro jejich sousedku. Neměli na skladě všechny druhy, co Míla chtěla, ale pražili a slíbili, že odpoledne to bude a že to dovezou. Dovezli a ještě teplý. Kávu váží a balí do specielních silných sáčků ze tří vrstev plastu a se zavařeným uzávěrem, aby ke kávě nemohl vzduch a neoxidovala. Sáček má i jednocestný ventil, který dovolí atmosféře ze sáčku ven ale nikoliv vzduchu dovnitř. Navíc, po odstřižení svařeného uzávěru a použití části zrnek má sáček ještě vzduchotěsný uzávěr, kterým jde kávu uzavřít proti vnikání vzduchu. Prostě prvotřídní záležitost a navíc za přijatelné ceny. Skoro o polovinu levnější než v Sydney u Martina, téměř za stejnou cenu jako konzumní kafe ze samošky.

Takže posledních zhruba 20 let máme na kuchyňské lince voňavý kout u mikrovky, kde sídlí esspresso a elektrický kafemlejnek, na kterém je možno si nastavit hrubost mletí. Když přijde mlsná a chuť na kafčo nezřízená, tak si umeleme 20 g do nádobky do esspressa a to se hned udělá i s pěnou na povrchu. A žádná troška, ale poctivej čtvrtlitrový kafáč aspoň 2x za den. Upotřebený „lógr“ schraňujeme a Míla ho používá na zahradě jako hnojivo (návod zde).

hillbillyrajce.net

Psáno 27/10/2018. Obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.

Logo zvon fial
Logo zvon fial

Pozor, hlášení! Akce končí dnes ve 20:30! 20:30 znamená 20:30:00! Konec hlášení!




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !