Dohonil matičku Evropu osud všech zadluženců, a jsou teď kolem toho všelijaké řeči. Jak tak čítám české noviny, zjišťuji v nich trojí tón Jeden poněkud dětinsky uštěpačný: hahá, už teče do bot té jejich Unii, už mele z posledního to jejich euro… nu, nebudu pro tentokrát připojovat komentář, i když bych věděl jaký. Méně hlučně o sobě dává vědět tábor opačný, který by si zánik obojí té zatrachtilosti nepřál, tuše, že by na tom vlast česká spíš prodělala. Zatřetí jsou zde duchové vlastenečtí: evropská jednota by jim snad ani tolik nevadila, kdyby nehrozilo nebezpečí, že ji opanují Němci. Je se podívejte, jak se v tom Bruselu domlouvají, prý že posílení fiskální, politické a kdovíjaké ještě integrace… a co jiného to znamená než podřízení malých velkým, že; a když velkým, tedy především Německu. Vidíte, už zase je to tady, jenom si stačí místo Bismarcka dosadit Merkelovou. Už zase duní prušácká bota, už opět se dobyvačný Němec hotoví zašlápnout něžnou květinku české suverenity!

Je to zvláštní. Nejdelší hranici má Česká republika s Německem; nejčastější návštěvníci ze zahraničí jsou Němci; nejintenzivnější hospodářská výměna se koná s Německem; i řekl by člověk, že na podobné úrovni bude i znalost Německa a Němců mezi lidem českým. Opak je skutečností: o kmenech v povodí Konga má valný díl řečeného lidu i jeho politické kasty lepší povědomí než o blízkém Zášumaví. A má-li už nějaké, pak vycházející ze zkušenosti, pravda, nedobré, ale přece jen málem už sedmdesátileté. Ještě pořád si ledaskdo nevšiml, že se za hraničními hvozdy prostírá Německo demokratické, přísně právní, občanské svobody ctící, pořád někdo z té strany slyší dusot prušácké boty, až by se mohlo zdát, že je do zmíněné boty zamilovaný nebo ji k něčemu potřebuje, Pánbůh ví k čemu.

No nic. Když se k tom nikdo jiný nemá, pokusím se podat obrázek současného Německa a jeho lidí z vlastní zkušenosti sám. Žiji v Německu už přes třicet let, mám jeho občanství, a snad nejsem neskromný, povím-li, že jsem loajální, zodpovědný, dobře integrovaný občan, nebo se o to aspoň snažím. Což mi nebrání kritizovat různé podivnůstky až praštěnosti německé politiky i obyčeje poddaného lidu; nadutost či výbojnost však, ač se to mnohému vlastenci českému bude zdát divné, mezi nimi není. Ale abych odněkud začal:

Vystupuje v české národní mytologii Němec jako nudný patron, postrádající smyslu pro humor. Tak tomu není. Pámbu má sice všelijakou čeládku, v Němcích i jinde, vcelku ale Němec smysl pro humor má, jenže trochu jiný. Ohleduplnější, odvážím se toho určení. Není jeho záměrem někoho zesměšnit, uvyšklebovat, ne z nějaké osobní zášti, jen aby bylo v hospodě veselo; vyhýbá se všemu, co by se mohlo někoho z přítomných – ba i nepřítomných - trapně dotknout či ponížit. Šoufky na účet bližních se prostě nedělají, stejně jako se nekoná překrucování jmen osobních i místních, aby z toho vypadlo něco šprýmovného. Abych podal příklad: sloužíval jsem na vojně s jakýmsi Huráčkem; každý správný Čech si jistě představí, v co asi se v našich hubách změnilo to H. Němce by taková proměna nenapadla, ani by nebyla pokládána za něco k zasmání. Což není záležitost teprve nové doby, jak dosvědčí srovnání českých příjmení s německými. Česká, ačkoliv to už tak nevnímáme, jsou z valného dílu posměšná až zlovolná; to jsou všichni ti Hrbatí, Hlaváčové, Kulhaví, Kepkové (kdo nerozumí, nechť si dá vysvětlit od některého znalce starší češtiny význam slova "kep"), či zase Zapletalové či Zaoralové. Kdosi ve století patnáctém se spletl a místo pole určeného k orbě zaoral už zaseté; celá vesnice se mohla potrhat smíchy a posměch zůstal na věčné časy i potomkům. To se jinde nenajde, aspoň ne v té ohromující míře; za tím se musí do Čech. Jsouť Čechové mistry světa v pošklebnictví.

Táž, řekl bych, až poněkud přehnaná ohleduplnost vládne ve společenském styku. Němectvo si vytvořilo soubor věcí, o nichž se prostě nemluví: o příjmech bližního (na rozdíl od obligátní otázky – hele, kolik ty v tom Německu bereš?), o jeho osobních či rodinných trampotách, nezačne-li o nich sám, o politických názorech a volebních náklonnostech, jsou-li příliš odlišné, o dalších tématech, jež by mohly vnést do kávového dýchánku disharmonii. Přiznávám, že se tak společenská diskuze stává poněkud nezáživnou, neboť poslouchat celý večer řeči o dětech, o autech a o nemocech by porazilo i otrlou náturu. Jiný projev téhož je vzájemná zdvořilost, nebo co je za ni pokládáno: tak třeba stupeň důvěrnosti, na němž si dva lidští tvorové začnou tykat. Bývá u různých národů různý; Angličané například vyřešili ten problém tak, že netykají vůbec, leda Pánubohu. V Německu leží laťka vykání dosti vysoko. Patnáct let jsem zahříval židli svého úřadu a za celý ten čas jsem stačil navázat styk na "du" jen s kolegyní na protější straně psacího stolu. Ostatní… ne, nebyli upjatí, ani povýšení a vůbec už ne tupě formalističtí, jak se rádo o Němcích vypráví; byli to kolegové přátelští, nápomocní, ke mně s mou zpočátku klopotnou němčinou ohleduplní, to Němec by se v Čechách v podobné situaci pošklebků nedopočítal. Zůstával jsem však u nich Herr Frybort a bylo mi vykáno (přesněji onikáno), stejně jako já v poměru k nim. Ne že by se v Německu nepěstovaly drby; bez toho Herr nebo Frau to ale nejde, dokonce i v nepřítomnosti odrbávaného. Vzkázat jen tak do dveří, jak je zcela normální ve vlastech českých – Zaplatilová má jít ke Křikavovi do kanceláře! – by platil za neslušný a víceméně nemyslitelný. Paní Zaplatilová k panu Křikavovi, prosím! Každá, i úředně nejformálnější žádost je zahájena slůvkem "bitte" (prosím), za každou maličkost je obyčejem poděkovat. Naproti tomu se tolik netituluje; můj nejvyšší šéf, ač obtížen tituly od doktora a profesora až po vrchního radu a ředitele, se spokojil s oslovením Herr Meissner; co nad to, bylo by pokládáno za projev podlézavosti. Ukuj z toho obraz národní povahy každý jak umíš.

Vztah k otázkám národní minulosti, o nějž v debatách o Němectvu ponejvíc jde, lze označit za rozpačitý, ba kajícnický, pro můj osobní vkus možná až příliš. Kdyby dosud bylo obyčejem kajícníků roztrhnouti roucho své a posypat si hlavu popelem, ani jedno roucho by nezůstalo neroztrženo. Což se především týká všeho, co nějak souvisí s židovstvím. Vzpomínám si, jak jsem se před málem už dvaceti lety vrátil z Izraele, kdež jsem si kvůli častým návštěvám v synagogách pořídil černou čepičku jarmulku. Vrátiv se do práce nasadil jsem si ji na hlavu a takto ozdoben vstoupil do konceláře: všichni ztuhli, jako by vešel sám ďábel. Reagovali zděšeně, když jsem jim nabídl, aby si čepičku vyzkoušeli také, až posléze přece jen to jeden po druhém u velikých rozpacích zkusili. Každý v ní vypadal jako rabín Roubitschek, čemuž se dokonce začali i usmívat; ale trvalo jim to. Je tomu prostě tak, že jakákoliv připomínka děsivé minulosti je ještě dnes v Německu víc než společenské tabu; je nesmytým znamením hanby. Nevedou se řeči o tlustých čárách, neplatí poukaz, že se ty ohavnosti dály někdy za dědečků a pradědečků, takže nám s tím laskavě račte dát pokoj. Převzetí viny ještě třetí a čtvrtou generaci, zahanbení tak opravdové, nepředstírané… nevím, našlo-li by v dějinách srovnání. A ne pouze ve vztahu k nacismu panují provinilé rozpaky; podobně nerado je vzpomínáno čehokoliv nacionalistického, velkoněmeckého či pangermánského, jak tím překypoval čas někdy císaře Wilhelmův. Ještě před nemnoha lety bylo na pováženou vyvěsit před domkem žluto-červeno-černou vlajku Spolkové republiky, aby pan domácí nepřišel do řečí co fašizující nacionalista, až do toho přišlo – nevzpomínám si které – fotbalové mistrovství světa. To už fandové nemohli vydržet, jezdili nejdřív houkajíce vítězně s německými praporky na autech, až se ten obyčej při obzvlášť slavných příležitostech (tedy vesměs zase nějakém fotbalu) přenesl i na soukromá obydlí. Přiznání k vlastní státnosti se tak opět stalo, jak se po německu říká, salonfähig, ale jen podmíněně a ne pro každého.

