Třeba uznat, že pan Horst Seehofer je ze všech německých politiků zleva doprava a zase zpátky ještě tak nejodvážnější. Taky že jen co nastoupil úřad ministra vnitra, hned zpunktoval škandál: představil svůj poradní tým, a kdo by nad tím nesvraštil spravedlivé brvy: ani jedna dáma, samí mužští! I bylo mnoho řečí o nutnosti vyváženého zastoupení obou pohlaví v politických funkcích, kolik pánů, tolik dam, přinejmenším… já vám nevím. Jsem v oboru politiky pouhý spotřebitel a je mi dost jedno, kdo sedí v její výrobní sféře, hlavně že vykonává své pověření dobře a svědomitě. Kdyby v nejvyšších politických grémiích zasedaly samé dámy a tomuto, řekl bych, přirozenému požadavku činily zadost, rád je podpořím svým občanským hlasem. Kdyby samí pánové, podpořím je s touž podmínkou také. Minuly již časy, kdy uvedení do vysoké hodnosti bylo odměnou věrnému dvořenínovi; dnes, jestli si toho někdo ještě nestačil všimnout, se tento způsob jeví poněkud zastarale. Měřítkem je, nebo by aspoň býti měla, kvalita práce, solidnost, spolehlivost. Vše ostatní je pominutelné, cop ustřižený z paruky feudálovy.

Trochu staršího data, ale nezapomenut je páně Seehoferův výrok, dle nějž islám nepatří do Německa. Ten si dal! V tu ránu se rozkřičeli duchové ušlechtilí, mající za to, že islám do Německa patří… no, jestli patří nebo nepatří, je dle mé nedůležité mínky hádka vcelku zbytečná. Co se stalo, nedá se odestát; jednou si vysocí představitelé německé politiky, kultury, ba i církví za zpěvu hymen všelidského bratrství islám do své země vpustili a už se ho nezbavíme, kdybychom si obě nohy za krk dali. Otázkou spíš je, jak s ním nakládat. Neníť islám náboženství jako každé jiné, jak tvrdívají ti, co živi jsou, neuznali za potřebné přelouskat si pár stránek koránu. Učinivše tak zjistili by, že islám je po čertech víc než pouhé náboženství: ucelený systém politický, právní, rodinný a společenský, ideologie se všemi rysy totalitarismu a imperativní, odchylek netrpící životní příkaz. Přitom systém statický, zvěstovaný lidstvu začátkem století sedmého v západní Arábii, vycházející z podmínek tehdejší doby i zeměpisu a už tak zůstavší. Čas ovšem běží a podmínky se mění, čímž se islám dostává do vzrůstajícího rozporu nejen s okolním světem, ale i sám se sebou.

Někde setrvává na výchozí pozici času Muhammadova, a skřípe to. Jinde se konají pokusy o přizpůsobení islámu moderní době, a skřípe to ještě víc. Kdepak, reformátoři. Myšlenky, a nejen náboženské, nelze revidovat, k vyšší dokonalosti přivést ani usnesením kolegia mudrcův nejvěhlasnějších, jen ponecháním přirozenému vývoji. Dospěl-li k pozitivnímu výsledku, je to známkou toho, že i výchozí předpoklad byl správný; ale takových případů skýtají dějiny maličko, pokud vůbec nějaký. To proto. že mysl lidská prostě nedokáže pochytat ty miliony a snad nekonečné množství drobných příčin a příčin těch příčin, z nichž sestává vývoj, co se zdálo být nepochybnou pravdou včera, dnes je k smíchu…

Což platí stejnou mírou pro záležitosti politické. Pokusů o konečné, dále již neměnné uspořádání státních či společenských záležitostí už bylo, jest a bohužel ještě asi bude habaděj, a všechny končívají stejně… vlastně dvojitě: buď se neosvědčí a jsou odvrženy, nebo jsou prosazovány nátlakem a také se neosvědčují, je v nich však pokračováno s tvrdošíjností tažného dobytčete. Lze to dokumentovat na uprchlické krizi, nejpalčivější otázce dneška. Optimismus, s nímž se k ní ještě před málo lety stavělo evropské státnictvo (dokážeme to, provolávala německá paní kancléřka Angela Merkel), už drahně vyprchal, ochota nazvat věci pravými jmény však ještě stále pokulhává za skutečností. A kdo by se přece jen odvážil, vyslouží si psí hlavu populismu, xenofobie, ne-li rovnou fašismu. Skutečnost se ale nedá dirigovat slovíčky ani líbezně shovívyvými, ani hněvivými, nýbrž je nutno ji přijmout, jaká je, a přizpůsobit jí své konání. Nebo také nepřijmout a chtě nechtě nést následky.

Že by se lidé, ať už z jakýchkoli příčin prchající ze svých zemí, měli přizpůsobit obyčejům hostitelské společnosti a ne ona jim, se zdá být samozřejmé, i když asi jak komu. Že některé skupiny prchajících jsou přizpůsobení schopné a jiné nikoliv, pakli je s výrazem nejvyššího opovržení neodmítají, je rovněž zřejmé. Že nejméně ochoty přizpůsobit se vykazují běženci vyznání islámského, je zjevno i osobám s nízkou pozorovací schopností, závěry z toho ale činěny nejsou, a když, pak mylné. Co horšího, vědomě mylné, aby se ten či onen politik, novinář atd. nedejpámbu nezprotivil dogmatům doby. Pomalu by bylo načase toho nesmyslu nechat. Jak věci stojí, ví s výjimkou chovanců jistých ústavů každý, a možná ani těch chovanců ne. Výše zmíněný pan Horst Seehofer také bezpochyby ví, jak věci stojí, teď ještě aby z toho bez všech diplomatických kliček a smyček vyvodil závěr. Protože vývoj běží vlastními cestami málo dbaje lidských představ a přání, o módních pitomůstkách nemluvě; i jest lépe běžeti s vývojem než proti němu, aby nakonec nedoběhl někam, kde už není jiného výběru než mezi neštěstím a katastrofou.

Venku se zatmělo, tato noc nebude krátká… zpívalo se svého času v zemích českých, a platí to i pro dnešek mírou zvýšenou. Lidstvo se namnožilo do úděsných sedmi a půl miliard duší, nutno podotknout, že téměř výhradně zásluhou národů tzv. třetího světa. Bezuzdným množením zpustošily své domovské země a přelévají se do zemí Západu, dosáhnuvších po staletích také dosti vydatného množení jakéhos takéhos vyrovnání čísel porodnosti a úmrtnosti. Je otázkou, kolik ztroskotanců si může západní lodička dovolit pojmout, aby nešla ke dnu spolu s nimi, čímž by také nebylo nikomu pomoženo. Třeba někomu vyhovuje představa hrdinného kapitána, jenž setrvá na palubě potápějící se lodi; osobně bych však byl názoru, že lépe je nebýt hrdinným kapitánem a raději se starat o vlastní přežití, byť to i někomu připadalo neetické. Ocitáme se na osudovém rozhraní. Snad ještě je čas se rozhodnout, i když nevím. Je-li, jednejme, jak káže staročeské přísloví: upustivše rohy, úsilno za ocas chvátati.

Hannover, 2. dubna 2018