Přepis rozhovoru s německými kolegy o imigraci (rozhovor byl veden ve čtvrtek 12.11.2015, den před útoky v Paříži):

Mladší německý kolega: Jel jsem nedávno z Rakouska zpátky do Německa přes Salzburg. Spousta běženců. Už ve vlaku. Neměli jízdenky, ale to nevadilo, policie je hned od vlaku odváděla do speciálního prostoru na nádraží v Salzburgu. Němečtí turisté si je fotili. Já tedy ne. Je to celé s těmi běženci náročné. Ale co můžeme dělat?

Já: Přestat posílat pozvánky.

Mladší německý kolega: Vždyť my žádné pozvánky neposíláme.

Já: A co vaše kancléřka koncem srpna a začátkem září? A poté prakticky permanentně tím, že máte otevřené hranice?

Mladší německý kolega: To nejsou žádné pozvánky. Přišli by tak jak tak. Kdyby je Evropa nepřijímala, tak zradí všechny své hodnoty. Stejně to nejde nijak zastavit.

Já: Samozřejmě, že jde. Ovšem v EU by zodpovědní neměli o ochraně hranic jen tlachat, ale reálně je chránit.

Mladší německý kolega: Jak je chceš chránit? To nejde.

Já: Ale jistě že jde. Řecko dříve na pozemní hranici s Tureckem postavilo plot a účinně tak imigraci bránilo. Podobně jako Orbán nyní.

Mladší německý kolega: Nefungovalo to.

Já: Fungovalo a funguje.

Mladší německý kolega: I kdyby ... nejde chránit mořskou hranici, v tom případě se nedá opravdu nic dělat.

Já: Samozřejmě, že dá. Třeba se lze zaměřit na ty nafukovací čluny, na kterých připlouvají.

Mladší německý kolega: To jako potápět čluny? To dělají Turci. Strašné, střílí po nich.

Já: Turečtí pohraničníci do nich střílí jen v případě, kdy jim převaděči zaplatí malý nebo žádný úplatek. A střílí jen do motoru. Ale o to nejde. Jde o to, že pro přepravu půl milionu uprchlíků je potřeba zhruba 5000 takových člunů s kapacitou v průměru 100 lidí každý. Denně to pro přepravu 5000 lidí znamená spotřebu padesát člunů. Proč EU nezavede sankce proti výrobci či překupníkovi takovýchto člunů? Nebo proti státu, který ho chrání? Nebo proč je všechny v nejhorším případě neskoupí? Takový člun stojí 5000 dolarů, za 5000 takových člunů by dala EU 25 milionů dolarů. Pořád lepší, než tři miliardy, které dá Turecku.

Mladší německý kolega: Stejně se to zastavit nedá. Najdou si jinou cestu.

Já: Zastavit se to dá, ale Unie musí chtít. A ona zřejmě nechce. Ptají se novináři, co se děje s těmi čluny, které přistávají na Lesbosu? Ničí je řečtí pohraničníci? Nebo se snad nějakým způsobem vyfouknuté dostávají zase zpět do Turecka? Nikdo z novinářů se neptá.

Mladší německý kolega: Ale my za to, co se stalo v Sýrii máme zodpovědnost, Evropa rozvrtala ty státy.

Já: Ano, určitě se některé evropské státy intenzivně snažili rozvrátit fungující relativně sekulární státy Afriky a Blízkého východu. Ale pak by mělo Německo posílat ty ilegální imigranty do Francie a do Británie, které se rozvracení účastnily absolutně nejvíc. Bohužel to odnáší nyní Německo.

Mladší německý kolega: To jo, souhlas. Ale stejně jim musíme pomáhat, kdyby je Evropa nepřijímala, zradí všechny své hodnoty, humanismus. Je to prostě naší povinností pomáhat lidem v nouzi.

Já: Ano, lidem v nouzi se musí pomáhat, ale jen do té míry, do které to sami můžeme zvládnout. Takže by měl člověk pomáhat v první řadě těm nejpotřebnějším. Ale to Německo nedělá. Německo pomáhá především mladým mužům z Iráku, Avghánistánu, Eritreje, Kosova, Pákistánu, a i za Sýrie. Takových mladých mužů jsou dvě třetiny. Místo toho, aby Německo akutně pomáhalo především dětem a ženám. Mladí syrští mužové by měli dobývat zpět své domovy, neměli by škemrat o sociální dávky.

Mladší německý kolega: To přeci nejde, musíme ke každému přistupovat stejně.

Já: Nemusíme. A hlavně nemusíme poskytovat pobyt natrvalo. Azyl je dočasná záležitost. Jakmile konflikt skončí, azylanti se musí vracet.

Mladší německý kolega: Ale vždyť je to tak málo lidí v poměru k původnímu obyvatelstvu. To přeci Evropa musí zvládnout.

Já: Málo? Počítej s šestinásobkem poté, co přijde po nějaké době rodina. A navíc, pokud se to bude dít po mnoho let, pak to rozhodně nebude zanedbatelné.

