Pozoruji v posledním týdnech, jak čas oponou... no, zrovna netrhá, ale dosti zřetelně ji načechrává. Ani v Německu už není jak bývalo, věci se pohnuly, sama tak suverénní paní kancléřka se dopouští výroků, za jaké by si ještě ne tak příliš dávno koledovala o psí hlavu populisty. „Situace jako v roce 2015 s přívaly utečenců se už nesmí opakovat...“ No tohle! Kde je solidarita se zoufalými a trpícími? Kde humanita? A nedosti na tom; jedním dechem se vyslovuje proti zahalování muslimských žen do černých hábitů se škvírou pro oči, proti vytváření paralelních společností, dokonce proti pokusům o zavádění šaríje... pozor, drahá dámo, abyste si nevysloužila nařčení z islamofobie!

Nelze se mýlit, něco dolehlo na paní kancléřku a nutí ji k ústupu od stanovisek, jež ještě před nedlouhým časem tak nekompromisně hájila a prosazovala. Ponechme zatím stranou, co to bylo, a věnujme pozornost obsáhlému rozhovoru, jak jej přetiskl z německých novin Die Zeit jeden tuzemský časopis. Že by se ke svým omylům doznala nebo se dokonce od nich distancovala, to zase ne; na více místech si pochvaluje svůj pakt s tureckým arcidemokratem R.T. Erdoğanem, jímž jest zabráněno dalšímu přívalu oněch zoufalých a trpících. Nuže, od uveřejnění rozhovoru uplynulo sedm týdnů a můžeme posoudit výsledek státnického umu paní Angely: dala tureckému mocnáři do ruky prostředek vydírání - když vy nás nepřijmete do EU a nezrušíte vizovou povinnost, já k vám pustím statisíce utečenců. Tak, tak. Velké sebevědomí, ale skutek... kdyby aspoň utek.

Je vůbec pozoruhodné, jak špatný odhad má paní kancléřka. Dokud dohromady o nic nešlo, stabilita německého hospodářství byla nepochybná, nezaměstnanost nízká, a nebylo většího problému než hašení všelijakých patálií někde za sedmero horami a moři, bylo jí snadno vézt se na vlně úspěchu. Vevalila se ale do Německa uprchlická záplava – nelze dostatečně zdůraznit, že jen a jen jejím přičiněním – a dělá chybu za chybou. Dosti závažnou chybou byl už taktický odklon od jaderné energie; ne z přesvědčení, ale že jí po té Fukušimě začaly utíkat preference k Zeleným. Její Wir schaffen das (my to zvládneme), byla strefa mimo terč přímo excelentní; po šestnácti měsících je zjevno, že se nezvládlo nic, k čemuž se ostatně sama paní kancléřka doznává svým výše zmíněným nesmí se opakovat. Do fiaska, dokonce předvídatelného, zabředl plán na rozdělení uprchlické masy do jednotlivých zemí EU dle předem sjednaných kvót; nejenže jejich vlády – o lidu obecném nemluvě - nejeví velkou chuť přidělené uprchlíky přijmout, především ale by bylo nutno takového přidělence ukovat na řetěz, aby nebyl do týdne zpátky v Německu. Což jsem si dovedl představit dokonce já sám; paní kancléřka s celým štábem poradců a zpravodajců nikoliv? Hm. Dalším fiaskem se jeví být hlučně vytrubovaný program integrace. Nevalný zdar přiměl paní Merkel k náhledu, že to s tou integrací, jakáž pomoc, nepůjde tak hladce, i děla rezolutně: Ti, kterým poskytneme ochranu, se musí rychleji integrovat do společnosti... Musí? Starého kozla musí; záleží na tom, jsou-li integrace schopni nebo o ni vůbec stojí. Vlivná poslankyně Spolkového sněmu Andrea Nahles odhadla takovou schopnost na deset procent, a že je to nějaká levičanda. Ona je to těžká věc, chtít integrovat někoho, kdo pokládá svůj kulturní způsob za nadřazený, na mravy hostitelské země shlížeje s opovržením. No, a veškeré řeči o tolik potřebných odbornících, co teď, panečku, obohatí náš pracovní trh, už nejsou špatný odhad, chyba ani fiasko, nýbrž holý a vědomý žvást, nechceme-li hovořil o lži.

