Jakožto starý konservativec neupadám pokaždé v nadšený souhlas se vším, co se objeví na stránkách týdeníku Respekt, uznávám ale, že k debatě mají být připuštěny všechny náhledy na politické dění, byť i… éééé, řekněme, malinko scestné. Nicméně se odvážím připodotknout, že článkem „Čas odejít?“, překladem to úvahy německého liberálně-levicového publicisty Bernda Ulricha, to redakce Respektu v letošním 31. čísle krapítek přehnala. Něco tak devótně oslavného jsem naposledy četl počátkem padesátých let, ledaže objektem omdlévající chvály není tentokrát moudrost a skutky Velikého Stalina, nýbrž paní kancléřky Angely Merkel. Nuže, jsa nedobrovolným poddaným oné dámy a maje tak příležitost pozorovat její kousky zblízka, dovolím si probrat bod za bodem téze dotčeného článku a povědět k nim své slovíčko.

Očekává pan Ulrich od paní Merkel, že se nejpozději za dva roky na sjezdu své strany CDU vzdá další kandidatury, a už teď předvídá, jak se nám po ní asi bude stýskat. Což obojí bych kvitoval svým srdečným cha-cha-cha. Dobrý muži: bohužel není v Německu pobyt na stolci nejvyšším omezen dvěma volebními obdobími jako např. v USA; i vsadil bych se, že se jej bude držet jako cosi čehosi, leda by z něj byla odvedena v poutech. A stýskat se po ní bude s výjimkou dobře zahnízděných partajních trubců sotvakomu, spíš bude německý lid slavit tu událost zpěvy a tanci v národních krojích. Ale to jsem trochu předešel událostem.

Německo by mohlo klidně spát, jen kdyby někdo jiný… Byli takoví jiní, pane Ulrichu, a bylo jich dost, jenže všechny je paní Angela na své cestě k moci vyštípala, vyotravovala nebo proti nim užila vykonstruovaných afér. Friedrich Merz, snad největší politický talent té doby. Roland Koch, úspěšný a oblíbený ministerský předseda spolkové země Hessenska. Svobodný pán Karl T. von Guttenberg, dle výsledků ankety k tomu tématu nejoblíbenější německý politik vůbec. Neviděla v nich spolupracovníky, nýbrž konkurenty v boji o moc, a zbavila se jich. Naštěstí je Německo země funkční, spravovaná schopnými a svědomitými úředníky, takže jeden do sebe zahleděný, mocibažný intrikán nemůže napáchat příliš mnoho škody. Nicméně důvodem k úlevnému vydechnutí to není.

Je snazší říct, že tahle paní musela něco zásadního udělat špatně. Jenže co by to mělo být? diví se pan Ulrich. Napomohu Vaší paměti, vzácný pane: nejen špatně, ale i svévolně a nezákonně, vpustivši dne 5. září 2015 do země o vlastní vůli a bez konsultace s parlamentem statisíce nepřizpůsobivých migrantů. „Wir schaffen das“ (my to dokážeme) doprovodila slovně ten výkon, a věru, dokázala. Když jsem před čtyřiceti lety přišel do Německa, byla to čistá, spořádaná, bezpečná země. Dnes by člověk musel být slepý a hluchý, aby mu unikl všechen ten zaodpadkovaný nepořádek, rámus, nejistota, násilí a nenávist až na nože, někdy mezi orientálními klany a velkorodinami navzájem, jindy obrácené proti domácím lidem, kteří už toho také pomalu začínají mít dost. Což píši sám jsa někdejší uprchlík, takže bych měl mít pochopení, ale jaksi nemám. Je asi rozdíl z čeho, kam a před čím se prchá: jestli z komunistické tyranie za větším dílem občanské svobody, nebo za sytějším živobytím a velkorysými finančními podporami.

Dobře, ale jak dlouho bychom asi dokázali držet hranici zavřenou? táže se pan Ulrich. Sledovali bychom na hranici v Dolním Bavorsku (chyba, pane překladateli: míněno jest Horní, t.j. výše položené Bavorsko, kudy probíhá zmíněná hranice. Dolní Bavorsko není to, co je na mapě dole, račte vzíti na vědomí) scény připomínající lov? Ukazovali by všichni v Evropě prstem na bezcitné Němce, kteří chamtivě brání svůj blahobyt? Zbytečná starost, řekl bych. Rozprostřelať se uprchlická patálie po celé Evropě od Itálie po Švédsko a od Španělska po Řecko, i musel by každý ukazovat prstem sám na sebe. Ostatně netřeba hned držet hranici zavřenou; stačilo by důsledněji kontrolovat doklady, podmínit vstup získáním víza už v zemi původu, a místo finančních podpor rozdílet potraviny a šatstvo z druhé ruky.

