30.5.2017 | Svátek má Ferdinand






NĚMECKO: Zpátečnický traktát o výchově

12.11.2016

Kdož zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého; ale kdož ho miluje, za času jej tresce. (Kniha přísloví krále Šalomounových 13:24).

Z různých znamení na zemi i v povětří zjišťuji, že už jsem, jakáž pomoc, starý. Například mi začíná vadit dětský jek. Nebo přesněji, neruší mě křik jako nezbytný doprovod dětských her; jenže děti si čím dál víc zapomínají hrát a čím dál častěji prostě jen řvou. Ó bohové, sedm desítiletí mě dělí od věku dětského, ale jak všelijak jsme si dovedli hrát! Na vodníka, na hejbající se škatulata, na četníky a zloděje, na babu, na čmuchanou, dokonce si vzpomínám že existovala i jakási hra na otroky, ale zapomněl jsem pravidla. Nebo jsme skákali panáka. Nebo jsme se my kluci separovali a oddávali se mužné hře v kuličky. Žádnou ze jmenovaných činností uz dnes nezahlédneš na těch vzorných, vědecky vybudovaných dětských hřištích v německé zemi. Dítka se povětšině zabývají napodobováním toho, co viděla v televizi; a jelikož televizní gerojové bezpodmínečně musejí doprovázet své rekovné skutky řevem, řvou i dítka. Ta vyspělejší navíc předvádějí karatistické údery a kopy, avšak nedovedouce se přitom vznášet dva metry v povětří jako hrdinové z filmu, brzy je to přestane bavit a dají se do omrzelého jeku.

Ledacos snesu, ale berou mě čerti, když mi takový capouch stojí jak ta hruška v širém poli pod oknem a celé hodiny vyvolává: „Ma-máá! Ma-máá! Ma-máá! Ma-máá!“ Vyvolávaná maminka chodí o dvě patra výš po kuchyni zabývajíc se maminkovskými pracemi, a křiku svého potomka si nevšímá, jelikož neví, co by si s ním počala. Uklidnit by ho mohla pouze tak, že by ho odvedla domů, posadila před televizor a pustila mu z přehrávače nějaký krvák. Nejsouc k tomu z různých důvodů ochotná, musí ho nechat ječet; jiné pomoci není. Jiné maminky nejsouce vybaveny tak buddhistickým klidem, se pokoušejí svého spratka pacifikovat. I ozývá se následující dvojzpěv (překládám z němčiny, ale může zaznívat i v jiných jazycích):

Ditko: „Méé... búúú... kňour... uááá!“
Maminka: „Sebastian! Co jsem ti říkala? Chovej se slušně! Neumíš se chovat slušně?“
Dítko: „Úúú... sprosté slovo... búúú... já chci... mééé...“
Maminka: „Sebastian! No tak! Se-ba-sti-an! Neslyšíš? Okamžite přestaň křičet!“

Leč Sebastian křičet nepřestane a popsaná kratochvíle může pokračovat dlouhé hodiny, protože jiných přesvědčovacích prostředků než výstražného kvílení nebohá maminka nemá. Došlo totiž k jistým změnám ve výchově dítek od mého útlého dětství. Kdybych si býval za oněch nepokrokových dob vzal do hlavy, že budu z nudy naplňovat vesmír dlouhotrvajícím vřeskem, býval by přišel rodič a pleskl mě po zadečku, čímž by má revolta skončila. To je ovšem dnes naprosto neslýchané a nemožné. Tělesné tresty! Hrůza! Barbarství! Jak strašlivé duševní škody a traumata mohou napáchat v jemné dětské duši! Kdyby dokonce byl rodič tak nepokrokový, že by ječícímu potomku nějakou sekl a někdo ho při výkonu spravedlnosti viděl, mohl by z toho mít pěknou polízanici na ouřadech, jelikož liberální společnost v tomto ohledu nezná špásů. Nevím, čím to, že je ta dnešní dětská generace na plesknutí po prdelce tak háklivá. To my jsme dostávali občas i rákoskou a vida, žádná traumata s námi necloumala. Dobře jsme věděli, že je jakási mez, za niž se nesmíme ve své dětské zbůjnosti pustit, jelikož by následovalo plesknutí. Ne kdovíjaký brutální výprask; jenom to plesknutí. Dělalo divy. Snad díky tomu dodnes vím, kde končí osobní svoboda a kde začíná obtěžování druhých, což pokrokověji vychovávaným generacím tolik zřejmé není.

