1.9.2016 | Svátek má Linda, Samuel






NEW YORK: Central park

11.12.2014

Téměř každý, kdo navštíví New York, zavítá do Central parku. A já, jelikož mám slabost pro literaturu, jsem si připomněla povídku Psí život od Lennona. Ta povídka mně na první přečtení učarovala natolik, že jsem si ji přepsala do počítače. A kam jinam směřovat kroky než k autorovi povídky, než k jeho památníku. Nejsem tolik milovník not a tónů jako slov. Neobdivuji Johna Lennona tolik jako hudebníka, ale víc jako spisovatele. Povídka je, jak jinak, o lásce. „Zamiloval se do jedné z těch Hoolihanovic holek, a to je čirá sebevražda, až na to, že člověk zůstane živ.“ Cítíte z této jediné věty tu sílu, tu Johnovu výjimečnost? 

Mé kroky odbočily první ulicí do parku. Tady v Strawberry Fields jsem začala vnímat předěl hluku Manhattanu a tišivé účinky zeleně. Nespěchala jsem. Loudala jsem se a v mylné retrospektivě si lehkomyslně srovnávala náš venkovský parčík s touhle nádherou. Zastavovala jsem se téměř u každé lavičky. V bujné zahradě, nad níž se tyčí mrakodrapy, mohou milovníci přírody v klidu pozorovat vodní hladinu, ptáky nebo se těšit pohledem na stromy a kvetoucí keře. Ano, já to tak cítím. Mívám tentýž pocit před obrazem nebo katedrálou. Mívám ten pocit na i na Time Square před dotyky mrakodrapů nahoře v noční obloze. Přicházela jsem k onomu Lennonovu místu nejistě, s matnou zvědavostí, neboť jsem netušila, že vyjádření jeho památky bude tak prosté. Zůstala jsem stát u vydlážděného kruhu s pompejským vzorem do podoby květu. V jeho středu bylo vyvedeno velkými písmeny IMAGINE. V těsné blízkosti nápisu byla položená kytice růží. Stála jsem na okraji toho mozaikového kruhu a dívala jsem se s úžasem na ten vydlážděný symetrický bíločerný kruh. Srdce se mi ztišilo, zjihlo a vrátilo se do těch let, kdy hvězda Beatles zářila na hudebním nebi. Litovala jsem, že jsem nepřinesla květinu. Rozhodla jsem se podívat na roh 72 Street, k honosnému několikapatrovému domu Dakota, před nímž byl John Lennon smrtelně postřelen. Nebylo to daleko, jen pár kroků.

Imagine

Přicházela jsem k tomu domu, jehož pýchu mezitím pokořil čas. S rozpaky jsem stanula před vchodem. Neodvažovala jsem se vejít dovnitř. Postávala jsem u tepaných černých mříží a nevím, nač jsem čekala. Podívala jsem se na své boty, byly čisté. Tu se těžká mříž rozevřela a vyšel z ní vlasatý muž. Hříva mu zpola zakrývala tvář, oči byly patrné za sklem brýlí. Okamžitě jsem ho poznala. Namířil si to přímo ke mně a rukou naznačil, abych ho následovala. Šla jsem bez řeči za ním. Jako omámená. Před námi se samy od sebe otevřely vysoké bílé dveře. Vešli jsme dovnitř. Já jsem zůstala stát a on přešel pár kroků a posadil se k bílému klavíru. Odněkud ze tmy se vynořila ženská postava a začala otvírat vysoké okno. Světlo vykrojilo ze tmy výseč oválného bílého sálu, ale to už tóny z klavíru vylétly a doprovázely Lennonova slova: „Imagine thereʼ s no heaven...“ Ta slova zaplnila celý prázdný prostor. 

Žena černých vlasů v dlouhých bílých šatech přešla a otevřela druhé okno či spíše dveře. A to už jsem ji v tom světle vnímala jako nadpozemskou bytost, neboť mě unášela hudba. Byla jsem v zajetí tónů, jež protkávala slova: „Představ si, že není žádné nebe, žádné peklo pod námi… a také žádné náboženství...“ Žena s bílou čelenkou v havraních vlasech otvírala jedny dveře po druhých a světlo padalo do sálu a do mé duše se smyslem písně: „Můžeš říct, že jsem snílek. Ale já nejsem sám…“ Teď už jsem poznávala v té písni sebe, jakož i Yoko Ono, jeho křehkou ženu. Dívala jsem se, kterak se vznáší prostorem jako víla a otvírá další a další dveře v oválném sálu. S každým otevřením dveří se do sálu vlévalo víc slunce a s každou další slokou mi jihlo srdce: „Představ si, že není … žádná potřeba chamtivosti či hladu…“ A já si to všechno představovala, ten svět, v němž nejsou žádné státy, to bratrství lidí, ten ráj na zemi. A v duchu jsem si s Lennonem, který přejížděl prsty lehce po klavíru, zpívala: „You may say Iʼm a dreamer… But Iʼm not the only one…“ 

 Až když jsem slyšela „A svět bude jeden celek“, až když tóny umlkly, jsem si uvědomila, že píseň končí. Yoko Ono stála mlčky vedle klavíru, rozprostřelo se ticho a nesmírné blaho mne prostoupilo a pohltilo celý sál. Postavy i s klavírem se rozplynuly jako stromy v zamlžené krajině. Okna se sama od sebe začala pomalu zavírat. Světlo odcházelo a tma se vracela na své místo.

Ani nevím, jak jsem se dostala ven. Ale najednou jsem stála sama u Lenonnova památníku Imagine na ulici před Dakotou a nevěděla, kudy kam.



Diskuse


počet příspěvků: 5, poslední 11.12.2014 08:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.