Není tudíž divu, že podstatná a stále rostoucí část německé veřejnosti svým politickým zástupcům půl slova nevěří, za vším vidí úskok, podvodný fígl, překrucování a zamlčování skutečnosti. Odpor, méně výrazný než ve Francii nebo v Nizozemí, přesto ale nepřehlédnutelný a čím dál intenzivnější, je toho přirozeným důsledkem. Němec, jemuž tradičně dá víc přemáhání otevřeně se postavit proti své vrchnosti než příslušníkům jiným etnik, se zbavil ostychu a bez obvyklých zábran dává průchod svému rozladění. Toho si všiml i tazatel deníku Die Welt a mluví o podrážděnosti, o otrávené atmosféře, namířené často proti paní kancléřce osobně; i chce od ní vědět, jaký z toho má pocit. Avšak paní Angela se nenechá vyvést z klidu: s něčím takovým se dovedu vypořádat, praví. Nu, hroší kůže může být dobrou ochranou proti kritikům a jiným dolezům. Ale jen po určitý mezní bod, jenž se zdá být dosažen, ne-li překročen. Množí se v Německu případy znásilnění i vražd, jejichž pachatelem se po nějakém tom ututlávání obvykle projeví být některý Schutzsuchende (ochranu hledající, jak úslužný tisk eufemicky nazývá příchozí ze všech koutů Afriky a Blízkého i neblízkého Východu). Tuhle zase jeden takový hájil svou mužnou čest tím způsobem, že uvázal neposlušnou družku za krk k autu a vláčel ji ulicemi města Hammeln, jiný zase polil vzpurnici benzinem a zapálil, o ošmatávání malých holčiček ve veřejných lázních nemluvě... nelze se diviti, že starousedlé obyvatelstvo se dopouští xeno- a islamofobních výroků, majíc takových kousků už pomalu pokrk.

Ukazuje se, co beztak už dávno je veřejně známo. Paní kancléřce jistěže také, ale nic z toho nevyvozuje: ti skuteční ochranu hledající, před hrůzami války prchající, tvoří mezi migranty – skutečný poměr je obtížno zjistit, když jim převaděčské gangy zabavily osobní doklady – ale dejme tomu dvacetiprocentní menšinu. Všichni ostatní utíkají před bídou a rozvratem, čemuž se není moc co divit; ono je v takové Nigerii nebo Senegalu asi opravdu dost krušné živobytí. Jenže dělej co dělej, všem otevřít pohostinnou náruč nemůžeme, i kdyby zmíněných patálií nebylo. Když se obyvatelstvo samotné Afriky každoročně rozplemení o dalších 80 milionů, jest zjevno, že přijmout milosrdně milionek nebo dva z toho množství je ... ééé, jak se to řekne slušně... pendrek platné. Což zřejmě nahlédla i paní kancléřka oznámivši, že je třeba dosáhnout rozumné rovnováhy ve vztahu k Africe tak, aby tamní obyvatelé mohli opět doufat, že mají šanci na dobrý život i ve své vlasti a nemuseli utíkat do Evropy. I pomáhejž Vám v té snaze Pánbůh, vzácná paní. Sám bych Vám mnoho naděje nedával, ale třeba vládnete nadpřirozenou mocí.

