25.6.2019 | Svátek má Ivan


PSI: O psech na Jachtklubu Brno

26.10.2016

Art se „starým“ Sedlákem, Jachtklub Brno, 60. léta

Art se „starým“ Sedlákem, Jachtklub Brno, 60. léta

Ačkoli se historie brněnského Jachtklubu čítá od roku 1944 a vlastního areálu od roku 1945, pes se tam objevil až v 60. letech se „starým“ Sedlákem. Jmenoval se Art a byl to čistokrevný nádherný německý ovčák, perfektně vycvičený svým pánem. Poslouchal na slovo a chodil starému Sedlákovi neustále u nohy, a když pracoval v dílně, ležel někde v koutě.

Na noc byl vypuštěn do areálu, takže se tam nikdo neodvážil. Také se před ním nesměly dělat prudké pohyby, okamžitě útočil, pochopitelně i na zvednutou ruku. Vzpomínám si, jak se před ním jednou rozběhl jistý dorostenec s přezdívkou Bacil. Skončilo to naštěstí jen roztrženými trenýrkami.

Já jsem s Artem žádné problémy neměl. Ctil jsem jeho zvyky a byli jsme kamarádi. Snad to bylo i proto, že mě zahrnul do smečky mého otce, který s ním byl ještě větší kamarád. Když jsme někdy přijeli na přehradu po nedělním obědě, dával mu otec kosti, které zbyly.

Art měl zakázáno si cokoli brát od cizích, a bylo skoro komické, jak se obezřetně rozhlédl kolem, zda není starý Sedlák na obzoru, a pak se do toho pustil. To bylo později, protože zezačátku balíček vždy donesl pánovi, a když uslyšel „Smíš!“, teprve se do toho pustil. To slyšel vždy, takže usoudil, že už nemusí pána s kontrolou obtěžovat.

Další velká psí éra nastala s nástupem dalšího správce, Jindřicha Formánka staršího, kterému se říkalo Dědek. Ten také usoudil, že kontrola střediska vyžaduje psa, a pořídil si newfoundlandského psa, který podle tehdy z televize populárního bernardýna dostal jméno Bohouš.

Bohouš měl naprosto výjimečný charakter, na svou rasu byl velmi ostrý. Když byl ještě štěně, někteří dorostenci ho honili a házeli z mola do vody. Jakmile dospěl do váhy 50 kg, situace se obrátila, teď on honil ty nezbedy a dva dokonce přinutil, že se vzdali členství a přestali plachtit.

Bohouš na mole Jachtklubu Brno, foto cca 1975

Bohouš na mole Jachtklubu Brno, foto cca 1975

S Bohoušem jsem byl ještě větší kamarád než s Artem. I když byl ještě štěně, choval jsem se k němu s respektem a on mi to pak oplácel svou náklonností. Nechal se drbat na hlavě a hladit po sametově hladkém nose. Někdy se rozdováděl a chtěl mě kousnout. Místo abych rukou cukl zpět, sevřel jsem ji v pěst a vrazil mu ji do krku. Zatvářil se velmi hloupě a okamžitě mě pustil. Pak se na mě uznale podíval a bral mě za rovnocenného partnera.

Nejraději jsme ale hráli hru „o parník“. Nějaké dítě zapomnělo na jachtklubu asi 30 cm dlouhý plovoucí model parníku z PVC. Bohouš se ho zmocnil a sežvýkal do podoby hrbolatého vřetene, se kterým si velmi rád hrál. Hlavně, když měl spoluhráče. Já jsem tehdy pracoval na stavbě své kajutové plachetnice, která stála na volném prostranství vedle loděnice.

Bohouš vždy přiběhl s parníkem v tlamě a upustil ho asi tak tři metry od lodě. Při tom se na mě koukal a říkal pohledem: „Že mi ten parník nevezmeš?“ Samozřejmě jsem věděl, že nemám šanci, ale přesto jsem slezl z lodě a pokoušel se parníku zmocnit. Bohouš vždycky čekal, až budu asi půl metru daleko, uchopil parník do tlamy a uskočil. V bezpečné vzdálenosti jej opět upustil a čekal na můj další, marný pokus.

Bohouš

Bohouš

Někdy se však situace obrátila. Bohouš třeba zapomněl parník hned u brány, takže jsem ho při procházení zvedl a držel v ruce za zády. Takto jsem sešel po schodech až na verandu před klubovnou, kde Bohouš obvykle lehával. Postavil jsem se před něj a řekl: „Bohoušku, jestlipak víš, co mám?“, a ukázal mu parník.

