Tento týden se poprvé sešel nově zvolený německý parlament. K vládní koalici (zvané „Jamajka“) je však daleký kus cesty.

Začněme krátkým uvedením do pojmů pro ty čtenáře, kteří sem nechodí pravidelně.

Naši západní sousedé si koncem září zvolili nový spolkový parlament (Bundestag). Řádné funkční období Bundestagu je čtyřleté, ale letos dopadlo jeho složení tak komplikovaně, že to možná skončí předčasnými volbami.

Stará „velká“ koalice (CDU/CSU + SPD), jejíž mandát právě skončil, by teoreticky mohla pokračovat dále. Poslanců na to má dost, i když méně než dříve. Sociální demokracie však už není ochotna hrát kancléřce Angele Merkel druhé housle, protože v minulém volebním období ji to připravilo o hodně hlasů. Předseda SPD Martin Schulz prohlásil, že jeho strana odejde do opozice. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by byl ochoten toto stanovisko změnit.

Nikdo zatím nejeví chuť vytvářet koalice s třetí nejsilnější stranou, AfD, a ona sama se také do vládních křesel nijak nežene. AfD vystupuje proti stávajícímu německému politickému prostředí velmi kriticky a právě tím přilákala většinu svých voličů. V nejbližší době bude určitě hrát roli (zarputilé a bojovné) opozice, která nenechává na establishmentu niť suchou.

Tím pádem zbývá jediná možná varianta většinové koalice a to je takzvaná Jamajka. Název je odvozen z jamajské vlajky, která obsahuje tři barvy: černou, zelenou a žlutou. A tyto barvy odpovídají v německé tradici barvám zúčastněných stran: CDU/CSU, Zelených a FDP.

Jamajka je po světě známa jako ostrov „huličů“, což k Německu moc nesedne. Dosavadní námluvy výše uvedených stran ale dávají tušit, že přinejmenším někteří vyjednávači holdují občasné „dýmce míru“. Po pravdě řečeno, dávat dohromady tyto naprosto nekompatibilní politické proudy, to je úkol, který konzumaci zakázaných substancí přímo vyžaduje.

K docenění komplikovanosti celé situace musíme vzít v úvahu, že ty strany, které se snaží dohodnout, jsou vlastně čtyři: CDU, CSU, Zelení a FDP.

CDU a CSU jsou sice takzvaně sesterské strany, ale to neznamená, že by měly na věci vždycky shodný náhled. Politické nůžky mezi nimi se naopak v průběhu poslední dekády značně rozevřely. Šéfová CDU, Angela Merkel, posunula svoji stranu kamsi do levého středu, zejména systematickým přebíráním levicových politických témat: odklon od jaderné energie, zavedení federální minimální mzdy, sňatky homosexuálů, vstřícná azylová politika atd. Její bavorští kolegové se k tomuto posunu nepřipojili a CSU zůstává pravicově konzervativní stranou.

V minulém volebním období (2013-2017) byla u moci výše zmíněná velká koalice, která měla značnou číselnou převahu. Bavorská CSU tvořila v rámci této koalice jen „přívažek“, bez kterého by se mohly CDU a SPD obejít. Neměla tedy žádný účinný způsob, jak projevit svoji nespokojenost se směrováním země. I kdyby Bavoři nakrásně vypověděli poslušnost a odešli z vlády, zbylo by kancléřce stále ještě dost poslanců na to, aby pokračovala dál. V novém Bundestagu už to neplatí a bez souhlasu CSU se nedá sestavit ani Jamajka, ani hypotetické pokračování „velké“ koalice. Což znamená, že pro účely vyjednávání narostly CSU pomyslné zuby.

Současný předseda CSU, Horst Seehofer, je starší pán (71 let). Sám by možná až tolik nekousal, ale jeho setrvání v čele strany je nejisté. Na rozdíl od Angely Merkel, která v průběhu posledních deseti let vyčistila celé vedení CDU od potenciálních konkurentů a vmanévrovala se tak do „nenahraditelné“ pozice, je Seehofer velmi dobře nahraditelný. V úvahu připadají minimálně dva mladší vlci: Joachim Herrmann, bavorský ministr vnitra, a Markus Söder, ministr financí tamtéž. Oba jsou „drsňáci“, Söder dokonce v říjnu 2015 požadoval diskusi o výstavbě hraničních plotů. Což v době, kdy Německo oficiálně proti přílivu migrantů nedělalo vůbec nic a pojmem dne byla Willkommenskultur, byla politická hereze.

