Do 29. prosince 2010 jsem byl přesvědčen, že hlavním problémem, který se s námi potáhne do nového roku, budou hromadné výpovědi lékařů. Málo platné, pracuje-li v hypotetické nemocnici sto doktorů medicíny, a odejde-li jich něco přes šedesát procent, musí se to na jejím chodu promítnout.

Ať už jsme si o novoroční půlnoci připíjeli čímkoli a na cokoli, asi málokdo si v těch slavnostních okamžicích uvědomil, že právě začal countdown – odpočítávání dvouměsíční výpovědní lhůty více než půl čtvrté tisícovky lékařů.

Staronový kostlivec

Ale o tom jsem psát nechtěl. Protože 29. 12. 2010 se na scéně objevilo něco, co můžeme nazvat staronovým kostlivcem. Po deseti letech se tématem číslo jedna – a v mých očích to téma takovéto důležitosti je - stala kauza, kterou můžeme zakódovat do tří písmen: IPB.

Nebudu zastírat: v kauze pádu IPB nejsem nestranný. Jako její klient - který se v týdnu (týdnech) před 16. červnem 2000 odmítl připojit k tisícům střadatelů v „runu“ na „lva ve světě financí“ (neb jsem si byl vědom toho, že bych mu tím pomohl zatnout tipec) – jsem si do dna vychutnal hořký pohár stresu a nejistoty onoho nezapomenutelného 16. června 2000.

Už jsem o tom vícekrát psal. Na blogu i do novin. Přijeli jsme toho dne se ženou na pravidelný pražský víkend a před polednem byli konfrontování v centru metropole s realitou nefungujích bankomatů IPB. Od pobočky na rohu Perlové a 28. října až k centrále na Senovážném náměstí. Až tam jsme pochopili závažnost situace. Nepříznivý pocit umocnil později obsah zpravodajských relací hovořících o obsazení banky policejním komandem a zavedení nucené správy.

Tady jsem poprvé zapochyboval o tom, zda mé „rozumné“ chování (nepodlehnout panice a nepodřezávat bankce větev připojením se k hromadným výběrům) nebude nakonec kontraproduktivní – ve smyslu rčení za dobrotu na žebrotu. Zda jsem neobětoval košili (vlastní peníze) pro záchranu kabátu (bankovního domu).

Byl jsem si ale podvědomě jist, že stát si nemůže dovolit nechat finanční instituci velikosti a významu IPB padnout, protože následky by byly nezměrné. Dle orientálního přísloví: Ukradneš-li pět ovcí, je třeba tě pokutovat. Ukradneš-li pět set ovcí, je třeba tě zavřít. Ukradneš-li jich 50 tisíc, je třeba s tebou vyjednávat.

Šestnáctého července 2000 byl pátek. Následující víkend byl trochu jiný než předchozí, pohodové pražské víkendy. (Vnučce byly dva roky, chodili jsme po žižkovských parcích, courali s kočárem po hlavním městě a navštěvovali zákoutí, kam bychom se jindy nepodívali.) Víkend plný očekávání a nadějí.

Když pak bylo v pondělí 19. 6. 2000 oznámeno, jak byla krize vyřešena - IPB byla převzata Čsl. obchodní bankou - zařadil jsem se do tábora těch, kdo tento postup schválili. Že to bylo řešení v principu správné a v principu tehdy jediné možné, si myslím dodnes. Zdůrazňuji v principu, protože detaily smluvních ujednání jsem samozřejmě neznal. Navíc – jako klinet IPB jsem měl eminentní zájem na tom, aby se zvolené řešení nedotklo mých financí uložených v této bance. A tak tomu také bylo. Vlastně jsem získal ještě jeden nepominutelný bonus. Aniž bych proto musel cokoli udělat, stal jsem se „přes noc“ klientem banky, která měla v mých očích ještě lepší kredit než IPB v dobách své největší slávy.

Ve vší pokoře: občané, kteří svěřili své peníze menším ústavům, jež následně zkrachovaly - i to bohužel ke kapitalismu přirozeně patří – nám, klientům IPB, mohli jen tiše závidět. Ne, svět není spravedlivý. Nikdy nebyl.

