Kdysi to bylo obvyklé a na některých místech je to možná možné i dnes, ale představme si to alespoň. Ráno na Nový rok vyjdeme z domu a před námi se rozprostírá nedotčená sněhová pláň. Co uděláme? Budeme váhat a rozmýšlet nad prvním krokem, bude nám líto porušit tu panenskou bělost, nebo se do ní vrhneme, budeme vířit sníh, stavět sněhuláky a dělat na zemi andělíčky? Nebo se rozeběhneme k dalekému obzoru bez jediného zaváhání?

A co teprve kdybychom se mohli ohlédnout a vidět ve sněhu všechny své stopy roku právě uplynulého, ba stopy všech let dávno minulých. Kolik by tam asi bylo slepých uliček, zákrut, do hlíny obnažených míst, na kterých jsme dlouho přešlapovali. Nejspíš bychom tam viděli i iglú a bunkry, do kterých jsme se občas zakopali, ať už ze vzdoru či strachu nebo v touze po troše klidu a samoty, v touze chvíli nebýt, zmizet ze světa. Kolik bychom našli stop po dávných koulovačkách a sněhových stavbách a kolik rozbitých sněhuláků?

S novým letopočtem máme někdy snahu začít jinak či znovu a leckdy si neuvědomujeme, že všechny ty stopy ve sněhu se vlastně otiskují v nás samých a že dokud je nepřijmeme a nevyrovnáme se s nimi, těžko dokážeme vyjít novou cestou. Vlastně je to práce na celý život, vždycky vidíme jen, kterým směrem pokládáme nohu, další krok už můžeme jen tušit, a všechny ty dávno ztracené stopy se nám z mlhy zapomnění také vynořují pouze občas a po částech.

Naše vidění světa je dílem povahy a dílem výchovy a dávných i nedávných zkušeností. Většinou nás ani nenapadne uvažovat, že by něco šlo dělat jinak, dokud nás nezačne nějaký stav či opakující se situace svírat, tísnit a tisknout k zemi. A i potom se zdráháme a obáváme něco změnit, protože... Důvodů bývá více a většinou bývají minimálně zdánlivě dobré, a je jen na nás, abychom se jimi probrali, uznali je a svou situaci přijali a smířili se s ní, protože by její změna v tuto chvíli narušila naši integritu, nebo abychom si řekli, že všechny ty důvody jsou v podstatě zástěrky, jen abychom nemuseli konat, abychom nemuseli dělat a říkat nepříjemné věci, jen abychom nemuseli nic měnit. Ale že když už to jednou pro vždy uděláme, bude nám o hodně lépe a v důsledku to vlastně prospěje všemu a všem.

Důležité také je, jak se zdá hlavně pro naši generaci, naučit se dávat prostor jinakosti a odlišnosti. Sami dokázat tak žít, láká-li nás to a vyhovuje-li nám to. Jak výchova ve škole, tak často i rodiče nás vedli k tomu, abychom uvažovali v intencích toho co se má, může nebo naopak nesmí dělat. Určité chování bylo žádoucí či přijatelné, a jiné zcela nepřijatelné, ačkoli bylo zcela neškodné. Asi není třeba připomínat, že tyto kategorie mohly být diametrálně odlišně, doublethink byl tehdy běžný, ale o to vlastně ani nejde. Věci se zkrátka měly dělat tak nebo tak a basta, ať už šlo o diktát rodiny či diktát společnosti.

Čas od času by možná bylo dobré zkusit se podívat na to, co děláme a jak žijeme jako na stereotyp. Nejspíš zjistíme, že mnohé stereotypy jsou optimalizací možného, ale asi nás překvapí, kolik větších či zcela drobných stereotypů (už) nemá vůbec žádné opodstatnění. Nemusíme péct patnáct druhů cukroví, vařit denně teplé večeře, schovávat korkové zátky, pro které nemáme upotřebení, pěstovat ve velkém rajčata, prát v úterý a milovat se ve středu – pokud si opravdu nepřejeme to tak dělat. Pokud to není naší touhou a radostí. Nebo pokud v tom není nějaká vyšší potřeba, třeba nemoc v rodině, kterou se rozhodneme přijmout za svou a jíž své osobní potřeby podřídíme.

Když se vědomě a svobodně pro něco rozhodneme, neznamená to, že z toho pak nejsme unaveni, že u toho bezmála nevypustíme duši, ale víme jasně, co a proč děláme, a také víme, že to kdykoli můžeme vědomě a svobodně zase začít dělat jinak.

Není v silách jednotlivce nějak výrazně změnit celý svět, stávalo se to jen výjimečně, a kdo ví, zda je to ještě dnes vůbec možné, ale většina z nás může změnit svůj mikrokosmos, ve kterém žije, a když ani to opravdu nejde, tak se dá změnit způsob, jak na svůj prostor a na sebe v něm budeme nahlížet.

Dopřejme si svobodu žít co nejvíc v souladu sami se sebou, snažme se o to a dopřejme to i ostatním. Pokud to neubližuje ničemu a nikomu, je vše v pořádku. Není potřeba řešit co, kdo a proč dělá toto a jiný zase tamto, co kdo má či čeho se vzdal, natož pak se tím trápit. Důležité je to, čím žiju právě já. Jsem tady proto, abych žila dobře svůj život, ne životy druhých. On když je každý dům hezky upravený a opečovávaný, je pak i celá ulice hezká a přívětivá. Narazila jsem taky kdesi na krásnou a silnou myšlenku, že by se každý člověk měl snažit být zdravým jablkem na jabloni. To se mi moc líbí.

Otevřenost všemu, co nám život nabízí a přináší, zdraví, láska a dobrá vůle nechť nás všechny provází po celý tento rok. A nechť je i tento rok pro nás čerstvě zasněženou plání, na níž zanecháme stopy, za kterými se i po letech rádi ohlédneme, byť třeba hned nerozeznáme jejich účel a smysl a byť nás teď třeba i zabolí.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz