19.3.2024 | Svátek má Josef


NĚMECKO: Den poté (1)

16.3.2016

Německá politika je po trojích volbách do zemských sněmů vykolejena z tradičních vzorců.

Čas spojování

Ve třech spolkových zemích německé federace se v neděli 13. března konaly zemské volby. Jednalo se o dosti nesourodý trojlístek – zámožné a konzervativní Bádensko-Württembersko, o něco chudší a levicovější (ale stále ještě bohaté) Porýní-Falc a konečně o Sasko-Anhaltsko, zemi bývalé NDR, postiženou vysokou nezaměstnaností a úbytkem obyvatel. Za normálních okolností by tyto regionální volby nevyvolaly v Evropě žádnou pozornost. Teď se však o nich píše od Británie až po Rusko. Proč?

Protože šlo o první velké volby v Německu od chvíle, kdy kancléřka Angela Merkel pozvala (4. září 2015) syrské běžence hromadně do Německa. A hlavní otázka zněla: potrestají němečtí voliči CDU a SPD, tedy vládní strany, za toto rozhodnutí?

Než začneme s odpovědí, bylo by namístě se blíže podívat na nedávnou historii německé politické scény. Za posledních 15 let totiž prodělala vývoj, který stojí u kořene dnešních volebních výsledků, jakož i u kořenů krizí, se kterými se potýká dnešní Evropská unie. Bude to dlouhé čtení, které budeme muset rozdělit do více dílů.

Poválečné uspořádání demokratického Německa stálo na souboji dvou velkých lidových stran (Volksparteien), což byla konzervativní CDU/CSU a levicová SPD. Po dlouhá desetiletí proti sobě tyto dvě strany stály jako tvrdí konkurenti. Spektrum doplňovalo několik drobných straniček, jako je FDP, které byly nicméně jednoznačně orientovány na levicově/pravicové ose. Volby vyhrála buď levice, nebo pravice, a podle toho se vyvíjely další čtyři roky směřování země. Tento systém byl dlouhodobě stabilní a jediným jeho narušením byl vznik strany Zelených začátkem 80. let 20. století. Tato strana vznikla na základě toho, že velké strany dlouhodobě ignorovaly téma ochrany životního prostředí. Poté, co velké strany téma přebraly, se vyprofilovala do levicové části politického spektra a stala se vyhraněnějším doplňkem „velkého bratříčka“ SPD. Podobnou roli hraje FDP na pravém křídle – obě strany mají poměrně nízké preference (vesměs pod 10 %), jsou ideologicky „čistější“, daleko více intelektuální a vyprofilovanější než velké lidové strany. Asi bychom si mohli dovolit bonmot, že Zelení a FDP jsou v Německu stranami městských hipsterů. Toto čisté pravolevé rozdělení se však neudrželo.

Angela Merkel nastoupila do kancléřského úřadu v roce 2005 a společně s jejím nástupem se politická mapa začala měnit. Nová kancléřka postupně zaváděla svoji stranu doleva a přebírala témata SPD, ale i Zelených (minimální mzda, odstavení jaderných elektráren). Už předtím nepočetní euroskeptici v CDU pozvolna umlkali, až zmlkli docela. Na univerzitách se množily katedry gender studies (nyní jich mají Němci přes 200, což je opravdu přemrštěné číslo), zato na pracovních místech u policie a Bundeswehru se škrtalo. Vynakládaly se velké peníze na záchranu Řecka. Zkrátka: praktická politika Angely Merkel měla ke konzervativní pravici daleko.

Situace byla ztížena tím, že už v letech 2005-2009 a následně opět od roku 2013 vládne v Německu velká koalice (GroKo), tedy CDU/CSU + SPD, protože volební výsledky jinou většinovou vládu neumožnily. Velké koalice jsou pro politické prostředí každé země škodlivé. Násilně svazují ideové oponenty k sobě a nutí je dělat kompromisy, které jdou proti jejich základním politickým myšlenkám. Podobně jako manželé, kteří žijí léta v jednom bytě, i strany velkých koalic se postupem času začínají podobat sobě navzájem. A tento proces byl ještě urychlen vědomou snahou Angely Merkel přesunout CDU z konzervativní části spektra do politického středu, ne-li do levého středu.

Mělo to své následky, o kterých si v dalším pokračování povíme více.