V Berlíně byl založen lesbický hřbitov

"Moje generace za práva lesbiček bojovala. Je tedy konečně načase, abychom také měly svůj vlastní hřbitov."
Astrid Osterland, Sappho-Frau

"Pro mě za mě – jestli je to baví… Ale udivuje mě to."
Diskutující čtenář

Nakonec - proč ne? Vždyť tím ty ženy nikomu neškodí. Pokud se ve svých sklonech dobrovolně realizují pouze mezi sebou navzájem, je to opravdu jen jejich věc. A věru, že jsem nikdy od žádné ženské neslyšel, že by ji nějaká lesba šmírovala na záchodě, což jak známo někteří gayové dělají.

Teď si v Německu homosexuálně orientované ženy založily vlastní hřbitov. Dodejme rovnou, že za svoje peníze. Je a není to syndrom doby: symbolizuje to sice vykloubenost současné evropské civilizace, na druhé straně to však nikoho neohrožuje, což se o všech menšinách říci nedá. Proto budiž následující článek vnímán nikoli jako výsměch či útok, spíše jen jako pár pitoreskních obrázků na dané téma s drobným zamyšlením na závěr.

O podivných hřbitovech

Hřbitov pro veselé lidi – nachází se v Sapantě v Rumunsku. Pestré hroby jsou označeny bizarními nápisy, například tento: "Zde leží mladý Mihai, co si nevzal k srdci ponaučení svých rodičů, že nemá jezdit příliš rychle."

Hřbitov pro fotbalové fanoušky – už od září 2008 se mohou příznivci prvoligového fotbalového klubu v Hamburgu HSV nechat pohřbít na hřbitově, který byl speciálně pro tento účel zřízen v bezprostřední blízkosti jeho stadionu. Tutéž možnost mají i fanoušci "modrobílého" klubu Schalke z Gelsenkirchenu.

Hřbitov pro potápěče – u Miami se nachází podmořský hřbitov "Neptune Memorial Reef", kde za pouhých 6700 dolarů může spočinout každý, kdo o to má zájem; zde je nicméně pochopitelné, že předchozí kremace zesnulého je nezbytná. Už teď je tam prý sto tisíc uren.

Hřbitovy v kořenech stromů – co nám u nás ve Zlíně ze starého, Baťou založeného Lesního hřbitova vzniklo jaksi samo sebou, to teď v Německu prodávají za těžké prachy. Už tam takových lesních hřbitovů mají přes padesát.

Předminulou neděli na hřbitově Georgen-Parochial I. v Berlíně

Evangelický hřbitov v berlínské čtvrti Prenzlauer je pojem – byl založen už roku 1814. Zřízen byl na troskách ještě staršího gregoriánského hřbitova, kde mezitím stávala i kasárna. Je na něm pohřbena řada významných německých osobností. V roce 1970 byl uzavřen, aby o dvě desetiletí později opět otevřel své brány. Rozsáhlá sanace na něm nicméně neustále probíhá, a tak si lze představit, že to tam vypadá jako na všech velkých hřbitovech – celé plochy zůstávají prázdné a zanedbané.

Za těch 400 metrů čtverečních, které poslouží pro 80 hrobů, musely členky nadace Sappho a společnosti Safia, sdružení to "pro zajištění lesbiček na stáří", zaplatit 15 tisíc eur. Odměnou jim bude, že tu vznikne hřbitov pro lesby. Ty si ponechaly právo rozhodovat, kdo tu bude pochován. První dva roky by mělo jít jen o aktivní členky, do budoucna se počítá i s ostatními zájemkyněmi stejného zaměření. Už dopředu jsou navíc zapovězeny hroby bez jména, "aby byla viditelnost lesbického hnutí zachována". Na ploše jsou zatím jenom pískové cestičky, jež svým tvarem trojité spirály evokují keltský symbol věčného koloběhu života.

Předminulou neděli byl hřbitov slavnostně otevřen. Přišlo asi 70 lesbiček, většinou postarších. "Ženy ze Safie a Sappha potvrzují tímto kulturním počinem svoje odhodlání nesmířit se s všeobecným přehlížením lesbiček ve společnosti, politice i médiích," zaznělo na akci. Jiná z řečnic vyzdvihla zase nový hřbitov jako "památník pro naše lesbické společenství".

