Jak proběhlo světovým tiskem, naši sousedé v Německu vykročili rázným krokem k ještě světlejším zítřkům.

A to krokem a činem rázným, který nemá doposud na světě obdoby (no, někde jo, ale jak známo, Skandinávci nejsou normální a navíc jsou sami a o sobě a o tom, jak to u nich ve skutečnosti vypadá... mistři světa ve lhaní, že).

A tak poslanci Bundestagu, kteří nějak zapomněli, že právě německý parlament byl v jisté době posvěcovatelem nejobludnějších zákonů, totiž těch norimberských rasových, hlasovali opět o něčem, o čem by skutečně demokratický parlament hlasovat neměl. O tom, kdo je „vhodný“ a kdo „nevhodný“ a k čemu.

Dnešní Bundestag vyhlásil zákon, který (prozatím) určuje, kolik žen (30 %) musí být ve vedení velkých německých firem. Ve zdůvodnění se hovoří o zajištění „rovnoprávnosti mezi muži a ženami“, která je obsažená v německé ústavě. Zákon nevyvolal příliš velké pohoršení. Euro-lid je dnes obecně přesvědčen, že každý takový flek ve vedení jakékoliv firmy je vlastně „šolich“, nic se tam nedělá a jen se berou prachy, tak je to vlastně jedno.

To, že označím část populace (muže) jako skupinu, jejíž fyzická přítomnost, a tedy i vliv v rozhodujících orgánech je v určitém množství nežádoucí, nelze nazvat jinak než pohlavní diskriminací. Navíc je to opepřené tím, že vyhlásím, že budu dále dle svého uvážení případně upravovat počet politicky nevhodných jedinců v řídících orgánech rozhodujících firem i ve státě.

Všimněte si ale, že v Německu je výsledek zavedení zákonných, sexuálně diskriminačních kvót kompromisem. K totalitě nakloněné strany - Zelení, tedy „nová levice“, a staromaxisté z Die Linke - požadovaly zavést kvótu 50 %.

Završuje se tak kruh, kdy levice a pokrokáři 19. století požadovali ve jménu demokracie rovná práva pro všechny bez hledu na pohlaví, věk a náboženskou příslušnost,  aby jejich údajní pokračovatelé machiavellisticky pod zástěrkou „rovnosti“ naopak volební zákon vlastně zrušit.

Všeobecné, rovné a tajné volební právo, ten obrovský výdobytek demokracie, znamená přitom jak volební právo aktivní, které znamená, že občan smí volit, tak volební právo pasivní, které znamená, že občan smí kandidovat a být volen. A musí se uplatňovat ve všech sférách společnosti, jinak nemá smysl.

Současný německý zákon vlastně ruší druhou základní část volebního zákona, takže jej prakticky odvolává. Právo volit, bez práva být volen je zákon nesmyslný. Dozorčí rady firem jsou ze zákona volené a členy dozorčí rady volí valná hromada. Na průběh volby platí podmínky všeobecného volebního zákona s tím omezením, že voliči jsou akcionáři a jim na roveň postavené osoby.

Sto německých firem musí podle nového německého zákona do roku 2016 změnit obsazení svých dozorčích rad, středně velké podniky, kterých jsou v Německu cca čtyři tisíce, si podle zákona mají „samy“ určit (jistěže pod bdělým okem gender aktivistů), kolik žen obsadí do vedoucích pozic. Výsledný počet ale musí být vyšší než aktuální stav. Zákon nařizuje také zvýšené zastoupení žen ve státní správě.

Poněkud není jasné, jak to bude u multinacionálních firem, ale to naši noví neomarxisté (anebo neonacisté?) jistě revolučně vyřeší.

Jistěže je toto rozhodnutí o kvótách dnes v moha státech považováno za výraz moderního pohledu na svět. A že je to mediálně kryto řečmi o „ušlechtilých záměrech“. Ano, přiznejme, jsou ženy znevýhodňovány v získávání vysokých postů svým „případným“ mateřstvím atd. Často však tam prostě nenastupují z nezájmu, z neochoty si tak vlastně zničit soukromý život a prostě proto, že je to boj a zase boj a k němu není většina žen psychicky naladěna. Ale výmluva to je dobrá a dobře to zní. Ale stejně dobře zněly (a dodnes znějí) mnoha evropským uším jako „velice rozumné názory“ nacistického odůvodnění norimberských zákonů, že židé jsou parazitující národ, že mají příliš velkou moc, že jsou příliš bohatí. Mimochodem, toto dnes nejvíce vedle neonacistů tvrdí euromarxisté.

A eugeniku, vědu, na jejímž začátku byly ušlechtilé myšlenky o vylepšení genetického fondu lidstva a zbavení trápení duševně i tělesně nemocných, dovedlo Německo do vyvražďování statisíců nemocných a milionů „rasově nevhodných“. Genderismus je jen moderní obdobou vražedné eugeniky, vychází ze stejného přesvědčení, kdy jedni - tedy spíše „jedny“ - jsou lepší než ti druzí.

A stejně jako tehdy tak i dnes čeká mnoho osobně neúspěšných osob, osob zmítaných nadměrnými ambicemi, které ale ve volné soutěži neobstojí, mnoho neschopných, hloupých, patologických kverulantů atd. na lukrativní a prestiž přinášející místa.

Pokud podobné zákony přijme nějaký stát, který nemá s praktickým rasismem žádné vlastní zkušenosti, jako třeba Norové (tam za války prakticky židé ani Cikáni nežili) nebo Švédsko, které nezažilo totalitu 200 let a už z toho poněkud blouzní, to se dá jaksi pochopit. Na druhou stranu Dánsko, z kterého bychom si spíš měli vzít příklad, kvóty nedávno také zavedlo, ale rychle od nich - jako od kontraproduktivních - ustoupilo. A je jedním z deseti států EU, které jsou proti plánu Evropské unie na jejich zavedení.

Naděje, že po vstupu bývalých postkomunistických států využije Unie jejich zkušeností s fungováním i měkčích totalit (např. s naší normalizací), se ukázala jako marná. Naopak, zdá se, že zhrzení mladí západní neomarxisté, zabalení do LGBT, genderových a zelených vlajek, ovládají stále více a více veřejný a politický prostor Unie.

Lze tedy jen souhlasit se zprávou evropského výboru britské Sněmovny lordů, že současná doslova tragická politika Unie je výsledkem pocitu paternalistické nadřazenosti politických ideologů Unie . Na vině je levicový a sebestředný ideový postoj,  který více a více ve všech oblastech veřejného života používá politického nátlaku na vyznávání „jediného správného směru“ ideologického zasahování do života jiných. Jak se zdá, žádná, ani sebevětší chyba či řekněme rovnou politická otlemenost a její následky nedokáže eurohujery a politické síly Unie zastavit v „páchání dobra“.

Vysvětlovat cokoliv z naší vlastní zkušenosti západním eurohujerům a levičákům je prakticky nemožné. My si však dovedeme představit výsledek.

Do vedení firem a státu budou politicky dosazeny figury, které mají za úkol „poslouchat hlas svého pána“. Skutečným cílem tohoto německého zákona je ovládnutí firem i státu na základě „politických kriterií“. Zažili jsme to u nás za katastrofální éry dělnických ředitelů v padesátých letech, kdy byli takoví ředitelé dosazováni v rámci podobné logiky jako dnešní gendero-soudružky. Mimochodem, také s odůvodněním, aby bylo využito jejich „kapacit“ a „lid nepřišel o tento duševní potenciál“.

Výsledek byl rychlý a katastrofální. Stejně tak dopadlo zemědělství, kde soudruh Novotný v roce 1957 ze zoufalství vydal stranický příkaz, aby byli na místa předsedů JZD dosazovány alespoň děti „kulaků“. Jinak že nebude brzo co jíst. Další otřesnou zkušenost nám přinesla normalizace, kdy prošla republika stejným direktivním způsobem o statisíce schopných lidí na středním vedení státu a firem, protože důležitá místa obsadili „prověření“. Dodnes se z toho vzpamatováváme.

Dobře to vyjádřil ekonom Pavel Kohout v článku Dvě verze ráje na zemi: „Zkušenost je nepřenosná. Zkušenost s východoevropskou formou socialismu rovněž. Pro mladé Řeky a Španěly jde o bezvýznamnou, dávnou historii z neznámého kouta Evropy.“

Ti nevzdělaní křupani z Ruska a z východní Evropy prostě nepochopili Marxe správně. Podle mých osobních zkušeností si to samé myslí většina Evropanů ze starých zemí, Němci to dokonce explicitně vztahuji i na své „Ossis“.

