V článku Němci a Evropa(NP, 27.1.2016) jsem upozornil v souvislosti s migrační politikou Merkelové na to, jak Němce poznamenala jejich katastrofální moderní historie. Jejím důsledkem jsou také některé „zvláštnosti“ německého právního řádu, jako např. roku 1960 zavedený paragraf č. 130 trestního zákona definující tzv. štvaní lidu (Volksverhetzung). Pamětník neznalý souvislostí by si mohl pomyslet, že se jedná o Německou demokratickou republiku a obdobu známého paragrafu o „pobuřování“, jímž v socialistickém Československu KSČ hrozila všem, kdo by se pokoušeli ohrozit jakýmkoli způsobem její mocenský monopol. Omyl. Paragraf o štvaní lidu je již přes padesát let součástí právního řádu Spolkové republiky Německo. V době svého vzniku byl namířen proti pohrobkům nacismu, který měli tehdy Němci ještě v čerstvé paměti a s nímž se začali teprve v příštích letech vyrovnávat v historických a společenských diskusích, jakož i v rámci soudních procesů s nacistickými zločinci. V současné podobě hrozí tento paragraf trestem až pěti let odnětí svobody všem, kdo by „podněcovali k nenávisti, násilí nebo svévolným opatřením“ proti národní, rasové a náboženské skupině obyvatel nebo proti jednotlivcům, pokud budou napadeni z důvodu příslušnosti k některé z uvedených skupin. V roce 1994 byl doplněn o odst. 3, jenž zavádí stejný trest pro toho, kdo by schvaloval nebo popíral zločiny nacionálně-socialistického režimu.

V současnosti se Volksverhetzung stává nástrojem pro potlačování názorů, vymykajících se z německého názorového koridoru, který předepisuje, jak psát a mluvit o migraci, ženské rovnosti, sexuálních menšinách, německé minulosti a dalších „citlivých“ tématech. Názorový koridor, stanovený politickou korektností, se od devadesátých let setrvale posouvá doleva, takže v poslední době se již samotné pojmy „pravice“ a „konzervatismus“ ocitly mimo jeho rámec a staly se v očích vládnoucích německých elit podezřelými. Ohrožena je proto i Alternativa pro Německo (AfD), která se ve svém programu hlásí k liberálním a konzervativním hodnotám. Ovšem záminkou k masivní nepřátelské kampani, jíž je v posledních týdnech AfD vystavena, se staly nešťastné antisemitské výroky poslance Gedeona pronesené v zemském sněmu Bádensko-Württemberska. V souvislosti s tím se zástupci všech stran vládnoucího stranického kartelu (tj. stran, které se v SRN podílejí na vládě buď na spolkové úrovni, nebo v zemích - tedy CDU/CSU, SPD, Zelení, Levice a FDP) vyslovili s různým důrazem pro to, aby byla AfD nebo alespoň někteří její vedoucí představitelé podrobeni dozoru Spolkového úřadu na ochranu ústavy. Jeho prezident Hans-Georg Maaβen to v rozhovoru z konce května odmítl s odůvodněním, že „z našeho pohledu není AfD v tuto chvíli pravicově extrémistickou stranou“. Úřad však prý sleduje, zda extrémisté nepronikají do AfD – nebo do jiných stran. Nutno však podotknout, že tento výrok zazněl ještě před Gedeonovým vystoupením, které vedlo k těžké krizi uvnitř poslaneckého klubu AfD ve Stuttgartu a mimořádně zintenzivnilo mediální útoky proti Alternativě, v nichž se s pojmy jako „pravicový extrémismus“ běžně operuje. Jak nedávno upozornil v Junge Freiheit Dieter Stein, pro německou politickou stranu může být smrtící již jen debata o možném zavedení ústavního dohledu, protože odrazuje zejména státní úředníky od vstupu do ní, resp. podněcuje ty, kteří již členy jsou, k úvahám, zda nemají s ohledem na profesní kariéru raději včas vystoupit.