Když německé dítko zasedne do škamen školních, pokroková výchova bez přerušení pokračuje, ba ještě zintenzivní. Ano, jsi zcela svobodný, milý žáčku. Můžeš si dělat, co chceš. Chce se ti vřeštět při vyučování? Vřešti si. Chce se ti lézt po stropě? Lez si. Nikdo tě nepotrestá ani nenapomene, jelikož by tím mohla utrpět tvá volně se vytvářející osobnost. I sedí pan učitel jako čínský pánbůh, zamženými brejlemi prohlédá třídní vřavou kamsi do časoprostoru a nedbaje vřesku přednáší svou lekci. Kdo chce, poslouchá. Kde nechce, neposlouchá. Nikdo nemůže být přinucen nátlakem, či nedejž Bože, snad i záhlavcem. Jen si pan učitel všímá, kdo dělá tartas, a na konci roku mu to spočítá. Rázně, pádně, nemilosrdně, protože teď je to zase on, kdo je zcela svobodný a neomezitelný. Volně se vytvářející osobnosti, která mu po celý rok pila krev, udělí ohodnocení takového druhu, aby mu za žádných okolností nemohla pít krev napřesrok; jednoduché propadnutí lze ještě pokládat za milost. Na poslední chvíli, z čista jasna a bez předchozího varování, aby nebyl čas k nápravným opatřením. Propadnutí je vůbec na německé škole mnohem častější jev, než jak jsme bývali zvyklí my. Někdy následkem chatrných znalostí; často je ale odvetou za pití krve v příliš doslovném pojetí absolutní dětské svobody.

Ať jsem třeba zpátečník, ale pravím, že je to pojetí kruté a nemilosrdné. Zavrhlo třístupňovou cestu nápravy - upozornit, napomenout, potrestat - nahradivši ji iluzí naprosté volnosti. Je to neupřímné a nepravdivé; nikdo, ani dítě, nemá a nikdy nebude mít absolutní svobodu veškerého chování, jelikož bychom se z toho všichni vzájemně přivedli do blázince. Jenže dětská duše nepozná licoměrnost a podvod. Nikdo jí neukázal mez, za níž už začíná svévole a následuje trest. Totiž: on ten trest následuje dnes jako jindy, jenže jiný, záludnější, ne tak poctivě přímý jako ono zpátečnické bác bác rákoskou. Jeho důsledky jsou dalekosáhlé a zničující. Zdáním neomezené svobody vychovaný malý sobeček se za čas ocitne v životě, a ne že by ho někdo trestal za jeho hovězí chování. Nebo že by mu je někdo třeba jen připomněl; to byla diskriminace, prosím. Jen všude slyší s kupeckým úsměvem říkat... ne, pane. Je nám opravdu velice líto, ale nic pro vás nemáme. Máme plný stav. Optejte se za půl roku. To víte, jsou špatné časy. Na shledanou. A svobodně vytvořená osobnost jde, koupí si plechovku laciného piva, postaví se s ní na roh a rozjímá. Proč zrovna mně se nic nevede? Proč mě nikde nechtějí? Proč jiní mají dobré postavení, slušný příjem a krásný život, a mně nezbývá nic než ta plechovka a lavice na sociálním úřadě? Inu proč: byla jsi příliš naivní, dušičko. Neměla ́s věřit ideologům, byť i liberálním. Nebo sis měla aspoň domyslet tu polovičku rovnice, kterou ti zatajili: že svobodu musí provázet zodpovědnost, vůči jiným i k sobě samému. Jenže oni tě nechali bloudit, a pak tě zavrhli.

Naštěstí jsou určité, z pradávných instinktů vyplynuvší hodnoty hluboko zarostlé v lidském charakteru, takže valná většina mládeže zkázonosnou výchovu přežije a jsou z ní nakonec docela slušní lidé. Nekteří se ovšem ze svých hloupostí vyhrabávají bolestně a dlouho, někdy tak dlouho, že než započnou opravdu hodnotný život, je už bezmála po něm. A někteří se nevyhrabou nikdy, zvlášť takoví, jimž není shůry dvakrát dáno a opravdu je měl někdo vést, včas a přísně na hlouposti upozornit, i přes prdelku plesknout. Jenže to by byl hřích ne sice proti zdravému rozumu, ale proti ideologické posvátnosti.