Vysněný ostrov zatím není v dohledu

CSU přišla v záříjových volbách o značné množství voličů a za rok musí v Bavorsku podstoupit volby do zemského sněmu. Aktuální průzkumy ukazují, že by přišla o svoji absolutní většinu; podstatným prvkem v jejím oslabení je 13 %, které by podle téhož průzkumu dostala rebelská AfD. Posílení AfD jednoznačně souvisí s migrační krizí a jejími následky. Skrze Bavorsko fyzicky projde valná většina migrantů, kteří dorážejí po „balkánské“ nebo „středomořské“ cestě. Voliči, zejména ti z pohraničních okresů, to považují za dost velký problém na to, aby CSU začali opouštět.

Proto CSU v současných koaličních jednáních prosazuje pojem tzv. Obergrenze, nebo-li horní hranice na počet žádostí o azyl. Podle jejich představ by Německo mělo říci, že více než 200.000 žádostí ročně nezpracuje.

Ke koncepci „horní hranice“ se naprosto odmítavě staví Zelení, kteří berou azylové právo jako morální výdobytek, o němž se nepochybuje. Značné námitky měla ale i „sesterská“ CDU, která původní požadavek Bavorů odmítla rovněž a teprve po pár týdnech se nechala přesvědčit k ústupkům. Kompromis spočívá v tom, že číslo 200.000 bude vnímáno jako „cílové“, ale vláda, potažmo Bundestag, jej bude moci v případě „nečekaného mezinárodního vývoje“ podle potřeby zvětšit. Jinými slovy, je to číslo zcela nanic. Pokud se tohle pokusí CSU vydávat za svoje vítězství, nebyl bych překvapen, kdyby ji s tím voliči poslali k šípku.

(Ostatně tento kompromis je jenom dohodou mezi CDU a CSU. Výše zmínění Zelení odmítají i tento bezzubý poloprincip.)

Jestli Horst Seehofer politicky přežije svoje nepříliš úspěšné vyjednávání, se ukáže na prosincovém sjezdu strany. Ten se měl původně sejít už v listopadu, ale byl o měsíc posunut, nejspíše proto, že koaliční jednání o „Jamajce“ se táhnou tak pomalu, že vlastně ani pořádně nezačala. Seehoferova pozice v čele strany je každopádně dost nahlodaná a ozývají se hlasy, že by měl pomalu odejít na odpočinek a přenechat těžkou situaci jiným, mladším politikům.

Dalším partnerem ve vysněné Jamajce má být liberální FDP. Ta si rovněž klade podmínky. Jedním z těchto požadavků je, aby se CDU vzdala ministerstva financí, které chce obsadit právě FDP. Tento požadavek vznášel předseda strany Christian Lindner už před volbami a stále na něm trvá. Důvod je prostý: ministr financí je po kancléři druhý nejmocnější člen vlády a kdyby CDU obsadila obě tyto mocenské pozice, odsunula by tím svoje koaliční partnery do pozice neplnoprávných „přicmrndávačů“. A to nechce FDP připustit.

FDP je silná v bývalém Západním Německu a naopak téměř nepřítomna v bývalé NDR. Z toho plyne i další požadavek, který si strana klade: zrušení solidární přirážky, speciální daně, kterou platí západní Němci ve prospěch těch východních. „Soli“ byla zavedena v roce 1991 a její permanentní dočasnost už spoustu západních daňových poplatníků dráždí – zvláště těch bohatších, kteří přitom tvoří voličské jádro FDP. Nejedná se zrovna o malé peníze, „Soli“ vynáší zhruba 15 miliard eur ročně a bývalé východní Německo si na ni již dosti navyklo. Například takový zadlužený Berlín by se bez ní nejspíš finančně zhroutil. Co by takový krok znamenal pro politické poměry na východě? Další posílení protestních stran, kterými jsou AfD a Die Linke. Což je něco, co nechce CDU riskovat.

Pak tu máme Zelené a jejich arzenál utopických představ.

Zelení v neveřejných jednáních vznesli požadavek na obsazení pozice druhého vicekancléře. Potíž je v tom, že německý ústavní řád takovou pozici nezná, vicekancléř je jen jeden. Informace o tomto zvláštním požadavku se dostala na veřejnost, načež ji vedení strany popřelo, ale otázka je, kdo jim věří.