Deset let poté

… a téma je na stole znovu.

V závěru prosince 2010 jsme se dozvěděli, že z pařížské arbitráže vyšla vítězně ČSOB. Jako její klient bych měl být spokojen. Je tomu tak? Ano i ne. Když jsem den před Silvestrem poslouchal v televizi ministra financí, dostavily se smíšené pocity. Z vyjádření Miroslava Kalouska vyplynulo, že stát tehdy uzavřel tak nevýhodnou smlouvu, že je to na trestní oznámení. Na členy vlády (kromě jednoho, který hlasoval proti), guvernéra ČNB, nuceného správce. Dobrý dojem ze skvěle vyřešené sanace IPB utrpěl první šrámy. Nebyla cena za záchranu mých peněz neúměrně vysoká?

Hlavou mi v té chvíli bleskla opoziční smlouva 1998. Ne že by s touto kauzou přímo souvisela. Jde o princip. Dala se tehdejší politická situace vyřešit jinak než oním kontroverzním mocenským paktem? Jsem si jist, že ano. Adekvátně – mohla být krize kolem IPB vyřešena jinak formulovanou smlouvou, ne tak nevýhodnou pro český stát? Obávám se, že ano.

Jenomže … jako nynější klient ČSOB a současně občan ČR řeším dilema.

Krize loajality

Kdyby ČSOB arbitráž prohrála a byla nucena zaplatit státu oněch bezmála 34 miliard, spokojen bych být nemohl. Za situace, kdy ČSOB arbitráž vyhrála, ale stát kvůli tomu přišel o 34 miliard (a ještě musel bance vysázet 1,6 mld), ovšem také neotevírám šampaňské. Co s tím?

Upřímně: zatím nevím. Musím tu záležitost nechat v sobě uzrát.

Avizované trestní oznámení na členy Zemanovy vlády (bez M. Grégra), exguvernéra centrální banky J. Tošovského a bývalého konkursního správce P. Staňka je svého druhu výjimečné. Nevzpomínám si, že by v polistopadové historii k něčemu takovému došlo. (Ale připouštím, že jako stárnoucí sklerotik si nemusím všechno pamatovat.) Působí to jako mediální bomba – a možná jako gesto trochu přehnané. Jsem si ale jist, že M. Kalousek neměl na vybranou.

Byl-li přesvědčen, že kvůli špatně formulované smlouvě přišel stát o 34 miliard, pak musel konat. Ať rozhodne soud. Pokud k němu dojde (nedělejme si iluze), bude to nepochybně dlouhé hledání pravdy. Ale konečně bychom se ji dozvěděli.

Pravdu o tom, co skutečně se stalo, co bylo ujednáno, během třetího červnového víkendu a následujícího pondělí jubilejního roku 2000 v kauze „ČR, ČNB a ČSOB proti IPB“.

Štěstí v neštěstí

Miroslav Kalousek může vlastně hovořit o štěstí. Vzhledem k tomu, že většina polistopadových vlád byla a je koaličních, a s ohledem na to, že deset let nepředstavuje zase tak dlouhou dobu, čistě teoreticky se mohlo stát, že by mezi obžalovanými mohl stanout také člen nynější Nečasovy vlády.

Anebo jinak: incioval by M. Kalousek trestní oznámení, kdyby mezi ministry, kteří v roce 2000 hlasovali o způsobu sanace IPB, byl také jeho nynější kabinetní kolega? Osobně si myslím, že ano. I kdyby sekundárním důsledkem měla být koaliční krize, pád vlády a předčasné volby.

Závěr článku? Zatím žádný. Stejně jako závěr tématu. Musíme vyčkat. Zda bude trestní podání podáno, jak se k němu postaví kompetentní orgány – a jak to celé dopadne.

Jsou dvě možnosti. Buď kauza vyzní do ztracena, nebo naopak. Čeho budeme svědky v nadcházejících měsících? Co odpovědět jiného než … možná to bude překvapení roku.

Stejskal.estranky.cz