Především musím přiznat, že o „ukradených českých dětech v Norsku“ píšu s jistými rozpaky. Stejně jako drtivá většina těch, kdo se k případu vyjadřují, totiž nevím, proč norské úřady odňaly paní Michalákové syny, ale na rozdíl od těch, kdo jsou postupem norských úřadů tak pobouřeni, to vnímám jako svůj nedostatek.

Přesto jsem na webu žádné údajně pohoršlivé fotky ani videa, o kterých jsem se doslechla, nehledala, nehodlám soudit, zda norské úřady neudělaly chybu. Holý fakt, že sociální služba demokratického státu pokládala za vhodnější, aby děti vychovával někdo jiný než jejich rodiče, mne nijak zvlášť nevzrušuje, takové věci se stávají.

Nechápu ale, proč ta kauza tolik lidí znepokojuje, děti přece neodnímají z rodin jen norské úřady, děje se to mimo jiné i u nás – a doposud jsem nebyla svědkem tak velké kampaně v případě, že dojde k přehmatu. Proč tedy tolik emocí kolem dvou chlapců v Norsku?

Samozřejmě kvůli mediálnímu humbuku, který se kolem toho vzedmul, a kvůli tomu, že do věci vstupují čeští politici. Obávám se, že ti tak činí proto, aby veřejnost přesvědčili, že hájí české zájmy horem dolem. Problém ovšem mám už s těmi „českými“ zájmy – oba chlapci se v Norsku narodili a dost možná tu zemi pokládají za svůj domov, za svou vlast.

Je možné, že norské úřady přistupují k ochraně práv dítěte jinak než úřady české. Není na tom nic divného – pravidla pro to či ono se v mnoha demokratických zemích liší, ale nemám pocit, že by to někoho udivovalo. Zde je ovšem nutné podotknout, že paní Michaláková žila v Norsku dlouho předtím, než se jí vůbec synové narodili, a není vyloučeno, že norské předpisy a zvyky v tomto ohledu znala.

Tady bych připomněla to, co se už tolikrát ozvalo v neblahých debatách o uprchlících: když člověk žije v nějaké zemi, měl by dodržovat její zákony a zvyky, jinak se vystavuje nebezpečí postihu. Jakpak by se vám, milí čtenáři, líbilo, kdyby nějací přistěhovalci v Česku vdávali své dvanáctileté dcery? Asi moc ne.

Udivila mne i reakce hlavy státu: norská velvyslankyně nebude za trest (za co?) pozvána na hradní recepci. Možná by mělo českého prezidenta zajímat, když už jde o děti, třeba také to, že neodpovídají-li detenční zařízení zákonu o sociálněprávní ochraně dětí a mládeže, nesmějí se do nich posílat děti ani jejich rodiny– jenže to se tady děje. No ano, to nejde o „české“ děti, že? A imigranti nejsou zrovna v oblibě; když se jich někdo zastává, valnou přízeň veřejnosti mu to nevynese.

A pokud jde o tu recepci, na níž norskou velvyslankyni nepohostíme, jezdím smutně prstem po mapě a ukazuji si na ní některé země, jejichž velvyslanci tam zváni budou, ale kde režimy rozhodně nedodržují lidská práva...

LN, 16.10.2015