To, co následovalo, byl pohled pro bohy. Bohouš se napřed zatvářil připitoměle, pak naštvaně a nakonec uznale. Psi sice nemají žádnou mimiku, ale tomu newfoundlanďáku se dalo číst z očí: „Dostal jsi mě, parťáku!“

Bohouš nezřízeně miloval černou kávu, hlavně tedy soc z turka. Když někdo nechal stát na stolku na verandě šálek s kávou, my znalí jsme čekali na show, která musela zákonitě přijít. Bohouš, který už situaci bedlivě sledoval, se rychle zvedl, opřel se o židli a přední packou žduchal do hrníčku tak dlouho, dokud ho nepřevrátil. Tekoucí káva ho nezajímala, ale vysunul jazyk, aby vylízal soc.

Tenkrát jsme ve velkém grilovali kuřata a k tomu bylo štěně piva. To také Bohouš miloval, takže když se přežral zbytků po kuřatech a spláchl to půllitrem piva, nalitým do misky, rozvalil se v klubovně na podlahu a za chvilku chrápal jako starý chlap.

Jeho další slavný kousek se však týkal pečeného holouběte. Přinesl je klubový kolega a myslivec, abychom si je ugrilovali. Další kolega, který byl pověstný svým škudlilstvím a vždy se s radostí přiživil, se jednoho holouběte zmocnil a nesl si je v ruce kolem rohu bloku s ubytovacími buňkami. Za tím rohem číhal Bohouš, zcela u vytržení nad vůní, která se vznášela všude kolem.

Bylo to scéna jako z těch pověstných kreslených vtipů s „rohem“. V tomto případě když onen škudlil míjel roh, Bohouš mu na milimetr přesným pohybem vykousl holoubě z ruky, aniž by se té ruky vůbec dotkl! Dotyčný naprosto ztuhl v šoku a pak jen začal koktat: „Vi-dě-li jste to, vi-dě-li jste to?“ a po zbytek večera s ním nebyla řeč.

Samozřejmě že Bohouš miloval vodu a stačilo jen říct, když šel po mole: „Bohoušku, rybička“, aby okamžitě do vody skočil. Též stával na mělčině pod verandou ve vodě, v níž se mu vlnily dlouhé chlupy, a přední packou se pokoušel vyhodit z vody drobné rybky. Také toto byl pohled pro bohy.

Bohouš

Bohouš

Bohouš se dokázal postavit i vlastnímu pánovi, který ho pak musel umravňovat řetězem. Obdobné scéně byla přítomna nějaká slečna, chovatelka psů, která přišla na klub nabízet štěňata, a když viděla Bohouše, byla u vytržení. Prohlásila, že má charakter a že by z něho byl skvělý obranář. Bohužel, příběh Bohouše má smutný konec. Někdo z klubu, komu ležel v žaludku, ho otrávil.

Po Bohoušovi se na klubu objevili další psi. Jedním z nich byl i Argo, takový nižší vlčák, o němž si nejsem jist, jestli byl čistokrevný. Původní majitel ho vyhodil, že dávil slepice, a jeden člen ho přivedl na klub. Zde se choval slušně, jenom když se při závodě střílelo z děl, schovával se pod postelí. A totéž za bouřky.

Paní Formánková, manželka správce, se také ujala malého pejska, takové té miniaturní srnečky, se srdeční vadou. Jmenoval se Filípek a často mi lehával na klíně, neboť mu bylo stále zima a chtěl se hřát. Další slavný pes Formánků byla kníračka Aneta. Ta žila na klubu dlouhé roky, skoro až do své smrti.

Tohle jsem napsal, abych uvedl na pravou míru poznámky o psech, které se objevily v komentářích ke článku o guláši starého Sedláka (o němž si můžete počíst tady).

Tož tak.

Mrož

Foto psa Arta: Weiss z archivu Mrože, fotografie Bohouška: S. R. z archivu Baty (klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!)



Diskuse


T. Zana
16:58
26.10.2016

M. Crossette
16:06
26.10.2016

Z. Dalmi
19:40
26.10.2016

Z. Asteris
15:09
26.10.2016

Z. Jenny
12:48
26.10.2016

Z. Jovo
12:16
26.10.2016

A. Bytová
13:46
26.10.2016

Z. Lika
14:55
26.10.2016

Z. Asteris
15:07
26.10.2016

M. Crossette
16:34
26.10.2016

T. Zana
16:59
26.10.2016

Z. Jenny
17:58
26.10.2016

Z. Yga
18:33
26.10.2016

Z. Matylda
19:19
26.10.2016

Z. Dalmi
19:41
26.10.2016

H. Williamson
22:03
26.10.2016

A. Bytová
11:44
26.10.2016

Z. Yga
10:52
26.10.2016

Z. Lika
19:34
26.10.2016

Z. Matylda
8:49
26.10.2016

H. Williamson
7:52
26.10.2016

Z. Lika
11:17
26.10.2016

Z. Dalmi
7:03
26.10.2016

Z. Xerxová
6:51
26.10.2016

počet příspěvků: 27, poslední 26.10.2016 10:03