To, že Zelení kladou tvrdý odpor všem plánům na restrikci aktuálního azylového systému, asi nikoho nepřekvapí. Pak jsou ale další požadavky, tentokrát vycházející z ekologického křídla strany: zahájit odklon od používání uhelných elektráren (Kohleausstieg) a přijmout zákonný závazek k tomu, do roku 2030 zakázat auta se spalovacími motory. Zbytek Jamajky to bere za naprosto nemožné a zejména FDP vznáší otázku, co by takové ekologické tažení udělalo s německým automobilovým průmyslem, který je důležitým motorem ekonomiky.

Je dost nepravděpodobné, že by Zelení dokázali tak radikální agendu prosadit. Řadovému voliči úplně stačí již existující Energiewende, čili program podpory obnovitelných zdrojů elektrické energie, který aktuálně přijde každou rodinu na nějakých 400 eur ročně. Je však také nepravděpodobné, že by členská základna Zelených byla z obou podmínek ochotna ustoupit. Pro aktivisty je to otázka záchrany planety, čili opět morální téma, o kterém se nediskutuje.

Pokud by se všechny protichůdné představy „jamajských“ stran měly prosadit, stálo by to německý rozpočet poměrně slušné peníze, odhadem 100 miliard eur. Vezmeme-li v úvahu, že už teď jsou státní finance výrazně zatíženy sociálními výdaji, je nereálné, aby se k nim taková částka dala jen tak připsat.

Můj odhad: Jamajka buď nebude vůbec, nebo se uskuteční za cenu takových kompromisů, že povedou k hněvu členských a voličských základen všech zúčastněných stran. Dát natrvalo dohromady strany se zcela odlišnými představami o průmyslu a migraci je nereálné.

*****************************

Nový parlament se zatím zabývá takovými procedurálními věcmi, jako je volba vedení sněmovny.

O hlavní rozruch se samozřejmě postarala AfD, která jmenovala jako svého kandidáta jistého Albrechta Glasera. To je politik, který vyvolal velký hněv ostatních stran svým následujícím výrokem na adresu islámu:

„Wir sind nicht gegen die Religionsfreiheit. Der Islam ist eine Konstruktion, die selbst die Religionsfreiheit nicht kennt und die sie nicht respektiert. Und die da, wo sie das Sagen hat, jede Art von Religionsfreiheit im Keim erstickt. Und wer so mit einem Grundrecht umgeht, dem muss man das Grundrecht entziehen.“

„Nejsme proti svobodě vyznání. Islám je konstrukce, která sama svobodu vyznání nezná a nerespektuje. A tam, kde je u moci, udusila všechny formy svobody vyznání v zárodku. Kdo tímhle způsobem zachází s ústavními právy, tomu musí být ústavní práva odňata.“

(Pokud by vás zajímalo, na co tím naráží: jde o to, že podle tradičního islámského práva nesmí muslim opustit islám pod trestem smrti. Kritický rozbor zde. Průzkum společnosti Pew Global Research z roku 2013 zde. Alarmující je zejména Afghánistán, kde trest smrti pro ex-muslimy podporuje valná většina obyvatelstva. Přitom právě z Afghánistánu dorazilo do Německa za poslední roky značné množství mladých mužů. Možná jsou to všichni zrovna prozápadní liberálové, ale já bych na to nevsázel.)

Islámský stát a veřejný trest pro „odpadlíky“ ve starobylém městě Ninive.

V dnešním Německu jsou takové výroky společensky nepřijatelné a Glaser propadl ve volbách místopředsedy Bundestagu hned třikrát za sebou. Nasbíral přitom sice „pár“ hlasů z jiných stran (asi dvacet), ale je patrné, že „sanitární kordon“ vůči AfD je zatím pevný.

Epizoda hraje AfD do karet, protože názorně ilustruje, jaká tabu nyní vládnou německé politice. To kupodivu chápe i předseda německé rady muslimů, Ayman Mazyek, který dokonce veřejně doporučil poslancům, aby Glasera zvolili – ale dost pochybuji, že se tím zbytek sněmovny bude řídit. Ono nejspíš ani nejde tolik o islám a jeho regule týkající se odpadlictví, jako o to, že kandidát znepřátelené AfD nesmí z principu projít.

Aspoň na tom se strany budoucí Jamajky dokázaly shodnout, když už na ničem jiném ne.

*****************************

Hudební epilog
Tato interpretace Pachelbelova kánonu v D je nejen příjemná na poslech, ale i na pohled.
Tak, teď jsem se dopustil sexuální objektifikace a je mi to úplně jedno. Poslouchejte a dívejte se, přátelé. I to jsou radosti života. Navíc s nulovým obsahem kalorií.

 .

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora