Co říká Norům i nám zpráva o Barnevernetu

Na povrch se dostaly další informace o tom, že s Barnevernem je opravdu něco v nepořádku, a to na základě informací přímo z norských vládních kruhů. Norská ministryně pro děti Solveig Horne si nechala vypracovat nezávislou analýzu fungování Barnevernetu.

Ve zprávě analytické společnosti Vista Analyse AS se dozvíme řadu zjištění, která rozhodně nejsou potěšující a jen potvrzují dosavadní znepokojení týkající se činnosti norské sociálky. Zjištěna byla obrovská míra různých pochybných praktik a střet zájmů jdoucí proti nejlepšímu zájmu dětí. Důrazně se v ní doporučuje, aby se fungování Barnevernetu věnoval tamní Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (tzv. Konkurransetilsynet), který může pokutovat kartely a zneužití dominantní pozice na trhu. Na co všechno se konkrétně přišlo? Výčet věcí je opravdu dlouhý.

Jak to chodí v Barnevernetu

Ještě před tím, než se dostaneme ke konkrétním problémům, bych ale rád uvedl několik informací nutných pro celkový přehled. V Norsku existují dva druhy pěstounské péče. Obecní, která slouží pro lehčí případy (pěstoun může pracovat, propláceny mu jsou pouze náklady) a státní (profesionální pěstounství), přičemž ještě existuje přechodné pěstounství jako samostatná kategorie. V této souvislosti bych rád připomněl, že podle zprávy není jasně definováno, jaký typ péče je na co, ale k tomu se ještě dostaneme.

Dále uvádím pro celkovou představu následující čísla. V roce 2014 bylo přibližně 1000 dětí v péči státního Barrnevernetu. Náklady pro státní rozpočet činily neuvěřitelné 3 miliardy norských korun, což znamená přibližně 3 miliony na jedno dítě! Pro srovnání, v Norsku je to něco jako 3 miliony Kč v českých poměrech. I kdyby si z této částky doprovodná organizace vzala polovinu, tak 1,5 milionu norských korun pro pěstouny je částka, která se rovná zhruba pětinásobku tamní běžné čisté roční mzdy. Je něco takového normální?

„Úleva“ pro obce

Státní Barnevernet (tzv. Bufetat) „outsourcuje“ své služby firmám, které fakticky mají „ochranu dětí“ jako byznys. Děje se tak způsobem, že kolik si firmy řeknou, tolik dostanou. Naproti tomu když chce služby té samé firmy využít komunální Barnevernet, nemá na ně peníze, protože jeho prostředky jsou omezené. A když si pak chce komunální Barnevernet najít pěstouny na vlastní pěst, také nepochodí. Důvodem jsou samozřejmě taktéž peníze. Pěstouni chtějí být u firem, které si u státu vyjednají lepší ceny. Stát má totiž peněz dost a nejsou stanoveny žádné limity. Firmy se tak přeplácí, a dochází tak k deformaci trhu a také ke vzniku kartelů.

Dalším, ne zrovna potěšitelným, ale rozhodně ne překvapivým zjištěním je, že firmy nabízející Bufetatu pěstounské služby zjevně zneužívají toho, že Bufetat pro konkrétní případ ze zákona musí najít pěstouny. Firmy se proto snaží vyšponovat ceny co nejvýše, protože dobře vědí, že ať si řeknou jakoukoliv cenu, bude to přijato. A navíc sami pěstouni, jsou-li přímo osloveni (aby se obešly firmy), si říkají o stejně vysoké částky, jaké by dostali od firem.

Tím ale možnosti využívání Barnevernetu k vlastnímu obohacení nekončí. Takřka polovina všech Barnevernetů objednala služby pomoci v rodině nebo znalecké posudky u soukromých firem. Firmy najímané Barnevernetem chtějí pochopitelně co nejvíce vydělat a dodávat víc služeb, než kolik dítě potřebuje, a vysávají tak státní rozpočet. Koneckonců, jedná se o praxi podobnou té, kterou známe (nejen na komunální úrovni) i v ČR. Předražené zakázky na věci, které jsou navíc často úplně zbytečné. Problémem také je, že nikde není řečeno, co smí či nesmí norská sociálka kupovat. Záleží čistě na obecním Barnevernetu.

Dále existují i lidé, kteří si to umí zařídit, protože pracují pro státní Barnevernet a zároveň na vedlejší pracovní poměr poskytují svoje služby komunálním pobočkám norské sociálky! Obce pak firmám musí proplácet např. jízdy a ještě k tomu platit kontroly, jestli firmy vše dělají, jak mají. Také se zde objevuje kritika, že se u dětí často mění osoba zodpovědná za jejich případy, což samozřejmě nepřispívá k vyšší kvalitě ochrany dětí.

Nelze se pak divit tomu, že firmy v podstatě nutí obecním Barnevernetům služby pěstounů v rozsahu obvyklém u toho státního, tj. v mnohem větším rozsahu, než je nutné, a za výrazně vyšší ceny. Obce mají navíc stanovený strop výdajů na pěstounskou péči, kdy je při překročení automaticky přehozena odpovědnost na stát. Za situace, kdy obec nemá vlastní pěstouny, protože ti se opravdu nepohrnou, když jim Bufetat či pěstounské firmy nabídnou mnohem vyšší odměnu, mají obce potýkající se s nedostatkem financí o starost méně.

Jednoduché řešení neexistuje

Jednoduché řešení zde neexistuje, ale ve zprávě se objevilo několik důležitých rad. Naprosto zásadní je, aby se snížila poptávka po pěstounské péči a hlavně aby se děti více dávaly do péče širší rodině. Jinak ceny opravdu neklesnou. Tím se potvrzuje to, co se vědělo či alespoň tušilo už dávno. Pěstounská péče je jako opatření využívána více, než je třeba, a důsledky této politiky snad všichni velice dobře známe.

Dále je prý nutné určit, který typ pěstounské péče je na co. Jak už bylo řečeno, dnes není jasně definováno, co je státní a co obecní pěstounská péče. A protože je chaos ve financování sociálky takový, že si každá firma účtuje, co chce, musejí být zavedeny standardizované sazby za proplácení nákladů.

Potom musí být jasně stanoveny maximální sazby, které mohou firmy dávat pěstounům pro konkrétní typ péče, aby se předešlo takovým případům, že obec nemůže nabídnout firmou navržené podmínky a sehnat pěstouny. Z toho důvodu je také potřebné zrušit finanční limit, který když obec překročí, může přehodit zodpovědnost na stát. Nejsou-li obce schopné vyjednat si odpovídající výhodné podmínky u soukromých aktérů, neměly by danou věc dělat vůbec! Obce prostě nemohou uplatňovat pravomoci, na které ve skutečnosti vůbec nestačí. Jsem rád, že už i ze strany norské vlády existuje alespoň nějaká iniciativa s cílem dát věci do pořádku.

Dosavadní praxe plná pochybných rozhodnutí a nejasně vymezených kompetencí musí co nejdříve skončit. Nejen proto, že rozhodnutí Barnevernetu ovlivňují mj. i životy občanů cizích států. Se svojí současnou praxí Barnevernetu škodí Norsko sobě i druhým! A případ chlapců Michalákových, kteří jsou navzdory veškerým norským příslibům od sebe pět let odděleni bez kontaktu s biologickou rodinou, je toho důkazem.

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu