Člověk již od doby, kdy počal rozum brát a pozvolna se stával homo sapiens, se snažil zaznamenávat, co se kolem něj děje. A tak kreslil, otiskoval, vyrýval obrázky obvykle do skal po dlouhé desítky tisíc let. Zhruba před 5500 lety obyvatelé Sumeru s obrázky moc spokojení nebyli, potřebovali zaznamenávat i obchodní transakce a soudní spory, které vznikaly v jejich vyspělé civilizaci. Protože na březích Eufratu a Tigridu byl dostatek vhodného bláta, tak přišli na to, do hliněných destiček vtláčet jakési klínové znaky, které tak uchovaly (až do dneška), co se dělo, co komu kdo prodal a za kolik, kdo se poškorpil a kdo koho zabil.

Také epos Gilgameš byl zaznamenán tímto písmem. Klínové písmo se používalo až do prvního století našeho letopočtu. V Egyptě nechtěli zůstat pozadu a tak tam ve stejnou dobu, avšak pod vlivem sumerského klínového písma, vznikly hieroglyfy, písmo obrázkové, které bylo obvykle tesáno do kamene. Do písku, i když mokrého, se nic tlačit nedalo. Břehy Nilu neposkytovaly vhodné bláto k výrobě tabulek. V Egyptě tesali obrázky do kamene až do 5. století našeho letopočtu.

Jak šla doba, tak vznikala postupně různá písma. Od starořeckých, staroslovanských, čínských, japonských a četných jiných, až po římskou latinku, kterou nyní píše většina technologicky rozvinutého světa. Písmo hebrejské je vzácná zkamenělina. Výjimka potvrzující pravidlo. Vzniklo na základě hieroglyfů zhruba před 5000 lety a píše se jím dodnes. Nenapovídá nám už jen toto něco o Hebrejcích? Písmo se začalo malovat či psát různými technikami na různé substráty.

V tu dobu, oproti dnešku, lidstvo žilo spiritualitou, jako odjakživa, a tak mnoho písemných projevů mělo náboženský charakter. Vznikly tak mnohé náboženské texty kolem celého světa, včetně Talmudu a z něj později vzniklé křesťanské Bible. Vše šlo ale velice pomalu, ručně opisované knihy byly drahé a bylo jich poskrovnu. To do té doby, než byl objeven knihtisk.

Tiskoviny různého druhu slouží lidstvu zhruba 600 let od doby, kdy tuto vymoženost dal světu pan Johannes Gutenberg, otec moderního knihtisku. Díky pokroku a rozvoji, zvláště v elektronice a kybernetice, se éra tištěných informací chýlí neúprosně ke svému konci. Toto prohlášení ovšem předpokládá, že tento rozvoj bude pokračovat podobně jako doposud, bez společenských katastrof, jak jsme toho dnes svědky na blízkém a středním východě, kde musulmanští šílenci ničí kulturní památky tisíce let staré a původní obyvatele buď vyhání anebo rovnou vyvražďují.

Díky digitalizaci, kdy tisíce knih, periodik a novin bylo přeměněno na nuly a jedničky, aby je bylo možno uchovat v této podobě na úložištích různých druhů, je nebývalé množství informací přístupné skoro každému, kdo má zájem. Počínaje optickými nosiči CD a DVD a konče pevnými disky, které jsou dnes už v podobě SSD, tedy ve kterých se už disk nevrtí a hlavy nekmitají, ale kde je vše založeno na Flash Paměti, podobně jako na USB flashkách.

Tato technologie má svoje výhody a nevýhody. K výhodám patří miniaturizace, kdy na mikro SD kartu menší než nehet na ruce se vejde celá knihovna o 60 000 svazcích anebo 60 celovečerních filmů, které pak můžeme pomocí nějakého digi-udělátka číst anebo shlédnout, kdy nám to vyhovuje. Nevýhodou snad je to, že tyto veškeré informace mohou být znehodnoceny a nebo přímo vymazány silným magnetickým polem, elektrickým výbojem a nebo jaderným zářením. Proto je veškerá digitální výbava armád, letectva a námořnictva „hardened“. To znamená náležitě odstíněna, aby se zmíněná záření nedostala tam, kde by mohla způsobit škodu.

Takže bouřlivý rozvoj kybernetiky a s ní úzce spojenou celou IT přeje digitalizaci informací a dat na všech frontách. Audio je dnes převážně posloucháno ve formátu MP3, na video se čumí v celé řadě formátů, od MPEG po DivX. Text, fotky a grafiku si prohlížíme také v celé řadě formátů a noviny, časopisy a knihy jsou čteny pomocí různých programů a čteček, chytrých telefonů tabletů i noťasů. Papírová, tištěná media, jsou na ústupu a pamětníci roní slzy krokodýlí.

Není nad to vyhledat v knihovně oblíbenou knihu, potěžkat ji v ruce, pohladit ji a začít v ní listovat, zahledět se na známé ilustrace a začít číst zažloutlý text. Co na tom, že podobné je možno provést na levné čtečce. Prostě to není ono. Třeba k ní nelze přičichnout jako k oblíbené knize, že ano. Tedy přičichnout jde, ale nic necítíme, kdežto z knihy na nás zavane kouzlo vzpomínek.

Knihy se stále tisknou a vydávají, zrovna jako časopisy a noviny, avšak čím dále tím méně. Uvedu příklad ze země klokanů, z téměř pětimilionové metropole Sydney.

Zde už od dubna roku 1831 vychází deník The Sydney Morning Herald. Jak se slušelo a patřilo na seriózní noviny, tak vycházel ve formátu „broadsheet“ tedy ve velkém formátu jako kdysi za komančů Rudé Právo, aby od března 2014 začal vycházet v kompaktním formátu, tedy malém, jako kdysi třeba Mladá Fronta. Může za to jeho digitální verze, kterou denně navštěvuje více čtenářů, než těch kteří si papírové noviny kupují. Toto nám o tomto trendu říkají statistická čísla.

Za 12 měsíců od března 2010 do března 2011 byly noviny čteny 766 000 krát každý den od pondělka do pátku a 1 014 000 krát v sobotu. Papírových novin bylo prodáno 132 000 každý den od pondělka do pátku a 228 000 v sobotu. Oba tyto ukazatele nám ozřejmily roční pokles 16 % v prodeji tradiční papírové verze. Toto se ovšem děje dále a zanedlouho přestanou noviny na papíře vycházet vůbec.

Internetová stránka (websajt) deníku The Sydney Morning Herald (http://www.smh.com.au/ ) zaujímá 17. místo nejčastěji navštěvovaných stránek v Klokánii, jak nám hlásá statistika z července 2015. Podobná návštěvnost je mezi stránkami, které přináší zprávy, kde zaujímá páté místo v Klokánii. V celosvětovém měřítku je na 42. místě mezi novinovými stránkami se svými 15 000 000 návštěvníků každý měsíc. Myslím, že to je na zemi, ve které žije 24 000 000 obyvatel, úctyhodné číslo.

Psáno 02. 03. 2016