Možná byste takový výkřik čekali od burzovního spekulanta, který sázel na pád akcií. Jenže on by úplně nejlíp slušel německé kancléřce. Zatímco eurozóna se potýká se stagnací, jejímu Německu je líp a líp.

Evropa stagnuje. Nezaměstnanost v eurozóně převyšuje deset procent a to opravdu není normální. Jsou tu ale i výtečníci s nezaměstnaností přes dvacet procent. Průměrný růst ekonomik měnové unie není žádný růst a říká se mu tak jen ze zvyku, motá se kolem nuly a i toho mála dosahuje jen díky schodkům státních rozpočtů a růstu veřejných dluhů. Tenhle stav trvá od roku 2007, tedy téměř dekádu. Jako potvrzení pokračující stagnace nám pak poslouží rostoucí množství analýz s důvody, proč by Evropská centrální banka měla spustit další (už čtvrté) kolo kvantitativního uvolňování, a pokračující sliby politických elit, že mzdy brzy porostou...

Poněkud podivný způsob recese

Kdo by měl stagnací asi nejvíc utrpět? Samozřejmě Německo. Chudák, sedí uprostřed chřadnoucí Evropy, surovin málo, zaměstnanci stojí kupu peněz... Jenže takhle primitivní to není. Mrkněte do německých čísel: nezaměstnanost krize nekrize vytrvale klesá už od roku 2005, je pod pěti procenty, je dokonce níž, než byla při sjednocení v roce 1990. Námitka? Že je růst zaměstnanosti určitě zaplacený vyššími dluhy? V roce 2015 mělo Německo přímo obří rozpočtový přebytek, přes dvanáct miliard eur (324 miliard korun)!

Recese všude okolo by měla znamenat potíže s exportem. Neznamená: vidíme meziroční růst skoro o osm procent. Jako bychom ani nemluvili o klíčovém státu chřadnoucí měnové unie, ale o nějakém ekonomickém tygru.

Požehnané euro

Základních kamenů německého úspěchu je několik. Patří mezi ně především dlouhodobé zacílení na průmysl a služby s vysokou přidanou hodnotou. Pokud něco sami neumíte vyrobit, rádi za kvalitní zboží zaplatíte. Němcům, těm, kteří mají Audi, BMW, Mercedes, Volkswagen, Škodu... A pak i platy vašich zaměstnanců můžou být v jiných řádech než je v okolí zvykem. Česko je proti Německu pořád jen montovna s levnější pracovní silou.

Kvalitní výrobky generují dostatečné zdroje na nákup surovin a Německo ani nemusí drancovat to málo, které na svém území má. Navíc suroviny teď obecně zlevňují, a německé zisky tedy můžou být vyšší.

Další obrovskou výhodou je německá marka. Tedy to, že už není. Kvalitní výrobky generují poptávku po domácí měně, aby si je mohli všichni koupit, ta má pak tendenci posilovat. Marka by dnes nejspíš posilovala – díky euru tedy Němci mají relativně levnější měnu, a tedy levněji vyrábějí, než kdyby měli vlastní peníze. Doplácejí na to slabší země Eurozóny, které bojují s relativně silnější měnou, než by potřebovaly a než by pravděpodobně měly. „Garantují“ tak vlastně Německu levnější export, vyšší konkurenceschopnost – a zase: vyšší zisky. To je důvod, proč Angela Merkelová miluje euro a drží se ho zuby nehty i při jeho současných problémech. Když k tomu přidáme expanzivní kroky Evropské centrální banky, které podporují růst nejen v ostatních zemích eurozóny, ale i v Německu (sama Bundesbanka by to nedovolila), je udržení eura jasnou prioritou německé vlády.

Bohatí bohatnou, chudí...

Další z pilířů německého hospodářského zázraku je stabilita a důvěryhodnost země. V porovnání s tím, co předvádějí některé jiné země eurozóny, tyto německé vlastnosti ještě lépe vynikají. Investoři si raději koupí dluhopisy Německa než Řecka. Větší poptávka znamená nižší výnos, ale hlavně nižší riziko nesplacení. Aby například Řekové prodali své dluhopisy, musí platit investorům z pětiletého dluhopisu úrok 16 procent ročně, kdežto Němci za takový dluhopis „platí“ minus tři desetiny procenta. Není to špatné mít dluh, který se sám splácí.

Angela Merkelová může být spokojená. Je třetí nejdéle sloužící německý kancléř a provedla Německo největší finanční a hospodářskou krizi za posledních několik desetiletí. Německou verzí krize. Krizí, která Německo posílila, snížila nezaměstnanost, přinesla přebytky rozpočtu... Čím delší bude evropská hospodářská stagnace, tím vyšší bude mít Německo export a tím déle bude vydávat „samosplatné“ dluhopisy. Může si teď dovolit víc investovat a dál zvyšovat svůj technologický náskok a v poklidu si užívat čekání na dobu hospodářského růstu. Ať žije krize!

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce