28.3.2024 | Svátek má Soňa


NĚMECKO: Případ Eva Hermanová

2.11.2007

Kulturkampf. Boj o kulturu. Ten výraz pochází z éry Bismarcka, kdy císařské Německo zápolilo s katolickou církví odmítající socialismus, nacionalismus i liberalismus. Od té doby zdomácněl ve světě natolik, že i anglosaský tisk - líčící třeba zápas „tmářů“ kolem Bushe s „věrozvěsty“ kolem Gorea - to slovo ani nepřekládá. V Německu ho teď oživuje spisovatelka, feministka a televizní moderátorka Eva Hermanová.

Zadáme-li do vyhledávače Google řetězec „Kulturkampf“ a „Eva Herman“, máme 58 tisíc odkazů. Takový rozruch vyvolal její vyhazov z veřejnoprávní televize, poté co... A tu jsme u jádra problému. Po čem vlastně? Skutečně „chválila nacisty“, skutečně s ní v tom souhlasí čtvrtina Němců, jak se objevilo i v titulcích českých novin? To je velká paušalizace, neboť o chvále nacistů se v Německu nedebatuje, ta se prostě odsuzuje. Naproti tomu se debatuje - stejně jako u nás - o tom, kudy vést hranici mezi vztahem ke zločinnému režimu a vztahem k soukromým životům, osudům i názorům.

Je Hermanová trestána za chválu nacismu? O. K. Je trestána za svůj názor na společenské zvyklosti z doby před sedmdesáti lety? To už je omezování svobody slova. Tak vypadá jádro německé debaty, hodně zajímavé i pro nás. Vždyť většina Čechů zažila totalitu a má své vzpomínky na život za Gottwalda, ve „zlatých šedesátých“ i za normalizace. A zdaleka ne všechny vzpomínky vyznívají jako odsudek zločinné minulosti.

Hitler, nebo osmašedesátníci?

„Případ Hermanová“ se odvíjí od 6. září, kdy vyšla její kniha Princip Noemovy archy. Autorka vystupuje jako konzervativní feministka a podporuje rozdělení mužské a ženské role při záchraně tradiční instituce rodiny. Na tom není nic zvláštního, zádrhel ale přišel, když svou knihu uváděla. Doslovný přepis její řeči vyznívá chaoticky, ale jedna věc je z něj jasná. Hermanová dává hlavní vinu za úpadek rodinných hodnot hnutí z roku 1968, „osmašedesátníkům“. Tvrdí, že Německo se musí opět naučit oceňovat obraz ženy, který „bohužel odstranilo hnutí osmašedesátníků i s národním socialismem... Byla to krutá doba, byl to velmi nebezpečný politik, který zavedl německý národ do zkázy, to víme všichni, ale bylo tehdy i něco dobrého, a sice hodnoty, děti, matky, rodiny, soudržnost - to bylo odstraněno“. Tato slova odpovídají charakteristice z pera spisovatele Henryka Brodera: Hermanová sice disponuje tím, čemu Američané říkají street smart („vyzná se“, řekli bychom), ale chytrá ve skutečnosti není. Na ty „skutečně chytré“ novináře ale ta slova působí jako hadr na býka. Barbara Möllerová z listu Hamburger Abendblatt slova Hermanové doplňuje o jméno belzebuba: „Mnohé bylo velmi špatné, například Adolf Hitler, ale něco bylo i velmi dobré, například ocenění matek. Právě to osmašedesátníci odstranili, a proto tu teď máme společenský salát.“ Pak už to jde rychle, postoj moderátorky se vykládá jako chvála nacistů a 9. září s ní veřejnoprávní televize ruší smluvní spolupráci. Kulturkampf kolem Hermanové vypadá takto. Liberální mainstream odmítá připustit, že by někdo vůbec mohl připomínat tradiční rodinné hodnoty, víme-li, že za Hitlera byly ženy poníženy na rodící stroje budoucích nacistů. Naproti tomu Hermanová - a s ní čtvrtina „průzkumových“ Němců - odmítá vidět, že život před sedmdesáti lety byl zcela vytěsněn na pouhou genocidní ideologii. Když se Hermanová brání, že ji „úmyslně likviduje částečně zglajchšaltovaný tisk“, od liberálů dostane za vyučenou, že už slovo glajchšaltovat pochází z nacistického slovníku. Zastání najde u Fóra německých katolíků, kteří ji uvítají potleskem, nekriticky velebí a pasují na „mučednici boje za manželství, rodinu a děti“, čímž si ovšem vyslouží protesty Ústřední rady Židů v Německu.

Zrušte dálnice a pojištění

Trochu paradoxně tu působí fakt, že zastání nachází Eva Hermanová právě u německého Žida Henryka Brodera. Ten samozřejmě není jejím advokátem, ale ukazuje, proč si německý kulturkampf vybral právě tak snadnou oběť, jakou je moderátorka televizních show. Právě jako Žid si Broder občas dovoluje to, co je jinak Němcům zapovězeno - navážet se do tamní politické korektnosti, zejména v peripetiích vztahu k nacismu. Týdeník Der Spiegel ho teď použil i pro kauzu Hermanové. V diskusích o aktuálních tématech existuje jisté pravidlo, píše Broder: Ten, kdo první vysloví slovo Hitler, nacisté či třetí říše, si vytáhne černého Petra. Proč? Buď se tím projeví jako sympatizant nacismu, nebo - ještě hůře - nedbá na jedenácté přikázání: Neporovnáš! Holokaust a nacismus platí za nesouměřitelné s ničím na světě. Kdo se odváží srovnávat třeba íránského prezidenta s Hitlerem a Ahmadínežádův plán „světa bez sionismu“ s „konečným řešením židovské otázky“, uslyší, že takhle nelze bagatelizovat holokaust. Přitom podle Brodera je prioritou spíše zabránit příštímu holokaustu než uchovávat vzpomínku na ten poslední. Na tomto pozadí se odvíjí i debata kolem Hermanové. Tak jako tekoucí voda hledá cestu nejsnadnějšího odporu, i společnost s nepříjemnou zátěží na zádech hledá snadnou oběť. Hájila Hermanová rodinnou politiku nacistů? Ta otázka je stejně irelevantní jako značka jejího vlasového spreje. Vždyť samotný fakt, že se o tom debatuje celé týdny, ukazuje, jaké pošetilosti mají prioritu. Kdyby se mělo stejně přísně jako proti Hermanové vystupovat i proti dědictví nacismu, musel by se nabourat celý společenský konsenzus v Německu. Patří sem totiž nejenom již příslovečné dálnice, ale i dodnes vzývané společné zdanění manželů, zdravotní pojištění pro důchodce a novomanželské půjčky. Broder svůj text shrnuje: ti spravedliví, kteří se obuli do Hermanové, zvolili špatný terč. Je to antifašismus, který se už dávno rozloučil se svým vlastním předmětem zájmu, a nejlépe se mu daří tam, kde žádný fašismus neexistuje - ve virtuálním prostoru laciného odporu.

LN, 30.10.2007