27.5.2016 | Svátek má Valdemar






NĚMECKO: Optimismus a naivita, sestry rodné

1.12.2015

To, co by mělo být, je věčnou překážkou zjištění toho, co je. (John Ramsay MacCulloch, skotský ekonom a publicista, 1789 – 1864)

Miluji týdeník Respekt. Moji domácí i exiloví přátelé sice s jeho obsahem velmi nesouhlasí a některé i bere fantas, mně je však tato ozvěna západního intelektuálního levičáctví nevyčerpatelnou studnicí námětů. O čem bych pořád psal, čím bych krmil Neviditelného psíka, nebýt jí? Už jsem si na to vyvinul metodu: proberu se některým obzvlášť korektnostně-nabádavým článkem, nechám jej tak na dva, tři měsíce pokvasit, načež napíšu repliku. Ještě se nestalo, abych se strefil vedle. Proč vlastně se levicový intelektuál tak pravidelně mýlí a proč nakonec dostane zapravdu človíček neintelektuální, říkaje – sakra sakra, tohle nedopadne dobře?

Proto, řekl bych, že levicový intelektuál přesně ve smyslu MacCullochova výroku zkoumá, jaký by ten náš svět měl ideálně být, a z toho odvozuje své postuláty. Drobný živnostník, sedlák, důchodci na lavičkách a jiní takové lidé nebádají nad ideály, ale vycházejí z toho, jak ten svět před jejich očima opravdu vypadá. Abych uvedl příklad: v 33. čísle ze srpna tohoto roku otiskl výše zmíněný týdeník úvahu amerického publicisty Fareeda Zakarii, je-li či není president Obama naivní, dokonce nebezpečně naivní, jak mu předhazují všelijací pravičáci. A dochází k závěru, že president Obama v patáliích dnešního opravdu dosti zmotaného světa není naivní, anobrž optimistický.

Nuže, smím-li odporovat muži tak proslulému, naivita s optimismem si nikterak neprotiřečí, nýbrž se vhodně a logicky doplňují. Nutným předpokladem jakéhokoli optimismu je notná dávka naivity, z kteréhožto pravidla není vyňat ani sám president Obama. Soudný člověk (neříkám, že pesimista) vezme v úvahu celý vějíř možností budoucího vývoje a připraví se na eventualitu spíš horší a nejhorší, jelikož na dobré se připravovati netřeba. Naivní optimista si z vějíře vybere možnost – někdy i nemožnost - nejpříznivější, s níž se pak zákonitě řítí do průšvihu. Optimisticky a naivně věřili pánové Daladier s Chamberlainem, že obětí Československa vymodlí na Hitlerovi trvalý mír. President Edvard Beneš zavlekl svou zemi do sovětského bloku v optimistické důvěře, že lze mít obojí, stalinismus i demokracii. President Roosevelt... ale dost, příkladů tragických následků optimismu na místech nejvyšších by nebylo konce. Jest optimismus, politický zejména, pohodlný způsob, jak se vyhýbat problémům: co nechceme vidět, nevidíme, jelikož jsme optimističtí, tak. Vyhýbat se ovšem není totéž co řešit, i lze vyslovit druhé pravidlo: zmocní-li se politiky optimismus, je malér nablízku. A odmítá-li optimista přiznat, že udělal hloupost, rajtuje-li zatvrzele na svém omylu a není-li toho, kdo by včas zatáhl za záchrannou brzdu, malér snadno přeroste v katastrofu netušených rozměrů.

Avšak ponechme presidenta Obamu jeho optimismu a přesuňme se na druhou stranu Atlantiku. Uzříme klasický příklad průšvihu, u jehož počátku byla - věřme - jen naivita, nedbáním varovných příznaků však překročil hranici, až po niž se ještě dá zařadit zpátečka. Důvtipný čtenář už jistě tuší, že mám na mysli uprchlický arciprůšvih v režii paní kancléřky Merkelové. Týdeník Respekt se v článku “Hra s ohněm” v č. 46 (tedy téměř současném) nemůže její státnické moudrosti dost vynavelebit, a tak se osměluji přičinit několik poznámek.

Téměř štítivě poukazuje zmíněný článek na list MF Dnes, oznámivší s jistým zadostiučiněním, že vida, už i Německo mění přístup k uprchlickému problému a snad dokonce se vydává cestou Maďarska. Kteréžto úvahy jsou (cituji) na míle vzdáleny tomu, jak o současné situaci přemýšlejí samotní Němci... Vážená redakce: o tom, jak přemýšlejí současní Němci, bych si jakožto německý občan a dlouholetý bezprostřední pozorovatel dovolil něco vědět. Současný Němec jen velice opatrně a nerad hovoří o tom, čeho se dopřemýšlel, pakli je to v protivě vůči medii a politikou prosazovanému oficálnímu názoru. Je to tím, že ještě sedmdesát let od konce války panuje zejména v západních spolkových zemích – ve východních již méně – pokání za zločiny nacismu tak opravdové, s jakým není v modernějších dějinách srovnání; toho lze využít k zatlačování nevhodných názorů do kouta hanby, jak to s úspěchem předvádí merkelovská politika. Když každý, kdo vysloví obavu z nekontrolovaného přílivu statisíců a brzy už milionů běženců, je hned hnědá pakáž (braunes Pack), fašista, rasista a pravicový extremista – pro opovržlivé tituly si merkelismus nejde daleko – inu, schoulí se německý človíček do sebe a myslí si své. Co asi, naznačil nedávno provedený průzkum veřejného mínění, položivší reprezentativnímu vzorku občanstva otázku: Jak dalece se, vážená dámo, vážený pane, v současné debatě přiznáváte k svému názoru? Výsledek byl tento: pětačtyřicet procent dotázaných dam a pánů udalo, že se k svému názoru přiznat neodvažují, aby nebyli za fašistické, rasistické etc. psy. Jelikož lze počítat s tím, že dalších přinejmenším dvacet procent se neodvažuje přiznat ani k této truchlivé skutečnosti a dobrých patnáct procent naopak tvoří ti, kdož bez ohledu na opovržlivou titulaturu se k svému názoru bouřlivě hlásí, vychází ze všeho plus minus osmdesát procent odpůrců merkelismu v národě německém, tendence stoupající. Tak tedy, vážená redakce, přemýšlejí o současné situaci samotní Němci, ledaže si z podstatné části nechávají pro sebe, čeho se dopřemýšleli. Stav, kdy si občánek dává pozor na hubičku, aby nepřišel do maléru, bychom my s naší nedávnou zkušeností mohli a měli znát, připomínám ve vší uctivosti.

Přesto je pozice paní kancléřky doma silnější, než se za hranicemi může zdát, stojí dále vezmíněném článku. V tom se jeho autoři naopak nemýlí: pozice paní kancléřky je sakramentsky silná. Vděčí za to své kromobyčejné schopnosti vyštvat z aktivní politiky každého, kdo by jí mohl i vzdáleně konkurovat v punktu moci a popularity. Českému čtenáři ta řada jmen asi mnoho neřekne,ale pro přesnější orientaci... Friedrich Merz, velmi schopný zástupce mladší generace německých politiků, předseda parlamentní frakce CDU, pro neshody s paní kancléřkou odejit r. 2004. Roland Koch, úspěšný a oblíbený ministerský předseda spolkové země Hessensko, vyotravován r. 2010. Norbert Röttgen, ministr životního prostředí, r. 2012 vyzván paní kancléřkou k rezignaci, po neuposlechnutí vyhozen. Peter Müller, mimořádně úspěšný ministerský předseda spolkové země Sársko, pro přílišnou popularitu odejit r. 2011. Karl-Theodor von und zu Guttenberg, ojediněle úspěšná postava mezi všemi ministry obrany, co jich poválečné Německo mělo; dostal se tak v žebříčku oblíbenosti před samotnou paní Merkelovou, což si odskákal vykonstruovanou aférou r. 2011. Nu, a sám nebohý president Spolkové republiky Německo Christian Wulff, provinivší se týmž přestupkem: v pořadí oblíbenosti vystoupil na první místo. To nemohlo zůstat bez trestu; na základě rovněž vykonstruovaného a později vyvráceného obvinění byl donucen k rezignaci r. 2012. Vše v jedno shrnuto, kdokoli se paní Merkelové blížil schopností či veřejnou oblibou, každého se rázně zbavila, až nakonec zbyly na vedoucích místech její strany už jen figurky mátožné, charaktery úslužně ohebné, nad nimiž mohla vyniknout jakožto nezpochybnitelná Matka národa. Zbývá vysvětlit, proč tedy ji Němci tak vytrvale volili: inu, německé hospodářství si během její vlády vedlo dobře, země stála v čele Evropy co ekonomický obr, což si po způsobu všech politiků přisvojila za vlastní zásluhu. Vůbec je pro paní kancléřku příznačná jistá úhořovitá obratnost, s níž jí nečiní potíží přeskočit tu na jednu, tu na druhou stranu podle toho, kam se zdá nachylovat voličská přízeň. Od samého začátku jsem býval věrným voličem CDU, ale přestal jsem jím být, když po tom fukušimském maléru provedla svůj obratný obrat od jaderné energetiky (již do té chvíle opatrně obhajovala) k pěkně drahým a neúčinným tzv. obnovitelným zdrojům. Pracoval jsem v tom oboru posledních patnáct let své profesní dráhy a na rozdíl od různých ekologů-amatérů vím, o čem mluvím. To by ale byl námět pro jiný obsáhlý článek, pročež zpátky k roli paní Merkelové v té uprchlické patálii.