Ale to všechno jsou, řekněme, iluze. Snad dobře míněné, ale plané. Legrace přestává tam, kde je hledáno, popel jakých vin jsme povinni si ještě nasypat na svou zhřešilou, západní hlavu. Poctivě třeba uvést, že s otrokářstvím (pochopitelně jen americkým, kdežpak by byla řeč o rozvinutém otrokářství arabském), o vině za chyby evropského kolonialismu začíná tazatel a paní kancléřka jen nepříliš ochotně na tu hru přistupuje. Přesto praví: celý západní svět připravoval v dřívějších dobách Afriku o možnosti rozvoje... Drahá dámo: ten ošklivý západní svět svým koloniálním systémem, jakkoli to odporuje módnímu sebemrskačství, Africe možnosti rozvoje nabídl a dosti daleko ji na té cestě přivedl. Vinu, pokud vůbec jakou, bych spíš viděl v tom, že od svého závazku utekl. Od té doby se všechno rozpadá a rozkládá, místo jakkoli skrovné prosperity bída a úpadek, místo pořádku a bezpečí pod jařmem kolonialisty válka tuhle, sektářské řežby tamhle, jeden za druhým přibývá států, kde už nevládne Bůh ani ďábel, jen takové či onaké milice se mydlí navzájem bez konce a bez naděje, k tomu nefunkčnost, korupce, a jen to množení o další a další desítky milionů duší ještě funguje. Zato znamenitě. Pomalu by mohlo být toho kajícnictví dost. Přiznat se ke své vině je moudré a čestné. Zálibně si blechy vin ve vlastním kožiše hledat je už jen hloupé a pokrytecké. Třeba to někomu dělá dobře, lidem nerozvinutých zemí se však tím jen škodí. Ale to by bylo téma jiné úvahy.

Ve srovnání s tím jsou ostatní vývody paní Angely podružné, nikoli však méně zcestné. My jsme byli po většinu času spokojení s tím, že k nám žádní uprchlíci nepřicházeli... Že ne? A co těch dvanáct milionů vyhnanců z východoevropských zemí? Přicházeli do totálně zničené, vybombardované země, plné vdov a invalidů, a přece se úspěšně začlenili, slušnou existenci založili... je snad nevhodné to připomínat? Aby je, nedej pámbu, někdo nesrovnával s dvanáctinou toho počtu, s níž si neporadí nejen paní kancléřka, ale ani všichni svatí? A nedá mi, abych nepřipomněl statisíce uprchlíků před komunismem včetně mě samého, když už je řeč o uprchlících; a všichni... ale nechci se opakovat. Když k nám v devadesátých letech přišlo velmi mnoho běženců ze západního Balkánu, argumentuje dále paní Merkel... ano. Ze západního Balkánu. Chorvaté a snad i nějaký ten Slovinec. Příslušníci téže západní civilizace, jež nebylo obtížné začlenit, ostatně se po skončení války z největší části zase vrátili domů. A i ti Bosňáci, živel přece jen orientálnější, ale staletími soužití v evropském prostředí mentálně blízký... ne, paní kancléřko, to srovnání kulhá na obě nohy, a Vy to bezpochyby víte. Proč obhajujete neobhajitelné?

V jednom však mohu s paní kancléřkou bezvýhradně souhlasit. Tak jako se lidé ve světě dozvídají čím dál víc o nás, musíme se i my dozvídat co nejvíc o nich. Musíme se toho učit mnohem víc o Africe a o arabském světě... Ano! Správně! Jen do toho! Ovšem... když učit, tak učit. Ze všech úhlů pohledu, kladných i negativních, neboť jednostrannost, zamlčování, kroucení skutečnosti, aby ladila s předmalovaným obrázkem, to se ještě nikdy nikomu nevyplatilo, a nevyplatí se ani Vám, paní kancléřko. Já vím, člověk se někdy dostane do situace, jejíž řešení by bylo v rozporu se vším, co říkal a za čím stál doposud. Pak ale než trvat zběsile na svém je moudřejší i čestnější vzít kabát z věšáku, sebrat se a jít. S tím se uctivě poroučí Váš poddaný

Hannover, 10. prosince 2016