Protiatomový elán v Německu v posledních dnech poněkud utichl – alespoň soudě podle médií. Snad jen shodou okolností se proto na přelomu týdne objevily články, kvůli kterým stojí za to celý příběh o německé energetické revoluci (Energiewende) sledovat velice pozorně.

Před 55 roky předložil tehdejší západoněmecký ministr atomové energetiky a pozdější bavorský zemský premiér Franz Josef Strauss první program využití energie jádra v Německu. Nový zdroj označoval za existenční otázku spolkové republiky a tehdy opoziční sociální demokracie mu zdárně sekundovala tvrdíc, že „zvýšením životní úrovně pro všechny může atomová energetika rozhodující měrou přispět k upevnění vnitřní demokracie“. Začátkem 80. let bylo všechno jinak, připomněl deník Handelsblatt, a boje státní moci s protivníky atomové energetiky „se charakterem přiblížily k občanské válce“.

Dlouho očekávané vítězství utrpělo protiatomové hnutí díky „celonárodnímu konsensu“ po přírodní katastrofě v Japonsku. Desetitisíce životů a stamiliardové škody zastínilo zničení jaderné elektrárny Fukušima-1. Cesta k světlým zítřkům, jíž bránily jaderné bloky donedávna označované německými elitami za „nejbezpečnější na světě“, se podle něj otevřela:

„Energie ze zrní místo z jádra (Kornkraft statt Kernkraft) je model pro budoucnost… Do roku 2030 bude celé Německo obnovitelné. Není to utopie, nýbrž realistická vize,“ shrnuje ji optimisticky bavorský Passauer Neue Presse.

A co bude do té doby?

To ještě nadšení vítězové netuší. Trápí je hlavně stovky miliard eur na záchranu Řecka (a společné evropské měny) a několik set miliónů je tudíž pod jejich rozlišovací schopnost. První vlaštovky už přitom německými médii prolétly:

Třetí největší energetický koncern EnBW za první pololetí vykázal ztrátu 590 miliónů eur, když ještě loni ve stejném období byl téměř 900 miliónů eur ziskový. „Způsobilo ji odstavení starších reaktorů Neckarwestheim-1 a Philippsburg-1, které od března nevyrábějí. Politicky nařízený konec atomové energetiky však také znamená, že koncern přijde o odvody plánované na demolici dvou doslouživších reaktorů a odepíše atomové palivo. Výsledek ovlivnila negativně i nová daň z jaderného paliva.“

A tuto sekeru, kterou zaťali politici jménem protiatomově naladěné veřejnost do čtyř, připusťme, že nepříliš oblíbených jaderných velkokoncernů, bude muset uhradit stát, pokud se samozřejmě považuje za právní. K desítkám miliard eur na budování nové energetiky, přenosových sítí a přečerpávacích elektráren přibudou i tyto „skryté“ náklady, které se najdou jen v kapsách spotřebitelů.

Bude se jim taková energetická revoluce líbit? Nevynasnaží se Německo část nákladů na ni „distribuovat“ na sousedy? Co způsobí tato historická transformace s německým, a na něm životně závislým českým průmyslem? Otázek přibývá každým dnem a právě kvůli nim bychom si měli vývoje po energetickém převratu u našich sousedů všímat po skončení prvního dějství možná ještě pozorněji.

Právo, 2.8.2011

Autor je prezident České nukleární společnosti