Hrozba úředního postihu AfD nebo některých jejích členů vzrostla poté, co v polovině července provedla německá policie po celé zemi razii proti osobám, podezřelým z trestného činu štvaní lidu. Výsledkem bylo 38 zadržených. Policie oznámila, že příčinou razie je mj. radikalizace internetových diskusí a s ní související rostoucí počet útoků proti migrantům. Ujistila rovněž, že v hledáčku úřadů jsou skupiny i osoby jak pravicově, tak levicově extrémistické, jakož i islamisté. Navzdory těmto ujištěním se zdá, že přednostním cílem policejního zátahu byli tzv. pravicoví extrémisté, tedy lidé, kteří šíří údajnou nenávist proti uprchlíkům a politikům. (!) Ministr vnitra de Maizière sdělil veřejnosti, že se na internetu objevily „listiny nenávisti“ (Haβ-Listen; tvořivost německých byrokratů při práci se slovem nenávist je vskutku podivuhodná), obsahující jména osob, které se angažovaly proti pravicovému extrémismu. Zajímavé. Jestlipak de Maizière ví, že již drahnou dobu uplatňují levičácké bojůvky právě tuto vyděračskou metodu rutinně proti tzv. fašistům z Pegidy, AfD a jiných struktur, které odmítají hlásat povinnou lásku k cizincům?

Úřady se však nehodlají spokojit s občasnými raziemi proti šiřitelům nenávisti. S příslovečnou německou důkladností, podpořenou neomezenými finančními zdroji, se spolková vláda rozhodla přikročit k bezprecedentní „strategii prevence extrémismu a podpory demokracie“. Cílem je v rámci celého státu účinněji provázat aktivity, směřující k předcházení extrémismu, s trestním postihem pachatelů. Realizací bylo pověřeno jednak ministerstvo vnitra, jednak ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež, což vyplývá z výrazného zacílení strategie směrem k mládeži. Ministryně pro rodinu Schwesigová (SPD) upřesnila, že do akce se „ruku v ruce“ zapojí stát, země i obce. V rámci prevence mají být ve dvou stovkách obcí odstartovány místní „demokratizační projekty“ a v jednotlivých spolkových zemích budou zřízena „centra demokracie“, jež mají být propojena s poradními místy pro oběti extrémistického násilí. Aby se zamezilo pádu mládeže do sítí salafistických, teroristických a extrémistických skupin, je třeba – zdůraznila Schwesigová – aktivně pracovat nejen ve vězeních a mešitách, ale také ve sportovních oddílech a školách. Proto – uvedl list Süddeutsche Zeitung - „se bude pracovat na tom, aby také učitelé nebo sociální pracovníci nabyli větší citlivosti vůči problematickým názorům žáků“. Tento krkolomný překlad způsobilo slovo „sensibilisieren“, tedy učinit citlivým, jedno z nejnovějších čísel v politicko-korektním slovníku našich západních sousedů, dosud užívané zejména ve smyslu „citlivosti“ vůči ženám, sexuálním menšinám apod. Nyní budou tedy němečtí učitelé školeni k tomu, aby bedlivě naslouchali svým svěřencům, zda se v jejich řeči neobjeví podezřelé slůvko či náznak nepřátelství k muslimům.

Ale pozorně naslouchat nemají podle ministra vnitra de Maizièra pouze učitelé. Pan ministr slíbil konání „akčního dne“, jenž má – jak jinak – „senzibilovat“ uživatele internetu, aby oznamovali policii „výhrůžky, nátlak a přemlouvání k násilí a výzvy k trestním činům“. Němci budou tedy nabádáni, aby udávali své spoluobčany, ale když je v sázce tolik, přípustné je zřejmě vše. Ministr chce zburcovat celou „občanskou společnost“, která je prý v ohrožení ze strany „buřičů“ (Hetzer). „Mlčící většina nesmí dále mlčet,“ pokračoval de Maizière s tím, že „slovní násilí je neakceptovatelné.“ Celá rozsáhlá kampaň obou ministerstev má vyvrcholit přijetím nového zákona.

