19.4.2024 | Svátek má Rostislav


VíP: Aneb víkendový pokecník

12.11.2016

Toto je další dílek Jadranských střípků.

Když jsem se chystala na loď, měla jsem mezi různými hromádkami taky pár knížek. Kvůli úspoře místa jsem je ale vyměnila za čtečku. A tu jsem nakonec také nechala doma, protože mi jí bylo líto – i kdybych ji nechávala v kajutě, slaný vzduch umí divy. Takže jsem zůstala jen u mininoťásku kvůli chytání předpovědí, pokud se ocitneme v dosahu wifi, a u jednoduchého mobilu, který umí opravdu jen to základní. (I tak to znamenalo dvě dobíječky dvojího druhu a kabely, to je hrůza, kolik místa zaberou.)

Na lodi se totiž velice šetří nejen místem, ale i elektřinou. V lodi jsou sice zásuvky, ale za plavby jen na 12 V, protože je napájejí lodní baterie. A ty se dobíjejí, jenom pokud jedeme na motor. Elektřinou se prostě musí dost - hodně šetřit. Nejhorším žroutem baterií bývá lednička, byť maličká. Ta naše měla naštěstí svůj zdroj elektřiny v solárních panelech. Což ovšem znamenalo na noc šlus jako obvykle a po setmění nebo za oblačnosti se do ledničky prostě nesmělo vlézt.

Večer jsme tedy sedávali na palubě a povídali. Pozorovali oblohu, okolní přírodu a cvrkot – lodě pomalu vplouvající za tmy do zátoky, zpěv a smích od zakotvených sousedů, ale taky nenadálé řinčení kotevních řetězů, pokřik a míhání světel, když někomu nečekaně povolila kotva a musel v noci překotvovat nebo dokonce vyjíždět na moře.

První večer na lodi v zátoce ve vesnici

První večer na lodi jsme seděli na palubě, jen za svitu měsíce a pouličního osvětlení z vesničky u zátoky, až skoro do jedenácti. Nechtělo se nám spát, klábosili jsme, byli jsme natěšení, vůně borovic a slaného moře nás nabíjela.

Druhý večer jsme rovněž ponocovali, a když jsme se unavení odebrali do kajut, bylo deset hodin.

Třetí večer, když jsme po plavbě zakotvili v zátoce, jsme se znovu posadili na palubu a povídali, pozorovali a komentovali okolí. Za hluboké noci jsme si pak dali dobrou noc a šli spát. Podívala jsem se na hodinky – bylo něco po osmé. Překvapilo mě to, měla jsem pocit, že je nejmíň deset.

Sousedé v zátoce

A tak to bylo každý den. Večer unaveni jsme šli spát chvíli po setmění, a ráno jsem vstávala s rozbřeskem. Vždycky jsem se rovnou skulila do moře – hladkého, teplého – a čekala, až se slunce vyloupne nad obzor a posvítí mi do očí. A v tu chvíli spustily cikády.

Pak jsem se potichu usadila na palubě a jen tak koukala a kochala se. A za chvíli šla vařit kávu a čaj pro ostatní.

Nucený nedostatek umělého světla a vůbec elektřiny je blahodárný zážitek. Člověk nemá pocit, že by měl ještě něco dělat (byť jen číst, psát), protože prostě nemůže. Tablety a mobily zůstávaly vypnuté – dobíječky fungují jen ve správných zdířkách a jen když je v nich elektřina, a těch pár čárek bylo nutno šetřit pro opravdu nutné případy. Dálkové hovory a elektronické hrátky bylo prostě nutno pečlivě plánovat – kdy se dostaneme k elektřině? Budeme muset pomocí SMS zjišťovat počasí, takže pozdravy přátelům zatím odložíme. Zhoršuje se vítr, máme dobité baterie motoru?

Přeji vám, aby vaše noci byly příjemné a veškeré motory vám startovaly na první ťuknutí.

Slunce zapadá, brzo půjdeme spát

Toto je obvyklý VíPák, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.

Foto: V. a Z. Novákovi. Podívejte se na další obrázky ve fotogalerii.

Lika Neviditelný pes