Tuším ovšem, co mi bude namítnuto: a co vzmáhající se neonacismus? Co partaj National-sozialistischer Untergrund, he? Zpunktovali dokonce před nějakým týdnem souputníci onoho spolku teroristický atentát, jemuž padlo za oběť deset lidí, čehož využil pan Václav Vlk starší k jednomu ze svých článků v tomto ctihodném mediu, jimiž varuje před odvěkou germánskou zběsilostí. Nuže, aniž bych chtěl snižovat odpornost toho skutku, povšimněme si některých okolnosti. Udál se zmíněný zločin v městě Zwickau, nalézajícím se, jak známo, ve spolkové zemi Sasko (dva atentátníci spáchali po činu sebevraždu, čímž mně jako daňovému plátci uspořili mrzutou povinnost přispívat jim doživotně na pobyt v luxusním hotelu nesoucím název "kriminál," ale to jen tak na okraj). Exituje ovšem i druhá a početnější, rovněž náckovstvím silně zapáchající partaj NPD; a je poučné se podívat na její zeměpisné rozšíření. V Sasku dosáhla v posledních volbách 5,6% hlavů a v Meklenbursku dokonce 6,0%, čimž se stalo – jsme přece demokraté – že ve sněmovnách obou zemí teď sedí náckové. Pod pětiprocentní hranicí, ne však příliš nízko, se nalézá voličská přízeň řečené partaje i v ostatních, jak se stydlivě říká, nových spolkových zemích, postaru NDR. Západně někdejší odrátované a ominované hranice dosahuje táž partaj výsledků ne o mnoho lepších než nulových. Není tedy hajlování, ocvočkovanými křuskami o dlažbu bušení a náckovských hesel vykřikování výrazem německé příchylosti k hitlerismu, nýbrž východoněmecké odrůdy postkomunismu. Čím to… už za časů ulbrichtovských jsem si stačil všimnout, že přitakávačství rudému režimu bylo v tehdejší NDR rozšířenější než mezi námi, posměvačnými Čechy. Když se pak karta obrátila, zmatené dušičky, nějaké vodítko potřebující, ale žádné vlastní nemající, nevědědouce kam se honem vrtnout našly si náhradu v opačném, náckovském extrému. Typicky německá vlastnost to není, tohle neumění najít rozumnou cestu mezi dvěma extrémy, sám se ještě pamatuji na rok 1945, kdy se mnozí Čechové z odporu k nacismu stávali nadšenými komunisty.

Ono je vůbec obtížné mluvit o něčem typicky německém, ne nadarmo bylo Německo po většinu svých dějin rozdrobené do nesčetných vévodstvíček, hrabstvíček, královstvíček či zase samostatných biskupství, svobodných říšských a hanzovních měst. Kdo si dopřeje pohled jiný než z rychlíku, snadno i dnes zjistí rozdíl mentalit mezi Alpami a Baltem, pohořím Eiffel a Odrou, že by stačil k ustavení přinejmenším tří států, každého se svou suverenitou, národními zájmy a o čem tak ještě je zrovna řeč v království českém. Táhne se Německem pomyslná hranice zvaná posměšně Weisswurstequator (Weisswurst = bílá klobása, národní pokrm zejména v Bavorsku). Na sever od ní převládá dosti už vlažná víra protestantská, zdraví se Guten Tag, národním pokrmem je Grünkohl (česky, tuším, listová kapusta – ne že bych se po ní utloukl), mluvou zčásti ještě nížinná němčina neboli Platdütsch, počasí pak větrné a mrholivé jako v Anglii, však ne nadarmo osídlili ostrovní říši Sasové a Anglové právě z této části země. Lid pak povahy spíš zdrženlivé, čímž neříkám že mrzoutské nebo samotářské; neběží prostě severní Němec se svými city hned na rynk, podoben v tom Skandinávcům. Jižně od zmíněné linie převládá opravdověji pojímané katolictví, pozdrav Grüss Gott, nářečí celá nůše od alemanského po bajuvarské (bavorské), opět rozdělitelné na řadu podnářečí, počasí spíš podobné českému, s mrazy v zimě a teplem v létě, pokrmem kromě zmíněné již bílé klobásy uzené vepřové koleno se zelím a knedlíkem. Lid pak družnější, i když malinko povrchnější; za nedlouhého pobytu v horním Švábsku (oblast zhruba mezi Stuttgartem a Bodamským jezerem) jsme navázali slušnou řádku přátelských styků, jež však ochodem za prací do Hannoveru pominuly; na zamlklém Severu přátelství nevzniká na potkání, bývá však trvalejší. Třetí zóna, prostírající se mezi Labem a Odrou, má, jak již řečeno, svůj vlastní svéráz, věřme že pouze dočasný, než vyčichne zápach postkomunismu. Která ze zmíněných tří částí je českému duchu nejbližší… asi že bavorsko-švábský Jih. I s tím uzeným, zelím a knedlíkem, i s onou až kultovní zálibou v pivu a hospodském vysedávání. Ale to by byl námět jiného, neméně rozsáhlého povídání.

Hannover, 25. ledna 2012