Ano, Německo skutečně čelí vážným hrozbám. Je ohroženo ztrátou svobody slova, která je již nejméně dvě desítky let postupně oklešťována ve jménu politické korektnosti, nejúčinnějšího nástroje k vynucování utopie totální rovnosti v politicko-společenské a morálně-kulturní sféře. Je ohroženo ochromením demokratického parlamentního systému, který přestává plnit svou funkci v okamžiku, kdy je legální politická opozice kriminalizována a režim vyhrožuje trestním postihem všem občanům, kteří se odmítají podřídit diktátu politické korektnosti. Tato plíživá proměna v kvazidemokracii s totalitními prvky je zaštítěna nerozbornou jednotou výše zmíněného pětihlavého politického kartelu, který vykazuje stále zřetelnější podobnost např. s Národní frontou, v níž zdegenerovala svobodná politická soutěž v Československu po roce 1948. Právem tvrdíme, že naše zkušenost s komunismem nám usnadňuje rozeznat povážlivé trendy v dnešních západních společnostech. Ale kam se poděla komunistická zkušenost skoro 20 milionů bývalých východních Němců? V důsledku masivní „westernizace“ po sjednocení Německa v roce 1990 z ní podle vše mnoho nezbylo, i když výsledky voleb v obou částech Německa vykazují stále zřetelné rozdíly, jak ukazuje např. triumf AfD v Sasku-Anhaltsku, kde získala více jak dvojnásob hlasů než SPD, což je v západní části země zatím nepředstavitelné. Strana „Levice“, nástupnická organizace po bývalé komunistické straně východního Německa, sama několik let podrobená dozoru Úřadu pro ochranu ústavy, se plně včlenila do vládnoucího kartelu a proti „rasistickým štváčům“ z AfD (citace ze stranického usnesení z konce května) brojí ještě horlivěji než její souputníci z CDU či SPD.

Němci prošli po válce převýchovou, jejíž rozsah a intenzita nemají patrně mnoho paralel v dějinách. Navýsost potřebná denacifikace a výchova k demokracii se promítly do mimořádné stability a kvality západoněmecké demokracie v 60.- 80. letech minulého století. Pak si však sílící radikální levice, využívající jako účinnou zbraň prudký nárůst imigrace po r. 1990, vynutila přechod k indoktrinaci multikulturalismem a politickou korektností, což v politické praxi znovu zajistilo klid a pořádek, tentokrát však již dosažený za cenu omezování svobody slova a ostrakizace politických soupeřů. První obětí se stala strana Republikáni Franze Schönhubera, jež v roce 1989 pronikla do (západo)berlínského zemského sněmu, jakož i do evropského parlamentu. Elity ji označily za „pravicově konzervativní uskupení“ a záhy se v tisku objevily spekulace o tom, že se jedná o hrozbu pro německou ústavu. Jakmile byli v roce 1992 Republikáni skutečně postaveni pod dozor Spolkového úřadu pro ochranu ústavy, strana se ocitla v krizi a nakonec se rozštěpila, přičemž její radikální křídlo se posunulo na krajní pravici, kam ji elity od začátku chtěly dostat. Po několika letech republikánská strana zanikla a politické nebe nad Německem bylo opět bez mráčku.

„Strategie prevence extrémismu a podpory demokracie“ a připravovaný zákon se jeví jako počátek třetí fáze v historii poválečné převýchovy německého národa. Dochází k ní opět v kauzální souvislosti s migrací, přesně řečeno s dramatickým nárůstem imigrace v roce 2015. Vzhledem k šokovému charakteru tohoto procesu byla reakce Němců neuvěřitelně mírná a měkká, což je z hlediska levicově liberálních elit evidentní důkaz úspěšnosti předcházející multikulturní indoktrinace. Postupně však začal odpor podstatné části společnosti sílit a objevila se AfD, jejíž volební úspěch v letošních březnových zemských volbách elity nepochybně vyděsil. AfD má být zřejmě zlikvidována stejným způsobem jako zmínění Republikáni, ale protože rezistence proti degermanizaci a islamizaci Německa je mnohem hlubší a silnější než proti migraci před pětadvaceti lety, bylo rozhodnuto zahájit celospolečenskou mobilizaci proti tzv. pravicovému extrémismu a islamofobii. Za účelem zdání neutrality a objektivnosti se kampaň nese v duchu boje proti radikalismu obojího druhu i proti islámskému fundamentalismu. Metody a slovník však vykazují znepokojivou podobnost s postupy, které při převýchově obyvatelstva kdysi uplatňovaly totalitní systémy.

