Býval bych nevěřil, jakou účinnost může mít tenhle trik: nakousnout a nedopovědět. „Yes, we can,“ propověděl Barack H. Obama ve své volební kampani: ano, my můžeme... Co můžeme? říkal jsem si tenkrát. Člověk se může za jistých okolností i ..., není-liž pravda. Avšak americký lid pochopil nedopovězenou větu jinak, našel v ní naději a povznesl zmíněného státníka na osm let do pozice nejmocnějšího muže planety. Vyplatilo se nakousnout a nedopovědět, určitě víc než něco na plnou hubu naslibovat, co pak na žádný způsob nelze splnit, jak jest obyčejem méně rafinovaných politiků.

Není známo, jestli se naše rozmilá kancléřka Merkelová inspirovala právě Obamovým příkladem, na každý pád však užila téže metody. „Wir schaffen das.“ Dokážeme to! ohlásila žasnoucímu světu, otevřevši dokořán hranice nekontrolovanému přílivu uprchlíků. Hm. No dobrá, tak tady dokážeme, ale co? Dokázat se dá všelicos; historie podává nejeden příklad, kdy optimistická nedomyšlenost dokázala zničit velké a slavné říše. Totéž se snadno může přihodit i Německu, povedou-li si jeho politikové jako doposud. Nicméně je už znát, že opakovaný trik nemá tu účinnost. B.H.Obama odejde do historie ne sice jako státník ve všem všudy úspěšný, ale přec jen s jakous takous reputací. Paní Angela však může skončit v propadlišti dějin s pověstí pokračovatelky ne právě nejchvalnějších německých tradic, a ani to nemusí moc dlouho trvat.

Zákonodárci Bismarckova času netušili, jakého démona pouštějí z řetězu paragrafem 130 trestního zákoníku z r. 1871 o rozeštvávání (Volksverhetzung). Měl být opatřením proti anarchistickým a jiným agitátorům, snad by ale bývalo lepší nechat agitátory agitovat, protože zákon se stal prvním článkem řetězu, vedoucího k potlačení svobody projevu. Roku1994 byl rozšířen na popírání holokaustu, což ještě lze chápat, i když bych řekl, že moudřejší je nechat blázny bláznit, než vyhrožovat tresty; občan není takový trouba, aby se hned změnil v divého nacistu, jen co některý vyšinutec otevře hubu. Další novelou z 21. ledna letošního roku už zákon opustil půdu svobodného vyjadřování definitivně. Poslyšme slova 2. odstavce: „Podléhá trestu až do pěti roků vězení ten, kdy by veřejně, slovem, písmem či obrazem vyzýval k nenávisti pro etnický, rasový či náboženský původ jednotlivce či skupiny obyvatel...“ No sakra. Ještě že píšu česky, protože tohle je kopyto, na něž se dá narazit skoro všechno. Není mi sice známo, že by už někdo byl skrze kritiku neomezeného přistěhovalectví uvržen do okovů vězeňských, ale sama pohrůžka stačí, aby nezbedným žurnalistům zamrzly hubičky a psali, jak se od nich žádá. Co tomu říkají vznešené zásady demokracie, suďtež bohové.

Ono také jde o to, co je míněno vyzýváním k nenávisti. Sám bych řekl, že ne všechno je hned nenávist, a tudíž si dle zmíněného paragrafu koleduje o basu; spíš je zde jakási řada počínající vyslovením pochybnosti, pokračující kritikou, částečným nesouhlasem, zásadním nesouhlasem, až teprve na samém konci se může, ale nemusí vyskytnout stav ducha, nazvatelný nenávistí. Vážený čtenář si to může vyzkoušet na vlastním příkladě: jistěže má ledacos nerad, do lecčeho by nejradši kopl, ale že by jím lomcovala nenávist... příliš tlusté slovo pro obyčejnou lidskou naštvanost.