*

Sepsal jsem tento text před dlouhými lety v dosti rozmrzelém rozpoložení ducha, maje doma také takovou svobodně se rozvíjející osobnost, jejíž školní nevýchovu jsem musel občas korigovat svou vlastní, zpátečnickou výchovou. Nakonec se z kluka stal rozumný a dokonce úspěšný člověk, ale trvalo to. Určitě déle, než kdybych ho mohl otevřeně vést k rozumu a pořádku oním zastaralým, neliberálním způsobem včetně nějakého toho bác bác, když se dušička teprve začíná rozvíjet a záleží na tom, jakým směrem se vydá. Také je tento text psán na míru německým okolnostem; třebaže dovedu být dosti ostrý kritik českých poměrů, rád potvrdím, že jsou čeští harantíci jiní. Méně rozeřvaní, ohleduplnější, dokonce mnohdy i zdvořilí. Asi že do Čech ještě v plné míře nedorazila ona třeskutě moderní, liberálně antiautoritativní výchova. Jest si přáti, aby to tak i zůstalo; zajisté je po půlstoletí komunistické deformace záhodno hledat v Západu vzor a poučení, ale ne tak úplně ve všem. Ostatně jak tak poslední dobou sleduji vývoj v Německu i v jiných západoevropských zemích, začínají levicovému liberalismu docházet rozumy selhav ve všem, co tak sebejistě a pohrdavě započal. Nepokládal bych tudíž za vyloučené, že než uplyne nějaký čas, navrátí se Západ k lecjakému opovrhovanému zpátečnictví. Pokud ovšem už nebude sakramentsky pozdě z příčin, jež netřeba zvlášť rozvádět.

Hannover, 1. listopadu 2016



Diskuse


M. Urbanová
22:55
13.11.2016

J. Jurax
20:34
13.11.2016

J. Kanioková
15:42
13.11.2016

J. Kanioková
16:14
13.11.2016

P. Portwyn
10:43
13.11.2016

K. Janyška
11:43
13.11.2016

M. Prokop
20:36
13.11.2016

J. Jurax
20:48
13.11.2016

P. Portwyn
8:13
14.11.2016

O. Veverka
9:59
13.11.2016

J. Jurax
20:49
13.11.2016

J. Sinnreich
18:28
12.11.2016

M. Bílý
19:45
12.11.2016

P. Dvořák
9:25
13.11.2016

P. Portwyn
10:23
13.11.2016

P. Dvořák
11:39
13.11.2016

P. Portwyn
12:35
13.11.2016

J. Jurax
20:54
13.11.2016

P. Janos
17:47
12.11.2016

V. Husák
14:31
12.11.2016

K. Křivan
11:59
12.11.2016

Š. Hašek
13:59
12.11.2016

K. Křivan
14:40
12.11.2016

J. Růžička 714
11:38
12.11.2016

Š. Hašek
14:07
12.11.2016

J. Kanioková
15:19
13.11.2016

V. Kolman
10:56
12.11.2016

M. Malovec
10:31
12.11.2016

I. Veselý
12:21
12.11.2016

M. Bílý
13:02
12.11.2016

J. Kanioková
15:28
13.11.2016

P. Portwyn
10:50
13.11.2016

P. Boublíková
9:31
12.11.2016

Z. Lapil
10:29
12.11.2016

M. Malovec
10:34
12.11.2016

P. Boublíková
10:41
12.11.2016

P. Portwyn
10:20
13.11.2016

P. Boublíková
11:36
13.11.2016

P. Portwyn
12:34
13.11.2016

P. Boublíková
13:07
13.11.2016

V. Kolman
10:42
12.11.2016

P. Boublíková
10:49
12.11.2016

K. Křivan
12:03
12.11.2016

J. Krásenský
18:11
12.11.2016

P. Portwyn
11:22
13.11.2016

J. Kanioková
15:32
13.11.2016

J. Jurax
21:16
13.11.2016

K. Janyška
9:18
12.11.2016

D. Polanský
9:16
12.11.2016

P. Lenc
8:59
12.11.2016

Š. Hašek
9:16
12.11.2016

S. Netzer
8:38
12.11.2016

Š. Hašek
9:07
12.11.2016

R. Chodovsky
9:43
12.11.2016

S. Netzer
10:26
12.11.2016

P. Boublíková
10:58
12.11.2016

I. Veselý
13:17
12.11.2016

I. Veselý
13:46
12.11.2016

P. Boublíková
14:22
12.11.2016

P. Zinga
11:03
12.11.2016

K. Křivan
12:08
12.11.2016

S. Netzer
12:14
12.11.2016

J. Lambert
14:01
12.11.2016

M. Drašner
10:28
13.11.2016

J. Jurax
21:18
13.11.2016

S. Moc
8:13
12.11.2016

P. Jansky
7:44
12.11.2016

Z. Lapil
10:49
12.11.2016

Z. Lapil
11:14
12.11.2016

P. Jansky
10:15
13.11.2016

Z. Lapil
12:36
13.11.2016

J. Jurax
21:25
13.11.2016

Z. Lapil
21:49
13.11.2016

J. Jurax
1:50
14.11.2016

P. Sulc
3:23
12.11.2016

J. Novak
7:41
12.11.2016

Š. Hašek
9:15
12.11.2016

P. Sulc
10:02
12.11.2016

I. Procházková
21:35
12.11.2016

počet příspěvků: 82, poslední 14.11.2016 08:13









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.