19.3.2024 | Svátek má Josef


NĚMECKO: Hrst poznámek k bavorským volbám

22.10.2018

Sestává současné Německo z šestnácti spolkových zemí a mě by nijak zvlášť nevzrušovalo, co se děje v jedné z nich, byť i největší a nejtradičnější; výsledek bavorských voleb minulé neděle však stojí za pozastavení. Neboť do desítiletími ustáleného chodu politické mašinky se vloudil nový, rušivý prvek, čímž mašinka znejistěla a neví kudy a kam. Ale zanechme alegorií a obraťme pozornost k výsledkům bavorských voleb.

Je třeba podotknouti, že ve všech dosavadních volbách, ať v Bavorsku nebo kde jinde v Němcích, se posun voličské přízně zatím vždy pohyboval v rozmezí dvou, nanejvýš tří procent. Teď najednou je procent kolem desíti; to už by mohl být podnět k vážnějšímu zamyšlení. Až doposud téměř monopolně v Bavorech vládnoucí strana CSU v čele s panem Horstem Seehoferem ztratila 10,5 % hlasů, což zavdalo podnět jednak k škodolibému strouhání mrkvičky, haha, pane Seehofeře, už to s tebou jede s kopce, jednak k hlubokomyslným analyzám kladoucím si otázku, jaký to rapl popadl bavorské voličstvo, že dalo košem partaji, jíž po dlouhá desítiletí tak vytrvale dávalo přednost. Důvody jsou uváděny všelijaké, jen ne ten nejpodstatnější a víceméně jediný, ale o tom dále. Druhý, neméně významný posun postihl stranu sociálně demokratickou, pozbyvší oproti minulým volbám 9,7 % hlasů. Až na ten neobvyklý, bezmála desítiprocentní sešup by na tom nebylo nic zvlášť překvapivého; sociálně demokratická idea, produkt století devatenáctého, ztrácí na popularitě, kam oko pohlédne, a nikoli bez důvodu. Je Německo těchto dnů stát tak sociální, že sociálnější už být nemůže; a trvat na dalším zvyšování sociálního standardu - odhlédnouce od zaplatitelnosti takového počínání - je věc sama o sobě nemožná: nelze dál stoupat do kopce, když vrcholu bylo dosaženo.

Zajímavější bude se poohlédnout, kam se poděly hlasy, o něž přišla výše zmíněná dvojice. Odliv od sociální demokracie k partaji Zelených je vysvětlitelný ještě postaru: okoukali se milí sociálové tím už více než stoletím, a doleva napólovaná část voličstva se shání po něčem čerstvějším, zatuchlinou pradědečkovských časů nepoznamenaným. Navíc si partaj Zelených osedlala koníčka ochrany životního prostředí – jakkoli v tom ohledu krom všelijakého překážení zatím nic mimořádného nepředvedla –, což se dušičkám se spasitelskými sklony velice líbí a zajišťuje jejich hlasy. Jak si ale vysvětlit karambol páně Seehoferovy partaje CSU? Přes deset procent hlasů jí uteklo k politickému nováčkovi, straně AfD, navzdory tomu, že na ní veškerý tisk i vůbec kdo v německé politice jméno a hubu má, nenechává niti suché, populistickou, ba málemže fašistickou ji nazývaje. Byl dokonce vysloven návrh, aby ji sledoval sám Výbor pro ochranu ústavy; tak zhurta se obořit nenapadlo nikoho ani na samotné staromarxisty a komunistické sirotky sdružené v partaji Die Linke (Levice). To nemůže být jen tak samo sebou; bude třeba zadolovat v hlubších souvislostech našeho času.

Nebo vlastně ani ne v tak moc hlubokých; příčina toho jevu je zřejmá, třebaže ušlechtilými duchy nerada přijímaná. Minula už doba, kdy se partaje hádávaly o růst daní, o procenta povinných odvodů do nemocenských či jiných pokladen a podobné malichernosti; ústředním tématem dneška, před nímž vše ostatní ustupuje do pozadí, se stala uprchlická krize. Stále víc přibývá zemí severní Afriky a Blízkého východu, utápějících se v bídě a rozvratu, takže kdo dvě nohy má a pár tisíc dolarů k tomu (neutíkají žádní chudáci, jak mají zato soucitné duše, nýbrž lidé bohatí, mohoucí si takový špás zaplatit) hledí z nich zmizet do úživnější a stabilnější Evropy. Tomu bych se ještě zvlášť nedivil; taky bych koukal, kde tesař nechal díru, být obyvatelem takové Libye nebo Sýrie. Ostatně pojala západní Evropa statisíce uprchlíků ze sovětského bloku včetně mě samého a nijak ji to nepoškodilo, naopak se dalo mluvit o obohacení. V čem vězí čertův chlup úkazu, že to s běženci z orientálních končin tak zhladka nejde?

Inu v čem. Rozdíl dejme tomu mezi zeměmi českými a Německem netkví v ničem víc než v jazyku, překážce to poměrně snadno překonatelné, ne však v kulturních tradicích a návycích. Abych podal příklad: umíme se naštvat, my Evropané, pohádat se, netaháme ale hned nože jako nedávno v té Saské Kamenici (Chemnitz), co tam přišelci z krajů víry Prorokovy z nicotné příčiny ubodali pětatřicetiletého domorodce. Následovaly protesty a demonstrace, jeden z demonstrantů přitom zvedl pazouru k náckovskému pozdravu a sdělovací prostředky okamžitě odvrátily pozornost od toho ubodaného, jmouce se lamentovat nad růstem pravicového extremismu… neblbneme trochu moc, drazí spoluobčané? Neztratili jsme schopnost rozlišit, co je podstatné a čím se můžeme zabývat až v druhé řadě, pakli to vůbec stojí za rozčilování?

Nepřivodily tedy bavorské volby žádný radikální obrat, jen se na politické scéně objevilo nové téma a s ním nová síla, vzavší si za své, před čím tradiční partaje zavíraly oči. Obecný lid, zneklidněný průvodními jevy živelné imigrace, jí věnoval svou přízeň a tradiční partaje honem běží si také ukrojit kus z toho chutného koláče, ale už je pozdě; měly a mohly poznat dřív, co se stává hlavním a víceméně jediným problémem této přelomové doby. I lze míti za to, že partaj AfD, ač srdečně proklínaná spanilomyslnými krasoduchy a odmítaná těmi, kdož by rádi, aby všechno šlo postaru a oni se nemuseli peklovat s nějakými uprchlíky, ještě poroste a bude nabývat na váze a vlivu, až, kdoví, se stane rozhodujícím prvkem německé politiky. Leda by se gordický uzel uprchlických patálií nějak sám od sebe rozmotal, v což však nelze doufat. Spíš se bude čím dál víc zamotávat až k nějakému finálnímu mazci… ale dost, nechci se plést do řemesla jasnovidcům.

Hannover, 18. října 2018