Zákon o kvótách je ve skutečnosti využitím metod demokracie k vytvoření diktatury. A nic na tom nemění, že jej německá ministryně pro rodinu Manuela Schwesig (SPD) označila za historický krok a že další ministryně spravedlnosti za SPD Heiko Mass řekla, že kvóty jsou největší krok k rovným právům od doby, kdy ženy získaly volební právo. Ve skutečnosti jím byl zákon u nás platný částečně od roku 1906 (jen pro muže a část žen) a v Ústavě ČSR z roku 1920 pak pro všechny.

Otázkou zůstává, jak se může uvedený německý zákon srovnat s Listinou základních práv a svobod, která garantuje (u nás v Ústavě v čl. 21 odst. 4) občanům za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. V tomto ustanovení je zakotven základní rámec pasivního volebního práva, které zahrnuje nejen právo kandidovat, ale v případě zvolení též nabýt mandát a vykonávat jej.

Benjamin Kuras v báječné knize „Soumrak bílého muže“ píše o marxistovi Herbertu Marcusovi, členovi neomarxistické Frankfurtské školy (mimo jiné třikrát ženatém), a cituje z jeho práce z padesátých let: „Samozřejmě se od žádné vlády nedá čekat, že bude pěstovat vlastní subverzi, ale v demokracii je toto právo dáno lidu (tj. většině lidí). To znamená, že by se neměly blokovat cesty k vytváření podvratné většiny, a jsou-li blokovány organizovanou represí nebo indoktrinací, jejich otevření by mohlo vyžadovat zdánlivě nedemokratické prostředky.“

Aha, říká Kuras, takže teď už postačí z centra na okraj společnosti vyčlenit ty, kterým dáme nálepku agresorů, zbrojařů, šovinistů, rasistů nebo antisociálů, a pojmenovat je souhrnně hanlivým jménem „pravice“ (v tomto případě „muži“, dodávám já). A ztotožnit ji (muže) pokud možno co nejvíc s rasismem, fašismem, nacismem, kolonialismem, imperialismem a útlakem lidu.

Dnes už jsme pochopitelně dál. To popsal Helmut Schielsky ve své práci „Jak odstranit systém - strategie dlouhého pochodu institucemi“:

„Popsaná strategie ´odstranění systému´ představuje v mnoha ohledech již úspěšný pokus generačně vymezené skupiny intelektuálů zaujmout mocenské pozice v naší společnosti, spojený s cílem vytvořit pro novou vládnoucí třídu systém sociální kurately pracujících…. a jak uchvátit moc. Protože se řídí zásadou měnit nosné hodnoty ´systému´ ve zbraně proti němu samému, zmohou obranné mechanismy tohoto systému – jak idealisticky-hodnotové, tak institucionální (například ústavní soudy) – pramálo, protože tito stratégové jednají ´legálně´, byť jejich legalita odpovídá legalitě Hitlera před tím, než se dostal k moci.“

Abych poněkud utlumil vášně čtenářů, kteří budou pokřikovat o autorově nenávisti k Německu a váhat, zda je ten výňatek textu vůbec možno uveřejnit, tak bych dodal, že celý článek, z něhož je zde citováno, otiskl list Frankfurter Allgemeine Zeitung a autorem je nezpochybnitelně čistokrevný Němec.

Benjamin Kuras v knize Soumrak bílého muže říká: „… vytvoří se panevropský politický systém, jehož řízení, rozpočet a politické záměry budou před občanem zahaleny mlhou tak, že (občan) nebude vědět, kdo mu vládne, kdo ho zaplavuje tisíci zákonů a regulací, v nichž ze dne na den neví, co smí a co nesmí, a na co se dávají jeho peníze, které si od něho vládnoucí elita vybírá. Jednoho dne se probouzí ke zjištění, že nejvíc peněz dává na projekty, jejichž cílem je zlikvidovat jeho civilizaci.“

Ba co víc. Jsou již realizovány. Dnes s hrůzou zjišťujeme, že právě Německo opět demokraticky odhlasovává totalitní zákony.