Britský premiér Cameron jednal v Bruselu s předáky unie a vrátil se domů s ujištěním, že půjde o pohodový rozvod. Což je samozřejmě nesmysl, jak už jsme zvyklí z těchto zdrojů slýchat – s tím ovšem, že nic jiného k tomu říct nemohli.

V nastávající přetahované drží Británie tak krátký kus provazu, že se snad ani nevejde do dlaně. Zdaleka nejde jenom o Camerona a tu polovinu voličstva, respektive politické scény, která odejít nechce. Hlavní požadavek brexitistů, tedy izolace od imigrace, je v podstatě nesplnitelná: s unií se to dojednat nedá, to je požadavek naprosto nesplnitelný. Navíc jde o obrovské vnitropolitické potíže a správně na ně poukázal Hynek Kmoníček – že Británie má víc hlavu zamotanou než unie.

Zamotanou mimo jiné kvůli riziku rozpadu, bezprostřední je hrozba izolace Skotska. Zde další poznámka:

Předseda europarlamentu Martin Schulz přijal skotskou premiérku Nicolu Sturgeon. Inteligentní Donald Tusk se s ní odmítl sejít, kdežto Jean-Claude Juncker už schůzku naplánovanou měl a nechtěl couvnout – když si zřejmě uvědomil dopady takového setkání – a vyhlásil, že Sturgeon má právo být vyslyšena.

Nicole Sturgeon především nemá žádné právo jednat s unijními představiteli a ti nemají právo jednat s ní, zvláště pak za situace doslova kritické. Junckerova kluzká slova už čerta do pytle zpátky nestrčí. Sturgeon jednala v Bruselu a to velice posílí pozice skotských separatistů a je to rána pod pás britským partnerům. Juncker se tedy vyznamenal podruhé, poprvé to bylo, když pohrozil Britům, že s nimi bude nakládáno jako s dezertéry.

Tihle lidé jsou mimo realitu a dělají chyby, které se zvolna mění ve zločiny. Je to totéž, jako když nezodpovědně vyvolali v proevropských Ukrajincích dojem, že vstup do EU a třeba i do NATO je na pořadu dne. To vyvolalo fatální napětí, určitě nejhorší od nejvypjatějších chvil studené války. Titíž lidé teď přispěli k tomu, že Skotové věří v realitu samostatné skotské karty. Je dobře, že Tusk projevil soudnost a na vějičku neskočil. Ale vajíčko už dopadlo na dlaždičky a je rozbité. Pustili ho Schulz s Junckerem.

Třetí poznámka: v těchto dnech se opakuje mantra, že referendum je nejvýraznější projev demokracie. Tady na příkladu vidíme, jaký nesmysl referendum je. Nekvalifikovaní lidé rozhodují o něčem, o čem nemají ponětí, a následky jsou nevyzpytatelné. Referendum je slon v porcelánu. Referendum redukuje nekonečně složité problémy na binární volbu buď - anebo, přičemž v životě nikdy není nic buď - anebo a černo – bílé. Tady se násilně společnost nutí buď k černé nebo k bílé – a v každém případě je poražená strana znásilněna a ta vítězná se diví, co vlastně vyhrála. To je obecné poučení z toho nezodpovědného nesmyslu, jehož se Cameron dopustil.

Čtvrtá poznámka: unie nám pomůže dostavět chystané dopravní stavby – před brexitovou krizí se zdálo, že evropská ekologistická strana zvítězí. Teď najednou to jde. Záleží na našem parlamentu, aby té příležitosti využil, a hlavně aby se začalo stavět, což na rozhodnutí parlamentu závisí.

Pátá poznámka: ta zase souvisí s tou předchozí. Hodně se teď mluví o změně stylu. Známe to z dob bolševismu, vždycky byla nějaká mantra, jako Čelem k masám a Ani zrno nazmar. Do stejné díže patří Více Evropy a Společné řešení. Ze dne na den se Více Evropy ocitlo na indexu a máme teď Změnu stylu. Ani slova o tom, že by lidi jako Juncker měli odejít. Konstatuje se, že je vlastně všechno v pořádku, jen ten styl že je zralý na změnu. Ministr Zaorálek si například postěžoval, že Juncker málo jezdí do východních zemí. To by bylo velké blaho, kdybychom ho tu měli ob týden! Jak tedy je to s tím stylem?

Styl je slovo bez uchopitelného obsahu. Podstatný je cíl. Unie opustila efektivitu jako svůj cíl, neusiluje udržet si pozici dílny světa, kde vznikají odvážné projekty a realizují se špičkové technologie. Unie řeší klima v roce 2050 a genderové vyrovnání v dozorčích radách. Na vedlejší koleji jsou odborníci a u vesla jsou nátlakové skupiny máchající praporem s nápisem Občanská společnost. Právě toto je ta skutečná příčina toho, co se děje a stalo a stane, včetně brexitu. Kdyby se k otázce imigrace přistupovalo věcně a ne z hlediska lidskoprávního náboženství, dělali bychom si dnes starosti, jestli je lepší si do kufru dát opalovací faktor dvacítku nebo čtyřicítku.