Jak se mohla fyzička z izolované NDR během několika let stát celoněmeckou vrcholnou političkou… i zde je odpověď nasnadě: neprozřetelností kancléře Kohla, jenž chtěje mít ve vrcholné politice také někoho z bývalé NDR, vybral si zrovna tuhle dámu. Také že mu hned podtrhla stoličku, využivši aféry kolem anonymních příspěvků do stranické pokladny CDU. Ale sám si byl vinen, milý kancléř Kohl. Měl se dobře rozmyslet, než se rozhodl přijmout do vrcholných stranických funkcí postavy zpoza nedávno oddrátované hranice. Měl stanovit lhůtu, řekněme, pěti let, aby se stačily zbavit endéráckých móresů. A třebaže nejsem odpůrcem dam v politice, měl si možná dát pozor na dámy bezdětné a postrádající tudíž pocitu zodpovědnosti za osud příštích generací.

Musela paní Angela zapůsobit na pana Ulricha nějakým divným kouzlem; jen tak si lze vysvětlit jeho další výrok: když ji prý před dvaceti lety poznal, byla zcela prostá domýšlivosti. Inu, inu. Přijde možná na to, co zveme domýšlivostí. Přinejmenším, jak ji pozoruji už od jejího nástupu do politiky, jest paní Angela vybavena mimořádnou porcí absolutní sebejistoty v celém svém myšlení a konání. Mýlí se jako každý jiný, omyly si však nepřipouští, což pochopitelně není vždy jen k dobrému. O odstavec níž už pan Ulrich pochlebuje až trapno: Angela Merkel nikoho neponižuje, je imunní proti jedu pomsty… A třeba i neponižuje, jen odstraňuje každého, v kom by jen náznakem spatřovala konkurenci, jak jsme si předvedli na příkladech pánů Merze a von Guttenberga. Co by se jedu pomsty týkalo, no, do duše paní Angely nevidím ani já, ani pan Ulrich. Kdybychom viděli, třeba bychom tam kousíček čehosi takového našli. A když ne pomsty, alespoň povýšenosti a pohrdání.

Jenže kdo chce sám o všem rozhodovat, zůstává nakonec také velice sám. Odpudivši od sebe všechny, kdo za něco stáli, ocitla se paní Angela v obklopení kejvaly a bezcharakterními ocásky… Nevím, snad jí to vyhovuje. Svět se však drahně změnil od jejího nástupu k moci, už nejsou ústředním tématem tohoto času otázky nezaměstnanosti, školství nebo co tak ještě hýbalo včerejškem, nýbrž migrační krize se všemi z toho plynoucími potížemi. S tím si strana paní kancléřčina CDU jaksi neumí nebo ani nechce nic počít; a už se jí tlačí na záda ti, kdož si možná nevědí rady o mnoho lépe, alespoň však stanovili migrační krizi ústředním bodem svého programu. V německých podmínkách je to strana AfD (Alternative für Deutschland); jelikož je však migrační problém celoevropský, jelikož lze míti za to, že vzhledem ke své příčině - rychle pokračujícímu přelidňování právě nejchudších, nejzaostalejších zemí planety - se bude spíš přiostřovat, než aby spěl k nějakému rozuzlení, mohou mít příští generace starostí nad hlavu. V tom jim nepomůže osůbka spatřující smysl a účel všeho sama v sobě, ale lidé dopředu hledící, rozhodní, tvrdších zásahů do dění světa se nelekající. Pánbíček nebeský nechť nám takových naděliti ráčí, ale honem, protože čas nestojí.

Kdo přichází pozdě, toho potrestá život, pravil Michail Gorbačov, když se v r. 1989 rozpadal sovětský systém a enderáckým mocnářům se nechtělo pohnout zadky. Totéž platí pro chytráčky, snažící se ze všech sil zamést pod koberec nejožehavější malér naší doby; a asi se nespletu povím-li, že zvýšenou měrou i dob nadcházejících.

Hannover, 28. srpna 2018