Jako názorný příklad může posloužit pětiminutové video ministerstva pro rodinu, seniory, ženy a mládež s názvem Život demokracii. Profesionálně perfektně zpracovaný dokument je uveden rozhodným expozé ministryně proti diskriminaci a nenávisti. Pak se již v rychlém sledu střídá ministerský úředník v družném rozhovoru s usměvavými studenty, kteří si však dělají vážné starosti stran rasismu, kroužek žáků diskutující o diskriminaci a podobných pro děti neobyčejně zajímavých tématech, muslimský student, objasňující na výstavce obětí rasistických útoků své angažmá v žákovském aktivu „Šok“. Následuje vstup zástupkyně centra pro prevenci extrémismu a podporu demokracie či záběr na jednání sdružení „No hate speech movement“, jehož dospělí účastníci třímají v rukách velká červená srdce, jež mají zřejmě pohltit všechnu nenávist světa. Nechybí ani rozhovor s vedoucím památníku Anny Frankové, židovské dívky z Holandska, zavražděné nacisty. Neboť – jak nám podsouvají autoři videa – jakékoliv násilí, každá nenávist vede vposledku do Osvětimi. Celé toto fanatické tažení proti lidské přirozenosti, k níž patří neodlučitelně násilí i nenávist, stejně jako něha a láska, obojí v nesčetných podobách, při nichž jde vždy o přiměřenost a rozumnou (ne)regulaci ze strany zákona, nutně v individuální rovině skončí emociální sterilitou lidských trosek, neschopných vést smysluplný partnerský a rodičovský život a ukájejících u computeru ubohá rezidua svých vášní, a ve společenské rovině totalitní vládou v duchu Huxleyho Krásného nového světa.

Jednou z nejodpornějších stránek obou totalitních systémů dvacátého století bylo zneužívání i docela malých dětí k ideologickým a politickým cílům. Současné Německo si toho zřejmě není vědomo. V desetibodovém společném prohlášení ministerstva pro rodinu a dalších zodpovědných úřadů se píše, že „podpora, výuka a praxe demokracie je celospolečenskýmúkolem. Musejí být proto chápány jako centrální vzdělávací úkoly a obsáhnout všechny oblasti života a obyvatele všeho věku od nejranějšího dětství“. Lze tedy oprávněně předpokládat, že politická výchova k demokracii na německý způsob bude časem zavedena i ve školkách. Indoktrinace dětí předškolního věku – v oblasti tzv. frühsexualisierung – není ostatně v dnešní SRN nic nového. Jinak je užitečné si povšimnout, že pokud v uvedené citaci nahradíme slovo „demokracie“ pojmem „socialismus“, dostaneme formulaci, jež je neodlišitelná od někdejších ideologických sloganů komunistů v NDR nebo Československu.

Demokratický kapitalismus triumfoval ve dvacátém století nad totalitními ideologiemi mj. proto, že naplňoval přirozenou touhu většiny lidí žít ve společnosti, která jim umožní jednat v souladu s jejich svobodnou vůlí. Nepotřeboval ideologii, kterou by vtloukal do hlav občanů. Naopak systém, postrádající vnitřní legitimitu, se musí uchýlit k ideologické indoktrinaci, aby si jaksi zvenčí opatřil alespoň zdání legitimity. Nynější politický režim Spolkové republiky Německo stojí na solidních základech a vládnoucí elity se opírají o vůli lidu, vyjádřenou ve svobodných demokratických volbách. Avšak in extremis dovedená politická korektnost a výše pojednaný komplexní program (pře)výchovy Němců k „demokracii“ jsou povážlivé signály počínající eroze legitimity systému, který se začíná obávat názorů a postojů velkého množství občanů. Kritickým momentem je tu samozřejmě katastrofální imigrační politika současné vlády. Její důsledky v podobě nedávné série atentátů a útoků v Bavorsku a Bádensku-Württembersku systém vyhodnotil jako pohnutku k novému zvýšení tlaku vůči opozičním a alternativním projevům na sociálních sítích. Ministři vnitra a spravedlnosti se dali slyšet, že dosavadní „dobrovolná“ spolupráce Facebooku, Googlu, Microsoftu a Twitteru s německou vládou (v podobě červnového tzv. Kodexu chování v boji proti nenávistným projevům na sítích) je nedostatečná a pokud tito provozovatelé účinněji nezasáhnou proti „nenávisti a teroru“, stát přistoupí k jejich ještě tvrdší regulaci. Inspiraci by mohli pánové de Maizière a Maas hledat např. v lidové Číně, která má v tomto ohledu bohaté zkušenosti.

Komplex Osvětimi, tragická degermanizační a islamizační politika vládnoucího politického kartelu v kombinaci s extrémní politickou korektností vytvářejí směs, z níž se splétá oprátka pro německou a potažmo evropskou svobodu. Následující měsíce ukáží, zda a jak bude tento trend pokračovat. První zkouškou budou zářijové zemské volby v Meklenbursku, kde průzkumy naznačují opět vysoký zisk pro AfD.

Institut VK