Mladší německý kolega: Vidíš, když přijde později i rodina, tak přeci pomůžeme i ženám a dětem, ne?

Já: Znovu opakuji: azyl by měla být dočasná záležitost. A také není možné naprosto rezignovat na bezpečnost, jako to udělalo Německo. Nechalo přejít přes hranice přes čtvrt milionu lidí bez registrace. Ještě teď u spousty z nich neví, kdo ti lidé jsou ani kde mnozí z nich jsou. To je z bezpečnostního hlediska strašné.

Mladší německý kolega: Ale vždyť to jsou uprchlíci. Chudáci. Nepřicházejí k nám bojovníci islámského státu. Ti naopak z Německa odcházeli bojovat do Sýrie.

Já: To bylo. Teď se klidně mohou vracet, naprosto bez kontrol. Ale i kdyby mezi příchozími nebyl žádný voják Islámského státu, tak v každé populaci jsou lidé se sklony k extremizmu. A v té muslimské přicházející vlně určitě budou lidé se sklony zrovna k islamistickému extremizmu, který jsme v akci už mnohokrát viděli.

...

Starší německý kolega se ostré debaty na téma imigranti (které německá média paušálně nazývají běženci) aktivně neúčastnil. Jen ke konci večera krátce vyprávěl o peripetiích příbuzných své čínské manželky:

„Pokaždé, když nás chtějí v Mnichově navštívit rodiče mé ženy, musím napsat zvací dopis, který oni předloží na německé ambasádě v Číně a pak teprve mohou dostat víza.

Také vždy, když k nám přijíždí dospělý syn mé ženy, který má čínskou státní příslušnost, musím já podepsat našim úřadům prohlášení, že se bude pohybovat po německém území jen a pouze pod mým dozorem, a že když uteče, tak uhradím všechny policejní náklady nutné k jeho dopadení. Dokonce mohu já jít kvůli tomu do vězení.“

Poznamenal jsem, že by bylo dobré tento přístup k čínským občanům srovnat s čtvrt milionem neregistrovaných ilegálních imigrantů z Blízkého východu a Afriky, kteří nedávno přišli bez víz a kontrol do Německa. Oba mlčeli.

Druhý den, v pátek třináctého, jsem vpodvečer odjížděl z hlavního nádraží v Berlíně směr Praha. Je to hodně velké a hodně hluboké nádraží. Při čekání na vlak mne napadlo, že kdyby tu někdo odpálil i jen malou bombu, tak se lidé v panice ušlapou dřív, než se dostanou z podzemí ven. Myšlenku jsem zaplašil.

----

Co pro mne vyplynulo z rozhovoru, vedeného den před teroristickými útoky v Paříži, ale i z jiných pozorování (například z toho, že se názory mých německých kolegů za dva měsíce od doby, kdy jsem s nimi mluvil předtím,naprosto nezměnily)?

Němečtí občané ve své většině buď skřípou zuby a mlčí, protože pořád doufají, že politické špičky nějak nakonec imigrační vlnu zastaví, i když ty o tom už mnoho měsíců jen planě plkají. Nebo jsou naopak zajati v mediální kleci a krmeni výživnou naivitou.

Ale každopádně z minulých let pořád ještě mají velkou důvěru v kancléřku. Ta důvěra upadá jen pomalu. A hlavně mají v Německu velkou koalici, ve které se kancléřka z křesťanskodemokratické unie v případě revolty z vlastních řad může spolehnout na blokační obstrukce z řad sociálních demokratů. A pokud se blokuje, nic se na zvací politice kancléřky nezmění. Snad kromě kosmetických úprav azylové politiky, které jsou médii rozsáhle komentovány - a tím pádem jaksi nezbývá prostor na řádnou diskusi o reálných řešeních.

Volby jsou až za dva roky. Takže tlak v samotném Německu na změnu je stále ještě dosti malý, a kancléřce se daří kličkovat malými ústupky a hlavně voláním po evropském řešení a evropské solidaritě, což ostatně dělají i její nominální (nikoliv reální) oponenti.

I po atentátech v Paříži se v německé imigrační politice jede dál ve stejných kolejích, jakoby se nechumelilo. Je již zcela jasné, že německá kancléřka a EU nechtějí masovou imigraci zastavit. Jen chtějí nyní změnit její formu. Již nemá být ilegální, ale legální.

Na summitu s africkými státy Unie řekla, že chce imigranty z Afriky napříště do Evropy transportovat legálně. Při návštěvě Turecka německá kancléřka deklaruje, že chce legální imigraci a její rozdělení po celé Evropě.

Německá kancléřka mluví tak, jako by hovořila za celou Evropskou unii. Ale nehovoří. K souhlasu s její politikou bude muset některé státy přinutit. Skrze Unii.

Už se celkem zřetelně rýsuje, co má ona a ostatní evropští potentáti za lubem. Ale je to na delší výklad, takže o tom napíši příště, pokud nějaké bude.

Převzato z blogu Strunz.blog.idnes.cz se souhlasem autora