Objednávky na hroby už přicházejí. "Máme velmi mnoho zájemkyň," říká organizátorka. "Jelikož je už mnohým z nás přes 40, musíme pomalu začít pomýšlet i na smrt." "Žijeme s lesbami společně a chceme také být s lesbami pochovány," vysvětluje novinářům jedna z aktivistek. "Na tuto iniciativu by měla navázat i jiná města," doplňuje ji mluvčí berlínského sdružení lesbiček a gayů. "Když lidé žijí v jedné komunitě, je pak jen logické, že pomýšlí i na pospolitost po smrti," zdůvodňuje i jedna starostka za Zelené, co už také žila s ženou. "Myslím si, že je to úchvatná a romantická idea," dodává mluvčí téže strany. Další z iniciátorek zase říká, že projekt vznikl proto, "aby byla naše sounáležitost zpečetěna i po smrti."

Hlas lidu obecného

V internetových diskusích je to v Německu asi jako u nás – většinou se ozývají vášnivé výkřiky, jen nadávky cenzor hlídá asi víc. Zde je několik typických čtenářských ohlasů:

"Na tuhle blbost ještě svět čekal."
"Dočkáme se snad i nemocnic nebo škol pro lesby?"
"Je to hloupé a smutné."
"Já chci zase hřbitov pro svobodné!"
"Mám v plánu založit hřbitov pro leváky postižené boreliózou."
"Vsadím se, že kdyby někdo zřídil hřbitov výhradně pro heterosexuály, to by bylo řevu!"
"Jak to dělají normální manželské páry, co se ani po smrti nechtějí odloučit? Ani těm není obyčejný hřbitov dost dobrý?"
"Lesbický hřbitov? Také jeden z druhů rasismu."
"I když se to lesbám líbit nebude, tak tohle je teprve ten pravý sexismus!"

Co si o tom myslet?

Němci jsou národem extrémů, ve všem. Žádný jiný nevyplodil tolik géniů i podivínů, krás i hrůz, hodnot i zmaru. Na jedné straně Kant, na druhé Marx. Einstein a Hitler, Beethoven a Rammstein. Čistý rozum i nebezpečná fikce, dobro i zlo, klenoty i hnus, vše v jednom. Mohl snad lesbický hřbitov vzniknout dříve někde jinde, v Rusku, Číně nebo v USA? Co víc, je i přirozené, že se tak stalo v Berlíně – tak jako u nás asi osm milionů lidí ví, že Pražáci jsou o něco chytřejší než oni, nejinak to s obyvateli svojí metropole mají i Němci. I ten žurnalista, co napsal: "Škála idiotů je směrem nahoru otevřená, a v Berlíně pak ještě otevřenější než kde jinde!" Nebo jeden diskutující čtenář: "Německo je blázinec a Berlín jeho centrála."

Za druhé, je symptomatické, jak pokrytecky reagovala na akci instituce, jež by měla bít na poplach jaksi sama ze svého určení: Evangelický farář Peter Storck na akci také nechyběl - to aby tam zdůraznil, že jeho církev je dnes již otevřena i alternativním formám pohřebnictví pro všechna společenství, "jež chtějí i po smrti zůstat spojena". Podotknul rovněž, že respektuje i "jiné formy soužití, než je klasická rodina, takže i jiné formy posledního rozloučení." Také mluvčí protestantských kruhů v Berlíně Christiane Bertelsmannová se již dříve vyjádřila, že na projektu neshledává nic špatného. Bohužel se nelze ubránit pocitu, že peníze tu vůbec nesmrdí ani Kristovým služebníkům.

Za třetí, tato akce, která tak dobře zapadá do současného - nejen německého – sebevražedného proudu evropské sebedestrukce ve jménu zrovnoprávňování kdejakých podivností, je ve své podstatě kontraproduktivní i pro její iniciátorky. Jak je možné, ptají se nejvíc lidé, že menšina, která tolik bojuje za svoji emancipaci, se takto sama dobrovolně separuje? Říká se, že ve smrti jsme si všichni rovni. Tyto ženy se v ní však od ostatních odvracejí – jak k nim potom chtějí rovnoprávně patřit za života? Dobře to vyjádřil Stefan Evers, mluvčí CDU pro otázky homo- a transsexuality: "Neodpovídá to mojí představě o integraci a akceptování. Kdo se cítí být součástí celé společnosti, neměl by se od ní izolovat ani ve smrti."

Konečně, s tímto dilematem souvisí i poslední poznámka, která snad nakonec ale také všechno vysvětluje: na palbu takovýchto konstruktivních dotazů dokázala mluvčí lesbiček najít jen výmluvu, že "tohle místo přece žádný plot nemá". Inu, pravda, nemá. Ony ale vlastně samy nejspíš ani nevědí, proč se chtějí emancipovat i separovat zároveň: zjevně se prostě sešly, řekly si – založíme si hřbitov, holky, a bylo. A tak se - dámy prominou – opět potvrzuje, že hledat v některých ženských počinech logiku je marné. A jak se ukazuje, i v těch lesbických…

Per-hand-preklady.cz