Co si slibovala od otevření hranic nekontrolovanému přívalu utečenců, si nedovedu dobře vysvětlit. Je to dáma tvrdá a neústupná, jak už někdy političky bývají, nějaká slitovně pochopeníplná hnutí ducha lze u ní jen stěží předpokládat. Snad jí dělala dobře pověst matičky národa a domýšlela si, že by se mohla stát když ne zrovna matičkou Evropy, tedy její přední a určující postavou. Zpočátku to také tak vypadalo; politická kasta z ní byla kompletně bez sebe, zvala ji nejmocnější ženou světa, intelektuální krasoduchové v ní viděli druhé vydání matky Terezy, ledaže ve světovém měřítku. Jak ale uprchlické davy mohutněly, z tisíců se stávaly statisíce a ze statisíců miliony, jak se množily projevy rozdílnosti povah a tradic mezi kulturou Evropy a zeměmi původu oněch davů, muslimských zejména, ubývalo ochoty implantovat si tuto, řekněme, nesourodost do vlastního západního organismu. Východoevropští národové se svou zkušeností života na komando dali merkelovskému modelu košem dřív a rozhodněji, západoevropští postupně a váhavěji, až od něj odpadli i důvěřiví, dobrosrdeční Švédové a Německo zůstalo s běženeckým nadělením samo. Kdepak, milý Respekte. Že více než dvě třetiny obyvatel Západu zastávají názor v souladu s Merkelovou... to může být přání, otec liberální myšlenky, avšak skutečnost je jiná. Nebyl-li si Západ až donedávna vědom nebezpečí vyplývajícího z nepřekročitelného rozporu mezi kulturou muslimského Orientu a svou vlastní, nejpozději po pařížských masakrech si jej vědom je. Jestli je také naděje na aspoň částečný návrat ke stavu před uprchlickou invazí... velkému optimismu bych se neoddával.

Zvlášť ne v postavení německého občana. Že projekt paní Merkelové zkrachoval, je už zřejmo každému včetně jejích vlastních spolustraníků. Že by kvůli tomu sebrala kabát z věšáku a odstoupila, do Vánoc, do jara, jak jí mnozí prorokují, na to bych velké obnosy nevsázel. Tradiční německé partaje ztratily u svých voličů výrazně na důvěře, což se, lze předvídat, projeví volbami ve dvou spolkových zemích příštího jara. Která politická síla by mohla nastoupit na jejich místo, je však nejisté. Leda by hlavní oponent paní Angely Horst Seehofer rozšířil působnost bavorské strany CSU na celé Německo, což bych si tuze přál; měl bych konečně už jednou koho volit. Nestane-li se tak, zbývá jen partaj jménem Alternative für Deutschland (AfD). Její obliba razantně stoupá, což o to, a nejen mezi všelijakými fašisty a populisty, nýbrž mezi docela normálními občany, majícími merkelovského blázince po krk. Jenže je to partaj amatérská, jíž chybí osoby s praktickou zkušeností ve vysoké politice. Jako všechny takové se osvědčuje dosti dobře v roli kritika, lze však mít pochyby o tom, jak by si vedla ve zodpovědnosti vládní. Mimoto by volební neúspěch neznamenal pro paní Merkelovou a její dvořeníny jen prostý odchod do opozice, ale definitivní pád do politického propadliště; i lze očekávat, že bude lpět na své židli jak přilepená, i kdyby měla Německo prohlásit sultanátem. Ostatně v tom má praxi; rozhodnutí otevřít hranice uprchlické lavině vyhlásila způsobem samovládného monarchy, bez konzultace s parlamentem, za což se pak na ni sesypalo několik set soudních žalob. Jakožto nenapadnutelná faktická hlava státu (president neznamená v Německu mnoho) je ustála; jakožto osoba soukromá by je ustát nemusela. Ale celoněmecké volby se mají konat až napřespřesrok, i vyčkejme, co se do té doby stane. Třeba zavlaje prapor Prorokův nad Vatikánem a londýnským Towerem (o berlínském Bundestagu nemluvě), jak již vyhlásil chalífa Islámského státu Abu Bakr al-Baghdádí. Třeba bude nalezen způsob, jak uprchlickému přívalu uzavřít stavidla. Sám francouzský premiér pan Manuel Valls se dal slyšet, že je s bezuzdným přistěhovalectvím konec a basta, ani zbytek Evropy – až na paní Merkelovou, zajisté - nejeví touhu se jím dát přeplavit, i věřím v Bohu, že po přejití vichřic hněvu, pošetilostí naší na hlavy naše uvedeného, tvůj západní zvyk a mrav zůstane ti zachován, ó lide.

Čehož bych si velmi přál. Ani ne sám pro sebe; těch pár let, co mi ještě na tomto světě zbývají, už bohdá nějak překlepu. Lítost mě však jímá při pomyšlení na osud dětí a dětí těch dětí, jimž bych přál, aby nemusely měnit západní demokratický řád, jakkoli nedokonalý, za orientální zmatek. Paní Merkelová je dáma bezdětná, takže jí to možná tak nepřijde; my ostatní však nechme naivně pohodlného optimismu a připravme se na budoucnost nesnadnou, i když, doufejme, ne zcela beznadějnou. Nebo aspoň zatím. Za rok, za dva už beznadějná být může, jelikož dějiny nečekají a opravy zkaňhaných úloh nepovolují.

Hannover, 28. listopadu 2015



Diskuse


J. Kraus
9:36
2.12.2015

B. Rybák
0:18
2.12.2015

V. Kraus
15:54
1.12.2015

M. Prokop
16:36
1.12.2015

Š. Hašek
18:52
1.12.2015

B. Rybák
21:48
1.12.2015

V. Vaclavik
13:04
1.12.2015

Š. Hašek
12:11
1.12.2015

J. Farda
21:00
1.12.2015

B. Rybák
21:37
1.12.2015

A. Alda
10:29
1.12.2015

M. Prokop
10:09
1.12.2015

B. Rybák
0:26
2.12.2015

M. Malovec
9:59
1.12.2015

V. Běhal
9:24
1.12.2015

Š. Hašek
12:14
1.12.2015

P. Maleček
9:20
1.12.2015

J. Vintr
9:58
1.12.2015

P. Hlosta
8:36
1.12.2015

M. Prokop
10:10
1.12.2015

V. Říha
15:36
1.12.2015

M. Drašner
17:34
1.12.2015

D. Polanský
7:25
1.12.2015

P. Lenc
8:31
1.12.2015

P. Zinga
9:09
1.12.2015

J. Anděl
0:57
1.12.2015

J. Anděl
1:03
1.12.2015

Z. Rychlý
10:36
1.12.2015

počet příspěvků: 33, poslední 2.12.2015 09:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.