To ovšem nemohou připustit ti, kdož spojili svůj politický osud s doktrinou merkelismu. Stůj co stůj potřebují nenávist co klacek na utloukání odlišného smýšlení, jelikož ve svobodné diskusi by pohořeli. I nechceš-li přijít do maléru, německý občánku, šoupej poslušně nožkama a opakuj fráze, jak jsou ti předříkávány; a chováš-li přesto určité pochyby v duchu svém, nech si je pro sebe. Obtížno je pak uhodnout, zda i nejvyšší političtí matadoři opravdu věří tomu, co říkají; ona paní kancléřka dovede rázně zatočit s každým, kdo si dovolí myslet vlastní hlavou, jak již vícekráte předvedla. Toho musí být pamětliv i sám soudruh (němečtí sociální demokraté se opravdu dodnes titulují Genosse = soudruhu) Sigmar Gabriel, místokancléř a předeseda strany sociálně demokratické. Zahromovalť nedávno proti všem, kdož by se opovážili spatřovat v uprchlické tsunami nějaké ohrožení: „Takoví lidé, přísně vzato, náleží méně k Německu než somálský rybář nebo syrský lékař...“ (Uprchlíci ze Syrie totiž, jak každý ví, jsou samý lékař.) A tak vám nevím. Myslel své hromování doopravdy, nebo že musel? Že se neodvážil porušit disciplinu merkelovského bloku, z nějž vylomíš-li cihličku. začne se hroutit celý?

Poslední dny začínají něco takového naznačovat, no, počkejme si. Ale snad by soudruh Gabriel mohl podpořit věrohodnost svého výroku důkazem, například že by do svého obydlí nakvartýroval toho somálského rybáře. Až tak učiní, uvěřím mu, že mu ta slova šla ze srdce, jako každému jinému té sorty. Jest hodno pozoru, kterak dámy a pánové řečeného bloku zvysoka o porozumění pro nebohé běžence káží, k obětem a uskrovnění nabádají, nebylo však slýcháno, aby některý šel příkladem. Avšak opusťme nebohého soudruha Gabriela; nedal bych nic za to, že než se rok s rokem sejde, bude už housti jinou. A ne pouze on.

Vícekrát už jsem dopručil českým vlastencům, aby se nevzhlíželi pořád jen ve vlastním zrcadle, ale podívali se také, jak se vyjímají v pohledu zvenčí. Totéž a ještě důrazněji lze doporučit tón udávajícímu proudu německých politiků. Domýšlejí se a snad opravdu věří - i když kdoví -, že jejich postoj k uprchlickému problému jest zbytku Evropy příkladem; kdyby se lépe zaposlouchali do toho, co se tak všude kolem říká a píše, zjistili by, že nejsou pokládáni za vzor k následování, nýbrž budí obavy. Zase ti Němci! „Rozhodujícím způsobem nesou spoluvinu za stěhování národů do Evropy a teď se pokoušejí svalit následky na jiné,“ píše švýcarský týdeník Weltwoche. „Když německá vláda povolila bez dalších podmínek vstup všem Syřanům, ať skutečným nebo domnělým, zasadila poslední ránu skomírajícím dublinským dohodám, davším si za úkol celoevropskou regulaci uprchlických proudů. Od nynějška mohou převaděči každému, kdo jakž takž mluví arabsky a vypadá na Levantince, prodat jednosměrnou jízdenku do Almaníje. Merkelová se tak definitivně stává převaděčskou patronkou Evropy.“ Trochu přehnané možná, ale názorné. Dvakrát během posledního sta let Němci spískali hrůzný průšvih, lze číst mezi řádky, co na nás šijí teď? A z hlouposti, nebo záměrně? Jakožto německý občan a dlouholetý obyvatel sice vím, že Němci nešijí nic, aspoň vědomě ne, chápu ale, že z vnějšku to tak může vypadat. Štve mě to nevýslovně. Už jsem si odvykl, že jako zpočátku lidé za německou hranicí koukají šišatě na písmenko D na zádi mého auta – to si mám zase přivykat?

No, uvidíme jak dlouho ještě to bude takhle fungovat, on se trůn paní Merkelové začíná už docela zřetelně kymácet. Zastřenější i otevřená kritika se ozývá nejen od všelijakých populistů a xenofobů, ale i z vedení její vlastní partaje, o bavorské odnoži CSU ani nemluvě. A nazvat jejího šéfa, pana Horsta Seehofera, pravicovým extremistou či jaké tituly má ještě v zásobě multikulturní ideologie, jaksi nelze; on by se mohl naštvat a rozšířit působnost CSU z Bavor na celé Německo, jak už také zlehka naznačil.To by byl konec paní Merklové, nezadělá-li si na politický funus ještě dřív. A já bych zase měl koho volit, což takhle nemám.

