Jenom Británie a Česko zůstaly stranou unijního Paktu stability. Reagovaly na to komentáře, skupina lidí kvalifikovaných coby Osobnosti poslala otevřený dopis jian to, jak se zdá, nikoho nevzrušuje. Slovenská premiérka Radičová vzkázala, že za to dostaneme po čuni. Co s tím?

Možná po čuni dostaneme, možná že nikoli. Ze změti komentářů nápadně vyčnívá ta poznámka, že jedině Švédsko plní podmínky Paktem stability stanovené, jinak nikdo. A co se stane, až se rok s rokem sejde a začne se zkoumat, jak to s těmi rozpočty je, a zjistí se, že je to stejné jako dnes? To opravdu budou platit pokutu všichni kromě Švédska? A kromě nepodepsavší Británie a Česka?

Premiérka Radičová poznamenala, že svého času se všichni do Unie hnali a teď, když je zle, je nemužné ji nechat ve štychu, tedy Unii. To je bezpochyby závažný emoční argument. Otázka ale je, zdali opravdu vytáhne unijní káru z bláta pakt, který, jak se zdá, obsahuje podmínky, jež nikdo neplní a patrně plnit nebude.

Je to otázka mezinárodně politická i vnitropolitická. Sociální demokracie za její postoj ODS kritizuje, ale srdce do toho nedává. Až vyhraje příští volby, to bude za dva roky, bude mít morální povinnost Pakt podepsat. To půjde, je to vlak, do kterého se dá nastoupit i posléze. A bude se sociální demokracie zasazovat za dodržení úmluvy, když dnes bojkotuje všechny reformní kroky Nečasovy vlády, vedoucí k té rozpočtové stabilitě, požadované Paktem, který Nečas nepodepsal?

Nečasův krok je skutečně sázka na neúspěch. A i kdyby to tak dopadlo a neúspěch se dostavil, dějiny se nezastaví a nepřijdou uklízeči a nesrolují Evropu jako koberec a nepostaví do kouta. Pravda, přijdou jiní lidé než Merkelová a Sarkozy a možná to bude už brzy, protože se volby blíží. Evropský projekt došel tak daleko, že se nerozpustí. Může ale nabrat jiný směr, například onu liberalizaci trhu, kterou Británie a Česko prosazují. Pak ovšem bychom ve vagónu s muzikou seděli my.