Jaké je rozvrstvení názorů na uprchlickou patálii v německé veřejnosti, je obtížno zjistit. Poválečné zahanbení dosud trvá a lidé se ke svému názoru přiznávají velmi neradi, je-li příliš odlišný od oficiálního; teprve mohou-li se vyjádřit anonymně, například v internetových diskusích, dají najevo, co si skutečně myslí. My, co jsme přišli z Východního Zášumaví, máme huby otevřenější; a tu domorodci málem šeptajíce přitakají... „já si to myslím taky.“ Z toho je těžké uplést nějakou statistiku; a ani občasné průzkumy veřejného mínění, ostatně velmi opatrné a selektivní, nedávají přesnější obrázek. Vyplývá-li z nich, že hlasů pro a proti je tak půl na půl – už to je ústupek z prvotní rozjásanosti - je záhodno ten údaj zkorigovat odhadem tak k šedesáti procentům rozhodného nesouhlasu s linií paní Merkelové, a k deseti nesouhlasu váhavého. Co zbývá, jsou osoby nemající buď názor vůbec žádný, nebo ti, kdož doposud hájí optimistickou linii paní Merkelové a jejích příslužníků. Ale to je ovšem pouze můj soukromý odhad, chytřejší budeme na jaře. Nebude-li do té doby ještě zrušena demokracie – samovládné sklony paní Merkelové nejsou k přehlédnutí – volby ve třech spolkových zemích ukáží stav věcí přesněji. Mohou být pro leckoho překvapením.

Ostatně kdoví, co bude na jaře. Kdoví, co bude za týden. Jsme teprve na počátku dlouhodobé krize, jež, lze se obávati, podstatně změní tvář Evropy, a naprosto ne k lepšímu. Postavit se k tomu může každý dle svého založení. Pokusit se o záchranu svých bližních i za cenu vlastní zhouby je krásné a ušlechtilé; kalendář je plný světců, kteří tak učinili a došli slávy na věčnosti. Jenže je to, neuražte se, duchové spravedliví, houby platné. I když pomineme nečinné přihlížení, ne-li napomáhání zločinu, jímž převaděčský kšeft bezpochyby je, v podmínkách diktatury žijí, měřeno západními standardy, nejméně dvě třetiny světového obyvatelstva; v podmínkách krajní nouze, opět dle našich standardů, půltřetí miliardy lidí; každoročně se narodí osmdesát milionů nových adeptů extrémní chudoby. I kdybychom se vzdali všeho, na čem stojí a čím padá naše civilizace, i kdybychom se celí do posledního groše rozdali, nemáme pumpičku tak výkonnou, aby nafoukla Evropu do míry potřebné k pojetí celého toho moře lidské bídy.

Nebo se můžeme k problému postavit s ohledem na vlastní zájem: pomáhat ano, ale abychom se sami nezruinovali. Do kalendáře se tak co svatí a světice nedostaneme, zato můžeme, není-li ještě příliš pozdě, odvrátit kolaps a posléze zánik západní civilizace. Naší civilizace, kdyby pořád ještě někomu nedocházelo, co je ve hře. Zhroutí-li se, zhroutí se všechno; z jejích podnětů všichni ostatní čerpají, na ní závisí obchodně, technicky, a nakonec i tou rozvojovou pomocí, bez níž by mnohé rozvojové země byly ještě rozvojovější, než už takhle jsou.

Ale snad muselo všechno takhle přijít. Aby se Západ nad samou propastí vzpamatoval. Aby nechal ušlechtilých naivit, aby se rozpomněl na hodnoty, jež jej na tisíciletí udělaly vůdčí civilizací světa. Aby přestal naslouchat pošetilým radám samozvaných mesiášů, které vedly vždy jen ke karambolům a povedou k němu i tentokrát. Zato k pořádnému, z nějž už nevybředne, nezařadí-li dosti rychle zpátečku, a ostatek světa s ním. Nebo vidí někdo civilizaci, jež by Západ mohla nahradit? Čína, říkáte? Indie? Jděte se tam podívat, rozšafní pánové. Najdete více či méně povedenou kopii, ne však originál. Nebo snad dokonce islám? Ale o roli islámu v té uprchlické patálii si můžeme popovídat jindy.

Hannover, 27. října 2015